Mnoho povyku pro Green Deal: Kdo před volbami sliboval jeho zrušení, lhal

Předpisy již jednou dohodnuté a posvěcené 27 vládami a Evropským parlamentem nejde jen tak „vyházet na smetiště“ – v drtivé většině budou platit dál, a dokonce mnohdy ku prospěchu evropských voličů, včetně těch českých. 

Což neznamená, že se má odpor proti Green Dealu, který vykrystalizoval do ryzí nenávisti zvláště v Česku, ale projevil se významně i jinde, brát na lehkou váhu. 

Naopak, svědčí o významném posunu priorit v hlavách občanů i politiků. Stačí se podívat na srovnání volebních výsledků 2019/2014 – před pěti lety bodovaly napříč zejména západní Evropou zelené strany, které nyní utrpěly tvrdou porážku. 

Jak to? Kdo dnes naslouchá Gretě Thunbergové, která v roce 2019 udávala tón, zejména pro mladé voliče? Co se to stalo?

Boj proti klimatické změně se stal v roce 2019 hlavní prioritou Evropské unie, také pod vlivem veřejného mínění. Jenže od té doby se událo více věcí, než se obvykle stane za pět let: Covidová pandemie, válka na Ukrajině, energetická krize a následná inflační smršť se prohnaly nejen politikou, ale i hlavami a peněženkami lidí.

Najednou se zdá, a to nejen u nás, že jsme to s tou „zelenou transformací“ poněkud přehnali a že jsme se měli aspoň stejně dobře starat i o jiné priority.

Dnes už se ví, že se energetická politika EU pod vlivem zejména Německa dlouho potácela v bezzubé nemohoucnosti. Teprve politická nutnost odstřihnout se od ruského plynu přiměla vlády ke změně postojů k jaderné energii. 

I po začátku války ale trvalo ještě nějaký čas, než politikům došlo, že sázet veřejně výlučně na obnovitelné zdroje znamená potajmu nakupovat plyn v Rusku nebo znovu otevírat uzavřené uhelné elektrárny. Jaderná energie se konečně dostala na „taxonomický“ seznam „dobrých“ či „bezuhlíkových“ zdrojů, ale popsané dilema leckde trvá.

V době, kdy Evropská komise produkovala na běžícím pásu návrhy nařízení, jež mají zajistit snížení emisí skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030 (balík Fit for 55), posilovala Čína výrobu solárních panelů a skupovala po světě vzácné kovy a zeminy nezbytné pro výrobu větrných elektráren.

Zpětně to vypadá, jako by pružně reagovala na evropskou objednávku. Bylo to ovšem jinak. Když si evropské vlády uvědomily, co si to na sebe v dobré víře ušily, zjistily, že klíč od skladu je v Pekingu. A sakra.

Přes všechno plánování tady Evropská unie aspoň částečně selhala. Dojela na své institucionální nedostatky, na nejistoty, co může a nemůže, na nelogické rozdělení pravomocí mezi ni a členské státy. 

Jak mohla dopustit takovou závislost v oblastech, které si sama vytyčila jako prioritu? Proč její průmysl neumí vyrobit takové baterie jako Čína? Proč nikdo nedělá tak laciná elektrická auta jako Čína? Proč musíme právě odtud dovážet solární panely, větrníky, ba tepelná čerpadla, tedy technologie, které jsme si sami postavili na piedestal pokroku?

To všechno je třeba si uvědomit, když se díváme zpět na skoro už deset let od pařížské konference, na níž se celý svět zavázal, že podstatně sníží emise skleníkových plynů, aby globální oteplování nepřekročilo dva stupně Celsia. Evropa chtěla jít příkladem, zcela správně.

Vypracovala Green Deal, ve kterém se zavázala, že do roku 2050 dosáhne nulových emisí skleníkových plynů. Členské státy uložily Evropské komisi, aby předložila návrhy zákonů, které povedou ke snížení těchto emisí o 55 procent do roku 2030. Dnes tomu čeští populisté – a nejen oni – říkají „zelené tsunami“ nebo „dílo zelených ajatolláhů“.

Připomínejme jim tedy, že jak Green Deal a jeho mety, tak tyto jednotlivé normy byly schváleny všemi vládami EU včetně té české. 

Česko se jako předseda EU vyznamenalo ve druhém pololetí 2022 tím, že s mandátem od Rady EU dokázalo dotáhnout do konce kompromisní znění několika těchto zákonů, včetně například režimu emisních povolenek.

V české kampani před eurovolbami se ovšem Green Deal smrskl v podstatě na jediné téma – auta se spalovacími motory. Voliči se od hnutí ANO, od Motoristů, od SPD, ba i od ODS dozvídali, že od roku 2035 budou mít utrum. 

Už nedovezou babičku k doktorovi, už si nedojedou nakoupit, pokud si nepořídí elektroauto za milion, na které samozřejmě nebudou mít. Jejich životní úroveň se kvůli Green Dealu podstatně zhorší.

Zajisté, kampaň je kampaň, ale lhát se nemá ani v kampani. Takže: schválená norma stanoví, že od roku 2035 nebudou k mání v EU nové vozy se spalovacími motory vypouštějícími zplodiny. 

Odsuňme zatím stranou alternativu bezemisních spalovacích motorů a věnujme se logicky nástupu elektroaut. Babičku k doktorovi budeme moct vozit „spalovákem“ koupeným v roce 2035, dokud tohle auto nedoslouží, tedy aspoň ještě dalších deset let. Tou dobou budou elektroauta zcela jistě k mání za stejné ceny jako ta spalovací.

Ale, ptáte se s Filipem Turkem, proč poškozovat ty skvělé evropské automobilky, které tak dobře umí spalovací motory, a nutit je do výroby, která jim není vlastní – a kde, dodejme, ony samy dovolily čínské konkurenci získat hanebný náskok? 

A proč to dělat, když silniční doprava představuje beztak jen zlomek emisí, a Evropa jen zlomek světa, takže nakonec to, co vypouštíme z našich aut, je tak zanedbatelné ve srovnání s tím, co je v sázce? Ekonomicky i sociálně?

A tady jsme již kdesi poblíž jádra pudla. Se spalovacími motory si ani „zelená“ Evropská komise pod taktovkou „ajatolláha“ Franse Timmermanse nebyla jistá. Proto vtělila hned do návrhu zákona jeho povinnou revizi v roce 2026. Je hodně pravděpodobné, že dozná značných změn, včetně harmonogramu. 

Stane se tak ovšem podle plánu, nikoli proto, že by to vybojovali čerstvě zvolení a „naspídovaní“ europoslanci za ANO či Motoristy.

V této chvíli můžeme celkem bezpečně předpovědět, také vzhledem ke změně nálad odrážejících se ve složení nového EP, že v roce 2035 k žádnému zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory nedojde. 

A pokud ano, tak to bude proto, že to budou chtít jak spotřebitelé, tak automobilky. Co když se za 11 let bude evropským značkám výroba laciných elektromobilů vyplácet?

Pokud jde o emisní normu Euro 7, musela Komise v trialogu s členskými státy a zejména Evropským parlamentem nakonec uznat, že její návrh na zpřísnění emisních limitů pro spalovací motory byl do značné míry zbytečně náročný. Ustoupila v demokratickém legislativním procesu. 

Podíl europoslance za ODS Alexandra Vondry jako zpravodaje na tomto výsledku nebyl zanedbatelný. Budiž tedy mementem pro nováčky v EP, že i poslanec z malé země, který nepatří do nejsilnějšího klubu, může odvést kus práce. 

A také že evropské zákony nejsou žádný „diktát“ Bruselu, ale obtížně a demokraticky vyjednané kompromisy.

Má Evropa pokračovat v Green Dealu, když zbytek světa nedělá totéž? Vždyť my to stejně nevytrhneme, my maličcí tu planetu stejně nezachráníme... zaznívalo často v české kampani. 

Tyhle starosti svědčí zejména o pokřiveném pochopení Green Dealu, který je vnitřně provázaným souborem norem, jejichž naplňování má vést k předem vytyčenému bohulibému cíli. 

Celý svět ostatně ví, že planeta Země je v ohrožení; každý z velkých hráčů se snaží něco dělat, od Spojených států přes Indii po Čínu. Ucelený „balík“ v podobě Green Dealu má ale pouze Evropa – a mnozí nám ho závidějí.

Ostatně průmysl, i ten český, nepovažuje Green Deal jen za hrozbu či slepou uličku, naopak. Zelená transformace znamená velké výzvy i možnosti. 

„Není to žádné zelené šílenství. Dekarbonizace, snižování energetické náročnosti a další díly té skládačky, jako je udržování vody v krajině, biodiverzita a tak dále jsou kroky správným směrem,“ vysvětluje postoj českého byznysu viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar. 

„Nicméně v některých věcech máme pocit, že převládla ideologie nad technologicky a finančně únosným řešením,“ dodává s tím, že zde bude třeba jeho provádění „zmírnit či upravit“.

Evropská unie je založena na právu a jeho dodržování. Zapomeňme tedy na „rušení“ Green Dealu a podívejme se na možnosti, jak „uhladit některé hrany“ při aplikaci předpisů z Fit for 55, které už byly schváleny. 

„Máme jasné cíle, nástroje a závazky pro nejbližší léta, na kterých se nic měnit nebude. Mohou být dílčí korekce, ale to, co je právně závazné, jím zůstane,“ předpovídá podnikatel Pavel Telička, někdejší eurokomisař a místopředseda Evropského parlamentu.

Dodává, že tato právní jistota a předvídatelnost jsou v zájmu samotného průmyslu, který „s těmito změnami už dávno počítá, připravuje se na ně, investuje do odpovídajících technologií“. 

Změna přístupu by se podle něj mohla projevit až při přípravě dalšího „balíku“, který se bude týkat snižování emisí do roku 2040. 

Pokud se politický trend udrží a v národních volbách budou vítězit konzervativní strany, „může být schvalování některých navazujících kroků složitější, a to zejména tehdy, pokud bychom nevyužili příští roky k tomu, aby průmysl zvládl nové výzvy, a pokud bychom nevytvořili odpovídající sociální polštář,“ uzavírá Telička.

Uvědomme si tedy, že Green Deal zdaleka nejsou jen spalovací motory, případně emisní povolenky, které se také dostaly na paškál v české kampani. 

Když už jsme u nich, zejména hnutí ANO, ale i další populisté hodně mluvili o tom, jak jimi „zlý Brusel“ tlačí český průmysl do hrobu. 

Nikdo neřekl, ba ani jejich oponenti, že miliardy příjmů z těchto povolenek směřují zpět do české ekonomiky. Že Česko v příštích letech čeká doslova záplava peněz, podle Institutu 2050 až bilion korun na dekarbonizaci.

Neřekli ani to, kolik českých podniků už kvůli povolenkám snížilo emise a provedlo další ekologická opatření, ke kterým by se jinak sotva odhodlaly.

Vedle „spalováků“ a povolenek zahrnuje Green Deal mnoho dalšího – podporu výstavby obnovitelných zdrojů energie, zateplování budov, podporu dalším alternativám fosilních paliv jako vodík, podporu výsadbě lesů a biodiverzitě. 

Jeho součástí je také zavedení uhlíkového cla na vnějších hranicích EU, aby evropské podniky tolik neprodělávaly na vlastních ekologických nákladech. Jde o desítky složitých právních norem; další jsou ve fázi přípravy.

Evropská komise už projevila značnou pružnost, když kvůli protestům zemědělců stáhla návrh na další omezení pesticidů při hospodaření na polích. 

Do voleb se pro velké neshody nepodařilo schválit zákon o obnově přírody, kterým by se státy zavázaly, že do roku 2030 zachrání aspoň pětinu ekosystémů a třetinu chráněných území.

Zemědělci si nátlakovými akcemi letos na jaře vynutili další ústupky, například odvolání povinnosti nechávat čtyři procenta zemědělské půdy ležet ladem.

Stejně tak je EU flexibilní při naplňování Green Dealu. A tato tendence bude podle všeho sílit. 

Důraz bude kladen stále více na konkurenceschopnost průmyslu, ekonomický pragmatismus převládne nad zeleným idealismem. To bude ta hlavní „korekce“, o níž se zmiňuje Pavel Telička. 

Ale zelená transformace bude, byť obezřetněji, v Evropě pokračovat. Jinak to ani nejde.