Politolog Daniel Kunštát v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ analyzuje výsledky evropských voleb a současně se pokouší načrtnout jejich dopady pro budoucnost české politiky. A mimo jiné říká, že Přísaha s Motoristy má zajímavě nakročeno stát se další vlivnou protestní silou. „A možná i potenciálním koaličním partnerem – v tuto chvíli asi přijatelnějším než SPD – pro Babišovo hnutí.“
Jaký je váš základní komentář k výsledku evropských voleb?
Evropské volby, potažmo obecně volby druhého řádu, u nás tedy ještě volby krajské, komunální a senátní, není dobré ve vztahu k celostátní politice podceňovat, ale ani přeceňovat. Občas se v reflexích těchto voleb děje obojí.
Podceňovat je nelze v tom smyslu, že obvykle signalizují míru nespokojenosti s vládní politikou či intenzitu touhy po změně, ať už v rovině personální, nebo v rovině obsahové. Tedy že mohou – ale nutně nemusí – naznačovat i vyhlídky jednotlivých aktérů v budoucích volbách celostátních.
Naopak přecenění spočívá obvykle v tom, že tyto volby jsou přece jen jinou disciplínou než volby sněmovní.
Jak to myslíte?
Nehraje se v nich primárně o to, „kdo má vládnout“ – ač si to řada voličů možná mylně myslí. Odehrávají se v dost jiném formátu a na jiném hřišti. Můžeme v této souvislosti zmínit třeba specifikum celostátních kandidátek nebo výrazně jiné voličské publikum co do velikosti i typologie voličů, kteří se jich zúčastní.
Letos k nim u nás nicméně přišel rekordní počet lidí, přes šestatřicet procent voličů…
Přesto elektorát v evropských volbách rozhodně není strukturálně nějakou více či méně odpovídající zmenšeninou „balíku“ zhruba dvou třetin voličů, kteří se obvykle účastní voleb sněmovních.
Liší se sociální skladbou, ale třeba i tím, že se jich často účastní i ti, kteří k volbám běžně nechodí anebo – a častěji – tím, že naopak absentuje významné procento těch, kteří se „velkých“ voleb pravidelně účastní.
Evropské volby jsou všude tradičně ideální příležitostí zejména pro ty voliče, kteří si chtějí takříkajíc vyřídit účty se stávající vládní většinou.
S jakou motivací tedy lidé k evropským volbám zpravidla chodí?
Evropské volby jsou všude tradičně ideální příležitostí zejména pro ty voliče, kteří si chtějí takříkajíc vyřídit účty se stávající vládní většinou. Právě ti jsou více motivovaní přijít volit a demonstrovat svoji nespokojenost, často mnohem více než například vlažní příznivci vlády.
Vidíme to velmi pěkně i letos, včetně těch nejvýznamnějších států, jako je Francie nebo Německo. A troufám si říct, že něco podobného se podle všeho odehrálo i v našich končinách.
Vedle motivu potrestat vládu mají evropské volby – a opět: v Česku i jinde, dnes i v minulosti – ještě jeden důležitý aspekt, který speciálně tyto volby u nás notně ovlivnil. Volič je v druhořadých volbách ochoten podstatně více experimentovat, podporovat menší, netradiční, úzce vyhraněné či nové strany.
Čím si to vysvětlujete?
Je to mimo jiné tím, že je u řady lidí oproti sněmovním volbám oslaben strategický instinkt neriskovat takzvané propadnutí hlasu pod kvórum zvolitelnosti – prostě proto, že volby jsou chápány jako ty méně důležité a svůj hlas si leckdo necení tak, jako ve volbách, které rozhodují třeba o premiérovi.
Více než jindy se tak na evropské volební úrovni uplatňuje novost, neokoukanost, originalita, výrazné, někdy i excentrické osobnosti, čemuž také nahrává i právě zmíněný model celostátních kandidátek – takových ne zcela konvenčních figur je ostatně evropský parlament plný, aniž by titíž politici mnohdy hráli významnější roli v domácí politice, dodejme.
A co tedy ty výsledky?
Samotné volby přinesly prvky více méně očekávané i obrovská překvapení, která v blízké budoucnosti mohou mít přímé dopady i na domácí českou politiku.
Zatímco v rámci opozičního bloku si s výjimkou SPD všichni významnější hráči připsali větší či menší vítězství, o dost truchlivější obrázek se naskýtá při pohledu na výsledky vládních stran.
Nemohu si pomoci, ale navzdory rétorice vládních činitelů utrpěla pětikoalice jako celek drtivou prohru. Zdůrazňuji přitom sousloví „jako celek“, protože výsledek jednotlivých vládních formací je potřeba interpretovat zvlášť a s odlišnými akcenty.
Pojďme to probrat postupně: jak hodnotíte výsledek koalice SPOLU?
Koalice SPOLU sice fatálně nepropadla, dosáhla v dané konstelaci patrně maximum možného, ostatně co by za její výsledky dali třeba němečtí sociální demokraté nebo „macronovci“, ale při vší shovívavosti v nejlepším případě doslova utrpěla „neprohru“.
To je docela drsné hodnocení…
Jakkoliv výsledek hlavní vládní síly fakticky vedené premiérem Fialou určitě není tragický a s jistou licencí může navenek dokonce mluvit o jakémsi relativním úspěchu s tolerovatelnými ztrátami, všechny zúčastněné partaje rozhodně mají o čem přemýšlet.
A to minimálně ve dvou ohledech: zcela jistě by SPOLU mělo zvažovat personální občerstvení i obsahové korekce vládní politiky. Pokud složí ruce do klína a bude se tvářit, že je všechno vlastně fajn a ekonomický cyklus obrátí nálady v jejich prospěch, je na nejlepší cestě k dramatické volební prohře v příštím roce, ne-li už v nadcházejících regionálních volbách.
Navíc: obě menší strany, lidovci a TOP 09, musí s plnou vážností zvažovat, pokud tak už dávno nečiní, jaký je vlastně smysl jejich samostatné existence a zejména, jaké politické perspektivy tato existence nabízí. Obě strany snad už tuší, že věčné schovávání se pod křídla ODS imitující politickou svébytnost asi nebude tou správnou a především dlouhodobě udržitelnou cestou.
