Zásadní otřesy posledních let – zejména přerušení ekonomických vazeb na Rusko a vzrůst napětí v relaci s Čínou – inspirovaly zrod koncepce tzv. „Strategické autonomie“, která má být odpovědí EU na nové geopolitické výzvy současnosti. V podstatě jde o to najít cestu, jak tváří v tvář stále méně otevřenému světu udržet konkurenceschopnost evropského průmyslu a v některých segmentech i jeho samotnou existenci. A současně s tím zachovat i základní liberální premisy evropské ekonomiky.
Je jasné, že EU musí formulovat odpovědi na jasné ochranářské tendence v Číně, ve Spojených státech či v Indii. Jaké však mají tyto odpovědi být? Zavedení vlastních bariér by bylo v rozporu se samotnou podstatou evropské ekonomiky a vedlo by ke vzniku obchodních válek, které Evropa nemá šanci vyhrát.
Evropský průmysl je daleko více závislý na dovozu surovin než třeba americký nebo čínský a jakékoli uzavírání před světem mu nemůže nikterak prospět. Na druhé straně nulová reakce na americký Inflation Reduction Act, čínskou „strategii dvojího oběhu“ nebo indický program „Make in India“ by byla obdobně škodlivá a navíc naivní a nezodpovědná.
Neviditelná „ruka trhu“ vs. viditelné státní subvence do „sektorů budoucnosti“
Jestliže hlavní světoví konkurenti sypou veřejné peníze do „sektorů budoucnosti“, jako to dělá Amerika nebo Čína, měla by EU rozvolnit pravidla pro poskytování státní pomoci a umožnit totéž.
Ono se to ale už do značné míry již děje – minulý týden Evropská komise povolila Německu injekci 900 milionů eur pro výrobce baterií Northvolt, jen aby nebudoval novou fabriku ve Spojených státech. A Francii dala komise „zelenou“ pro skoro tři miliardy eur státem garantovaných úvěrů firmám vyrábějícím solární panely, větrníky, baterie a tepelná čerpadla. A tak dále.
Rozvolnění pravidel hospodářské soutěže a státní pomoci ovšem neprospívá jednotnému vnitřnímu trhu EU, který by měl teoreticky zaručovat všem účastníkům rovné podmínky a šance. Pokud bude Komise povolovat veřejnou podporu zemím, které si ji mohou dovolit, dostanou se firmy z těch ostatních do nevýhodného postavení.
Odtud stále naléhavější varování, že by se prosazování „strategické autonomie“ nemělo dít za cenu další fragmentace a oslabování jednotného vnitřního trhu EU. Zatím však komise nepřišla v rámci „strategické autonomie“ s návrhem, jak řešit nerovnováhy vyvolané řízeným oslabením pravidel.
Obtížné řešení tohoto hlavolamu způsobuje zajisté především nevyvážená konstrukce samotné Unie. Státy se sice řídí stejnými pravidly soutěže a veřejných podpor, každý však praktikuje vlastní průmyslovou politiku, včetně investičních pobídek nebo i zdanění.
Je tedy velmi obtížné dosahovat na evropské úrovni shody v tom, co přesně by měla být ona „strategická autonomie“ a jaký prospěch by jedněm i druhým měla přinášet. Bude tedy třeba postupovat krok za krokem, dosahovat dílčích dohod; celková reforma by vyžadovala obrovské vzepětí, pro které ovšem nejsou podmínky.
Pozor na ochranářské tendence
EU se odstřihla od ruského plynu, uhlí a řady dalších komodit. Dokázala je celkem snadno nahradit, i když za to platí vysokými cenami energií, které oslabují její konkurenceschopnost.
Horší to je se závislostmi na surovinách klíčových pro „sektory budoucnosti“ (mimo jiné klima či digitalizace), jejichž dodavatelské řetězce v mnoha případech ovládá Čína a kde diverzifikace postupuje podstatně pomaleji. Podobně se EU dostala do úzkých ohledně některých klíčových léků nebo surovin pro jejich výrobu.
V tomto kontextu má „strategická autonomie“ znamenat společné úsilí evropských zemí se z těchto závislostí vymanit. Zaprvé zajištěním výroby části nedostatkových komponentů – čipů, polovodičů, baterií... – na svém území, a pokud možno i z vlastních surovin.
Druhou cestou je podpora výzkumu s cílem najít snáze dostupnou náhradu za nedostatkové suroviny z dovozu. Za třetí pak zajisté také hledání nových zdrojů ve světě, aby se omezila závislost na monopolních dodavatelích, a tudíž i jejich kapacitu EU „vydírat“.
Lze vůbec v Evropě dosáhnout „nezávislosti“ na strategických surovinách?
Nedávná návštěva šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové a předsedy Evropské rady Charlese Michela v Číně ukázala, jak obtížné (ba nemožné) je pro země EU asertivně zpřetrhat obchodní vztahy s touto zemí. Zatímco USA si mohou dovolit bouchnout dveřmi, musí si EU počínat mnohem obezřetněji; proto tolik zdůrazňuje, že jí nejde o „oddělení“, nýbrž o „omezení rizik“.
Přesná definice těchto pojmů však neexistuje. EU ve vztahu k Číně balancuje na ostří nože – bude se spíše snažit reformovat mezinárodní systém vztahů včetně WTO a Čínu do tohoto úsilí zapojit, než se vystavit důsledkům přerušení či prudkého snížení vzájemného obchodu.
Strategickou autonomii můžeme tedy považovat za snahu vytyčit úzkou a vratkou cestičku mezi jistou mírou protekcionismu a oddanosti otevřenému obchodu. „Pokud se Evropa nebude chránit, zahyne. Ale pokud se uzavře, zahyne také,“ popsal tento nesnadný úkol podle serveru Euractiv Martin Bresson ze sdružení Invest Europe.
Zatímco jistá míra ochrany je podle něj namístě, nesmí EU odrazovat zahraniční investory. „Potřebujeme peníze zvenčí – jinak jich nemáme dost, aby Evropa provedla energetickou a digitální tranzici. A pokud ji budeme chtít udělat férově, bude to o to dražší.“
Pojem „strategické autonomie“ se dostal do popředí zejména jako reakce EU na americký Inflation Reduction Act (IRA), což je zjednodušeně řečeno program státních podpor průmyslovým podnikům v oblasti čistých technologií a redukce emisí, zejména formou daňových úlev či přímých dotací.
Ačkoli hlavním cílem bylo posílení konkurenceschopnosti USA vůči Číně, opatření dopadlo také na spojence USA včetně zemí Evropské unie. A ačkoli se představitelé EU a USA snažili negativní účinky politicky utlumit, je jasné, že pro evropské výrobce a exportéry představuje IRA „nevlídný počin“ a celkově narušuje strategickou soudržnost mezi Evropou a USA.
Nejen Akt strategických surovin, ale i Akt nulových emisí...
Také proto navrhla Evropská komise navrhla dva klíčové zákony – Akt o průmyslu s nulovými emisemi a Akt o kritických surovinách. Ty oba vytvářejí určitý pevný rámec pro podporu bezemisního průmyslu včetně jaderných elektráren a stanovují parametry pro nakládání se surovinami. Definitivně schváleny mají být ale až letos na jaře, přičemž vyvolaly výše popsanou debatu o průmyslové politice v rámci jednotného vnitřního trhu, která nadále pokračuje.
Jsme tedy stále svědky nejednotného chápání pojmu „strategické autonomie“, kakofonie v názorech na ni, a tudíž i prozatím neujasněného směřování celé EU. Mimořádný tlak, pod který se Evropa dostala, prověřuje účinnosti a smysluplnost pravidel jednotného vnitřního trhu. Ekonomicky silnější země si přejí podporovat národní průmysl, zatímco ty slabší si to nemohou dovolit a obávají se vnitrounijní konkurence.
Německý vicepremiér Robert Habeck ovšem ujišťuje, že nic takového nehrozí. Německo chce posilovat nikoli vůči sousedům, ale kvůli Číně, a tudíž jaksi ve prospěch všech členů Unie. Pravidla pro takovou součinnost však nejsou nikterak nastavena – nikde není psáno (a tudíž ani „dáno“), že to tak bude.
Obranný průmysl jako půda pro experiment
EU se donedávna o „obranný průmysl“, považovaný po konci studené války za málo perspektivní odvětví, starala jen málo. Zoufale málo. Teprve až ruský pokus překreslit agresí proti Ukrajině hranice v Evropě za použití síly zcela změnil jeho postavení.
O to víc, že se EU ocitla pod rostoucím tlakem Spojených států, abychom se sami více starali o svou bezpečnost a nespoléhali výlučně na spojence za Atlantikem. Letošní americké prezidentské volby ukáží, bude-li tento tlak gradovat či nikoli – ovšem trend je jasný: EU by se měla sama stát zárukou bezpečnosti na evropském kontinentu, ať již jako „evropské křídlo NATO“, nebo jinak.
Pojem „strategická autonomie“ dostává v této souvislosti poněkud jiný, veskrze nový obsah – v podstatě jde o to, aby se EU kolektivně vzchopila, aby dokázala krátkodobě dál podporovat ukrajinskou obranu a aby dlouhodobě byly ozbrojené síly jejích členských států společně schopny čelit ruské hrozbě.
Výzva je to bezesporu velká a významná – protože ačkoli se o vojenské spolupráci či společné obraně v EU mluví již desítky let, neudělalo se za tu dobu v podstatě nic. Nynější situace by tak měla vlády „sedmadvacítky“ přimět k nastartování skutečně efektivní a intenzivní spolupráci, aspoň pokud jde o veřejné zakázky zbraní a vojenského materiálu, zajištění „interoperability“, zamezení duplicitním a neefektivním nákupům a obrodu obranného průmyslu.
Francouzský komisař pro vnitřní trh EU Thierry Breton, velký propagátor takové vize, předloží v únoru 2024 Evropský program obranných investic (EDIP), který má zajistit masové společné zakázky zbraní a munice od evropských zbrojovek a pomoct jim tudíž investovat a navyšovat výrobu.
Odhaduje se, že bude disponovat fondem o 100 miliardách eur. Neříká však zatím nic o tom, odkud tyto peníze přijdou – přičemž všichni vědí, že „evropská kasa je prázdná“ a že se předsedkyni komise Ursule von der Leyenové nepodařilo členské státy přesvědčit, aby do ní byly ochotny přisypat víc, než kolik je potřeba na rozpočtovou pomoc Ukrajině.
Vzhledem k tomu, že se obranný průmysl dosud do značné míry vymykal evropské regulaci, by se jako „panenský“ sektor hodil pro integrační experiment a vzorovou ukázku „průmyslové politiky“ EU, která normálně v podstatě neexistuje. Prospělo by to Ukrajině a zejména by to konečně posunulo Evropu blíže ke stavu, kdy bude schopna samu sebe ubránit. Taková „strategická autonomie“ by pak měla smysl. Shodly by se na tom tentokrát obě strany Atlantiku.
