KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Volby do Evropského parlamentu lze vidět i jako referendum o „eurohujerech“. Projeli v něm na celé čáře. Tím se nemyslí pouze porážka zelených liberálních stran, ale celého hnutí, včetně většiny mainstreamových médií, aktivistů, bojovníků na sociálních sítí a dalších opinion lídrů. Ti všichni však nevidí chybu v sobě, leč v někom jiném, a to v konzervativních stranách a dokonce ve voličích. Nulová sebereflexe…
Subjekty, které stojí jednoznačně za současnou politikou Evropské unie, tedy zejména za Green Dealem a migračním paktem, získaly pouhé tři mandáty. Právě proti těmto doktrínám se přitom hlasovalo – nejen u nás, ale v celé EU – a odpor vůči nim posílil nejrůznější protestní a antisystémové strany.
U nás shodou okolností uspěly tři, které spojuje odpor k dodávkám zbraní Ukrajině – ale to nebude hlavní faktor jejich úspěchu. Tím je naštvanost lidí na Zelený úděl a na neschopnost zastavit vlny běženců valící se na kontinent.
Dalo by se říci, že Češi (konečně) ve volbách do Evropského parlamentu hlasovali o svých národních zájmech.
V první, největší skupině, jsou ti, kteří si přejí změnu směřování Unie. Jde jim však o evoluci, nikoli revoluci. V širokém významu toho slova jde o „konzervativce“, přičemž ti levicoví si vybrali ANO, pravicoví SPOLU.
Ve druhé bublině se nacházejí radikálové preferující Přísahu s Motoristy, komunistickou koalici Stačilo a SPD.
A pak tu máme „eurohujery“, kteří si vybrali Starosty a Piráty.
13 křesel pro Prahu, 5 pro Moskvu a 3 pro Brusel
Když budeme chtít použít „geopolitickou“ symboliku, pak volby dopadly poměrem 13 křesel pro „Prahu“, 5 pro „Moskvu“, 3 pro „Brusel“. Přičemž v „ruské“ grupě nebylo odmítání vojenské pomoci Ukrajině jediným důvodem volby, možná ani ne tím hlavním.
Motorista Filip Turek sice mluvil o „válce a míru“ stejně jako komunistka Kateřina Konečná či Okamurovec Petr Mach. Nicméně jeho voliče, jež nesháněl ani tak v televizních debatách jako na internetu, trápily úplně jiné věci: zákaz aut, drahé energie a invaze muslimů.
Kdyby šlo v první řadě o „chcimírovství“, těžko by v tom mohl nováček převálcovat mistra – Přísaha s Motoristy získala skoro dvakrát tolik hlasů než SPD. Roli nehrál ani střet opozice versus vláda, to by se tito lidé jistě přidali na stranu Andreje Babiše, hlavního oponenta pětikoalice.
K volbám dorazily mladší ročníky, které navzdory očekávání nezatočily se „starými fosily“, ale se zelenými liberály.
Zde se ale dali dohromady hlavně prvovoliči a nevoliči, kteří odmítají „bruselskou“ politiku, přičemž nevěřili, že je před ní ochrání v zásadě umírněné konsensuální subjekty, tedy ANO a SPOLU. A „měkká“ jim přišla dokonce i SPD.
Na nejobecnější úrovni dopadly výsledky voleb pro zelené liberály tři ku osmnácti. Přiznali si zelení liberálové chybu? Ne. Tento otevřený a drsný vzkaz neumějí či nechtějí přečíst. Vymlouvají se na všechno možné. Své vlastní omyly házejí na jiné.
Zejména konzervativce obviňují z šíření strachu. Ano, to je mocná emoce. Ale s jeho šířením začaly právě „zelené elity“. Tak dlouho strašily lidi klimatickou krizí, až je vyděsily tím, že si nebudou moci pořídit diesel nebo zaplatit účty za elektřinu.
Europeisté dlouho agitovali za zvýšení volební účasti, hlavně mezi mladými. Slibovali si od toho, že „nová generace“ zatočí se „starými fosily“. Její příslušníci (stejně jako chroničtí nevoliči) tedy konečně dorazili. Leč zatočili se zelenými liberály.
Těm tak zhořkla radost nad opravdu rekordním počtem hlasujících. Okamžitě začali hořekovat, že lidé jsou „hloupí“, když čtvrtinu mandátů přidělili protestním stranám. Oni ale nechtějí nic víc než v klidu žít své obyčejné životy. Klimatisté je místo toho nutí „zachraňovat planetu“.
Možná můžeme být ještě rádi, že Přísaha s Motoristy, Stačilo a SPD mají „jen“ pět křesel.
Za to vděčíme tomu, že i hlavní vládní a hlavní opoziční síla chtějí změny. Kdyby Klára Dostálová a Alexandr Vondra poslechli zelené liberály a „nedělali z aut problém“, získaly by antisystémové subjekty mnohem více. Tak jako v řadě západních zemí, kde „mainstream“ nedokázal správně zareagovat na změny nálad obyvatel.
Německo, Francie, Rakousko – tam všude slaví úspěch opoziční národní síly. A v Itálii už vládnou.
