Příští rok by se měly konat hned dvoje prezidentské volby v zemích, které proti sobě v současné době vedou válku, tedy v Rusku a na Ukrajině. Minimálně v případě Ukrajiny ale lze pochybovat, jestli volby kvůli ruské agresi a s ní souvisejícím stanným právem vůbec proběhnou. Logika je více než jasná: jen velmi těžko lze organizovat volby v zemi, která se brání agresi svého souseda a část jejího území je okupovaná, zbytek pak čelí ruskému ostřelování. Oproti tomu Rusko takovými rozpaky netrpí. Potvrdit Vladimira Putina jako prezidenta se chystá i na okupovaných územích, bez ohledu na bojové operace a případné ohrožení voličů.
V poslední době je stále častěji slyšet argument, že Rusko je vlastně demokracií a Ukrajina nikoli, protože zatímco Rusko uspořádá volby, Ukrajina je s nejvyšší pravděpodobností zruší. Ukrajina nicméně není ani zdaleka první zemí, která se ve válečných dobách rozhodla nepořádat volby nebo zakázat některé politické strany, které sympatizovaly s nepřítelem.
Nejtypičtějším příkladem takového jednání je Velká Británie, která zrušila volby plánované na rok 1940 a zároveň v ní byla zakázána i fašistická strana. Válka se přitom ještě v té době přímo britské pevniny nedotkla.
Stačí si jen představit, co by nyní pro ruskou propagandu znamenalo, kdyby nějaká raketa zabila lidi ve volební místnosti. Fakticky by bylo jedno, čí je to raketa, Zelenskému by takový incident byl tak jako tak přisouzen coby důkaz jeho touhy po moci, pro kterou je ochoten obětovat cokoli, včetně lidských životů. I kdyby šlo o ruskou raketu, předchozí případy ukázaly, že Rusko vinu nikdy nepřizná.
Kde vládne síla, tam rozumu hrob (ruské přísloví)
Z takového pohledu se zrušení voleb zdá být logickou reakcí, byť ruská propaganda pojede linii o „Zelenského diktatuře“. A kritika bude zaznívat nejen z Ruska, jak ukazuje příklad Oleksije Arestovyče (bývalý poradce ukrajinského prezidenta, pozn. red.), který ve svých tweetech dokonce nedávno chválil Putina a dával ho do opozice vůči Zelenskému.
Naproti tomu Rusko volby uspořádá zcela jistě. Autoritativní režimy, zvláště ty personalistické (osobnostně kultovní), jako je současné Rusko, potřebují volby jako potvrzení své legitimity.
Samozřejmě neponechávají nic náhodě a nebezpečí, že by Vladimir Putin nebyl vyhlášen vítězem, je prakticky nulové. Přesto je nutné vytvořit kulisy skutečné soutěže. I proto se hlásí „nezávislí“ kandidáti, kteří mají pomoci právě zdání „demokratické soutěže“, zároveň ale nesmí dostat příliš mnoho hlasů.
I takoví kandidáti, jako je Jekatěrina Duncovová, která hlásá protiválečná hesla, mají pro Putinův režim svůj význam. Málo hlasů pro ni bude kromě jiného ukazovat na širokou podporu války (resp. speciální operace) mezi obyvatelstvem. A právě proto panují o její kandidatuře oprávněně velké pochyby, stejně jako o jakémkoli jiném kandidátovi – kromě již předem vítězného Vladimira Putina.
Ale i pokud by Duncovová svoji kandidaturu myslela vážně a nešlo jen o kremelskou loutku, která má demonstrovat malou podporu protiválečného hnutí, Kremlu by posloužila. Kreml, respektive Staré náměstí, kde sídlí prezidentská administrace, totiž takové kandidáty potřebuje ke zdůraznění Putinovy jedinečnosti i zvýšení účasti ve volbách.
Samozřejmě že je možné napsat do kolonky počtu hlasů prakticky cokoli, ale pokud mají mít výsledky onu potvrzovací roli, reálná účast ve volbách a nějaká, byť minimální, podpora takovému kandidátovi dodávají volbám legitimitu.
Zdání demokracie v kultu osobnosti
Putin oznámil svoji kandidaturu prostřednictvím „spontánního“ rozhovoru s Artěmem Žogou, otcem padlého vojáka a politika z tzv. Doněcké lidové republiky, jeho „přímá linie“ pak už jen představovala start předvolební kampaně.
V samotném pořadu nezaznělo nic, co by přežilo déle než několik hodin. Putin jen zopakoval svoje předchozí výroky o tom, že se Rusku skvěle daří a že za vše špatné může Západ. Ale ani to nebrání tomu, aby nezačal Putin svítit z velkoplošných obrazovek v Moskvě.
Putin také nápadně zvýšil svoji aktivitu. Zatímco dříve vystupoval veřejně poměrně sporadicky, v poslední době dával tu rozhovor televizi, tam řečnil na sjezdu mladých vědců či Jednotného Ruska. I to značí, že zahájil svoji předvolební kampaň, tentokrát jako „nezávislý kandidát“.
Vladimir Putin má jednoznačnou výhodu nad všemi, ať už reálnými či dosazenými kandidáty. Alexej Navalnyj či Sergej Kara Murza, kteří jsou Putinovými hlasitými kritiky a mohli by rozbíjet jeho obrázek coby jediného možného kandidáta, skončili oba na desítky let ve vězení.
V Rusku neexistuje vůbec žádný nezávislý tisk, média v čele s televizí chrlí o současném Rusku jen pozitivní zprávy, zatímco negativa ignorují. Zprávy o tom, že Alexeje Navalného se už deset dní nedaří lokalizovat, se tak k ruskému občanovi nedostanou. Kritické hlasy vůbec nezazní, pokud už ano, pouze v televizních show dělají dojem marginální opozice, která nemá dostatečnou podporu. Tomu bude přizpůsobena i předvolební kampaň.
Fakt, že se někde nekonají volby, je tak asi nejméně vypovídajícím kritériem pro hodnocení, zda je daná země demokracií, či nikoliv. Volby se přece konají i v Severní Koreji, přesto ji jen stěží někdo označí za demokracii.
V případě Ruska, které sice volby uspořádá, ale již samého od počátku je v nich prakticky nulová míra nejistoty, kdo bude zvolen, se tak jedná spíš o obdobu středoasijských volebních autokracií. I v nich zpravidla vystupuje několik stran či kandidátů, ale reálný je jen jeden.
Zatímco v případě Ukrajiny jde u zrušení voleb o logickou reakci na válku (což ale neznamená, že by po ní neměl nastat přechod k větší demokratizaci), v případě Ruska jde u vyprázdnění tohoto pojmu o rozhodnutí Vladimira Putina.
