Prezidentské volby v Rusku, které se budou konat 15. až 17. března, mají již víceméně jasného vítěze. Představa, že by je, pokud ho nestihne náhlé úmrtí, Vladimir Putin nevyhrál, je z kategorií snílkovství. Celý ruský systém funguje jen s cílem jeho podpory. Fakt, že se voleb budou účastnit i jiné postavy než jen Putin, slouží k vytváření zdání legitimity daleko víc než jako důkaz reálné konkurence. Prostředků k docílení patřičného výsledku se přitom nabízí více než dost. Od nepřipuštění nepohodlných kandidátů k volbám, přes machinace ve volebních okrscích, hlasování na „nových územích“ po elektronické hlasování.
Současné pole kandidátů na prezidenta se tak sestává z „nezávislého kandidáta“ Vladimira Putina a jeho stafáže v podobě kandidátů od takzvané systémové opozice. U nich se nepředpokládá, že by měli nějak výrazněji Putina ohrožovat.
Prakticky jediným problémem je tak to, že se jedná o naprosto neznámé figury, které nemohou ani náhodou přitáhnout byť i jen minimální množství hlasů.
Kandidatury Vladislava Davankova ze strany Noví lidé či Nikolaje Charitonova z KPRF byly podle všeho zklamáním pro prezidentskou administraci, která očekávala z obou stran těžké váhy v podobě jejich předsedů Alexeje Něčajeva a Gennadije Zjuganova.
Pokud těmto kandidátům volební komise přisoudí příliš vysoký počet hlasů, jen to potvrdí pochyby o volebním procesu. Situaci stěží zachrání o něco známější skandalista Leonid Sluckij z LDPR.
Nejzajímavější jsou tak trpění liberálové. Kandidaturu Jekatěriny Duncovové zavrhla Ústřední volební komise pod vedením Elly Pamfilovové hned na počátku, když oznámila, že podpisy pod samotným oznámením o účasti ve volbách jako nezávislé kandidátky obsahovaly vysokou míru chybovosti a že tedy nesmí ani přistoupit k samotnému sběru podpisů pod kandidaturu.
Duncovová hodlala vystupovat jako nezávislá, proto měla situaci o jeden krok složitější. Musel jej splnit i Vladimir Putin, byť tam pochopitelně k žádnému zkoumání nedošlo.
Boris Naděždin (na úvodní fotce) měl cestu o něco jednodušší, protože nemusel dodávat onen první soubor podpisů, na kterých pohořela Duncovová, sběr podpisů pod kandidaturu ho ale neminul. Očekávalo se, že právě na tom Naděždinova kandidatura ztroskotá.
Nezávislý prezidentský kandidát musí do Ústřední volební komise dodat nejméně 100 tisíc podpisů (zákon i určuje, z kolika regionů musí pocházet), aby mohl kandidovat – vadných může být maximálně 7500 podpisů.
Štáb Borise Naděždina minulý týden oznámil, že má potřebný počet podpisů. Ani to ale k připuštění do prezidentských voleb stačit nemusí.
Jak ukázal už případ s Duncovovou, Ústřední volební komise projevuje výjimečnou míru kreativity při odhalování nepravostí v podpisech. Verze, že Naděždina vůbec nepustí k volbám, tak není nijak fantaskní.
Může ale dojít i k jinému scénáři. Volební komise kandidáta připustí a on opravdu bude účinkovat ve volbách. Vzhledem k jejich povaze není možné očekávat jakkoli vysoký výsledek.
Kreml by rozhodně neopakoval volby do moskevské radnice, kdy Alexej Navalnyj získal i přes různé machinace a administrativní postupy 27 procent. Naopak, nízký výsledek by mohl propagandisticky využít ve prospěch své verze o sjednocení národa a malé podpoře lidí stojících proti Vladimiru Putinovi.
Problémem je, že pokus o tento scénář může také přinést nepokoje se stěží předvídatelnými důsledky. Nebezpečí není velké, ale do rozvahy je nutné jej zahrnout. Pro scénář „povolit, ale vymlčet“ mluví to, jakým způsobem o kandidátovi ruská média informují, respektive neinformují.
Vůči oběma kandidátům ale panuje i podezření, že jejich pokusy účastnit se prezidentských voleb nejsou až tak spontánní, jak by se mohlo zdát. Jekatěrina Duncovová dlouho působila v regionálním tisku, nikdy neprojevovala nějaké vyhraněné protiputinské názory.
Boris Naděždin byl poslancem za Svaz pravicových sil v době, kdy jej nevedl nikdo jiný než Sergej Kirijenko, tedy člověk, který má dnes na starosti vnitřní politiku včetně voleb. Duncovová se například obrátila na stranu Jabloko, aby ji nominovala jako kandidátku, ale Jabloko odmítlo s tím, že o ní nic neví a nechce se kompromitovat.
Liberální část ruské politiky už má zkušenost s kandidaturou miliardáře Michaila Prochorova v roce 2012, o které dodnes panují velké pochybnosti. Obecně u části opozičních představitelů převládá přesvědčení, že účastnit se voleb, které budou stejně zmanipulované, znamená je legitimizovat, a vyzývají tak k jejich bojkotu.
Čím jsou tedy Duncovová a Naděždin tak důležití? Ani jeden z nich není nějak závratně známý, v případě Duncovové se jedná dokonce o úplně neznámou osobu. Volba v jejich prospěch tak není volbou pro kandidáta jako spíše proti současnému systému.
Oba se, byť Naděždin o něco opatrněji, vyslovují proti válce proti Ukrajině. To na jednu stranu pomáhá mobilizaci voličů, ale na druhou stranu poskytuje režimu možnost nízký výsledek prezentovat jako projev podpory Vladimiru Putinovi a válce.
