KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Pokud by Lidové noviny vycházely v Rakousku, takřka jistě by přežily. Vydavatelé tištěných médií tam totiž mají nárok na státní dotaci. To, co se nám může jevit jako „komunismus“, Rakušané nazývají podporou demokracie.
Konec Lidových novin, nejstaršího českého deníku, vyvolal v Česku řadu komentářů – z části nostalgických, z části kritických. Lidovky totiž pro mnoho lidí v Česku znamenají víc než jen „obyčejné noviny“. O historii Lidových novin se učí děti ve škole, někteří bývalí redaktoři či dopisovatelé listu se stali významnými osobnostmi české kultury.
A tak není divu, že konec tištěných „Lidovek“, symbolu české žurnalistiky, zjevně mnoho lidí v Česku nese mnohem hůře, než kdyby stejný vydavatel zastavil vydání druhého svého listu, původně „svazácké“ MF DNES. A to bez ohledu na ekonomické výsledky, současnou podobu a zaměření novin a udržitelnost prodeje tištěných médií.
Divadla stát dotuje
Nabízí se ale i jiná, možná kacířská otázka. Neměl by vydávání nejstaršího českého deníku převzít stát, případně noviny s tak bohatou tradicí alespoň nějakým způsobem dotovat? Jde přece jen o deník, který je tak bytostně spojený s moderní českou historií i kulturou, že by ho možná v nějaké formě stálo za to udržet i pro klesající počet pravověrných čtenářů.
Například česká divadla, včetně těch regionálních, stát a města dotují stamiliony korun, i když jsou hlediště někdy poloprázdná a lidé raději sledují seriály na počítači. Proč by stát neměl dotovat vybrané noviny jako ukázku zanikající formy informační kultury a zároveň oblíbenou kratochvíli těch, kteří si – přes veškeré vymoženosti – nedovedou představit život bez sobotní novinové přílohy?
Každého samozřejmě napadne, jestli to není jen řečnická otázka. Těžko lze definovat, jak by stát určoval, jaká konkrétní tištěná média dotovat. Ta tradiční? Ta intelektuálská? Odborná? Nebo všechna?
Pro odpověď na tuto složitou otázku pojďme do sousedního Rakouska. Tam totiž, i když se to v Česku málo ví, stát dotuje tištěná média dlouhodobě. A výsledky ukazují slabiny i přínosy tohoto systému.
Neprůhledný dotační systém
V rámci zákona o podpoře tisku mají nárok na dotaci vlastně všechna tištěná periodika, tedy noviny i časopisy, mezi které stát každý rok rozděluje miliony eur. I když se celková částka s nástupem každé nové vlády mění (a většinou snižuje), loni šlo ze státního rozpočtu na podporu tištěných médií takřka 9 milionů eur (230 milionů korun).
Kdo má na tyto peníze nárok? Dál by neměli číst ti, kteří se rozčilují nad dnešním neprůhledným dotačním systém. Rakouský systém podpory tištěných médií totiž na první pohled splňuje úplně všechny nešvary takzvané dotační politiky.
O tom, kdo peníze dostane, rozhoduje státní agentura KommAustria v čele se sedmičlennou komisí. Ta je tvořena předsedou, dvěma zástupci spolkového kancléřství, dvěma zástupci Asociace vydavatelů novin a dvěma zástupci odborů zaměstnanců médií.
Tato komise pak rozhoduje na základě různých kritérií, jakými jsou například „podpora prodeje, zvláštní podpora pro tištěné deníky, podpora kvality (novinářské práce-pozn.red.) a zajištění budoucnosti nebo sebekontrola médií“.
Loni šla největší částka (takřka 3,9 milionů eur) na podporu prodeje, z toho 2,1 milionu eur dostaly deníky a 1,8 milionu eur týdeníky. Rakouský systém podpory tištěných médií je přitom takřka každý rok terčem kritiky za údajnou netransparentnost a nadržování některým mediálním domům.
Hlavními příjemci dotací jsou totiž většinou velcí vydavatelé a jejich noviny a magazíny jako bulvární Kronen Zeitung s 1,7 miliony čtenářů, Österreich a Heute. Navíc dostávají dotaci na každý prodaný výtisk. V systému se ale dostane prakticky na každého, kdo o „podporu tisku“ požádá, od malých odborných časopisů až po společenské magazíny. Rozdílná je jen velikost podpory.
Média jako podpora demokracie
Zajímavý přitom může být i deklarovaný účel příslušného zákona o podpoře tisku. Ten je definován snahou „o mediální rozmanitost a udržení demokratického systému v Rakousku“. Zároveň je však podpora médií státem neustále z různých stran kritizovaná, a to kvůli své údajné zneužitelnosti a nejasným pravidlům.
Navíc se opakují případy, kdy politici čelí podezření, že si kupují přízeň médií. Příkladem může být inzerce Rakouských drah a další státních organizací, které se prezentují ve vybraných novinách a magazínech. Obvinění, že si za státní peníze kupoval „popularitu“ v médiích, čelí i bývalý rakouský kancléř Sebastian Kurz.
Přesto ale zákon o „podpoře tisku“ v rakouské legislativě zůstává. Zatím vlastně není nikdo, kdo by ho chtěl zrušit. Hovoří se pouze o nutných reformách, vyšší transparentnosti i částkách, které stát rozděluje.
Není tak zřejmě pochyb, že kdyby Lidové noviny vycházely v Rakousku, jakožto deník s bohatou tradicí a významem pro „národní kulturu“, by díky státní podpoře přežily. Pozdvižení kvůli tomu, že stát podporuje vybraná média, zatímco jiná mají smůlu, by zřejmě navíc nebylo tak velké jako v Česku. Rakušané jsou na podobnou debatu zvyklí.
