Čas na novou „železnou lady“? Tři ženy, které by mohly vrátit konzervativcům ztracenou tvář

Funkce šéfa opozice Jeho Veličenstva stále představuje lukrativní post s výhledem na pobyt v Downing Street No. 10 po dalším volebním klání – které se má, bude-li v řádném termínu, uskutečnit za pět let. 

Zároveň je nyní stále více zřejmé, že po ideovém širokém rozkročení posledních let (které někteří dokonce nazývají zradou konzervativních ideálů), sílí volání po jasně a úzce definovaných tvrdých konzervativních postojích.

Ty ve zdecimované partaji představují především konzervativní političky. Má se tedy Konzervativní a unionistická strana připravit na další „Maggie“, jež obrátí kormidlo britské politiky?

Napovědět může do určité míry i složení konzervativní sestavy v nové sněmovně. Znovuzvolení se po čtvrteční volební „řeži“ dočkalo pouhých devadesát pět poslanců, z nichž nemalá část svá křesla udržela s historicky nejtěsnějším výsledkem, mnohdy i jen o „vlásek“ desítek či nižších stovek hlasů (což mimo jiné znovu ukázalo v posledních letech podceňovanou sílu door-to-door kampaní). 

O svá křesla přišli politici původem z tzv. red wall ve středu a na severu Anglie – obvodů, které díky svému dělnickému charakteru dlouhá desetiletí tvořily pevnou hráz labouristů, jež padla teprve v předcházejících volbách roku 2019 pod nátlakem Borise Johnsona.

Právě tito politici nejednou tvořili tvrdé pravicové jádro strany a byli vystaveni tlaku Farageovy Reform UK. Jejich odchodem tak dle některých komentátorů tento proud výrazně oslabil a názorové rozložení směřuje více ke středu. 

Tuto pozici má zaujímat i větší část ze šestadvaceti nováčků, kteří v zeleně čalouněných poslaneckých lavicích zasednou poprvé. (Politicky to ovšem žádní nováčci nejsou, většina z nich již předtím zastávala důležité funkce ve státní správě či alespoň partajní hierarchii).

Budou to ale právě tito poslanci, z jejichž středu dle tradice musí vzejít nový lídr. A tento „elitní klub“ uvnitř konzervativců rovněž svým hlasováním předvybere dva hlavní uchazeče na post „lídra opozice Jeho Veličenstva“, což je v podstatě premiér stínové vlády.

Jakkoli mohou být spekulace o středovém naladění nových poslanců správné, pravdou zůstává, že finální hlas bude mít více než 175 tisíc členů Konzervativní a unionistické strany, jejichž ideové ukotvení zřejmě lépe reprezentuje náladu v britské společnosti. A to jasně ukazuje masivní odklon od toryů a dlouhodobou nespokojenost s jejich politikami. 

Zdali je to spíše následek únavy z neustálých vnitrostranických půtek a opakovaných „nocí dlouhých nožů“, v jejichž rámci se na předních i méně viditelných postech střídali politici pro Brity závratnou rychlostí, nebo nekompetence a neschopnosti prosazovat a provádět reformní agendy, a nebo odklon od konzervativních hodnot směrem k amorfní ideové rozbředlosti, představuje „otázku za milion“.

Svoji roli zřejmě sehrál každý ze zmíněných prvků – nicméně u strany, již zřejmě čeká krušných pět let opoziční role, ztrácí první dva faktory význam.

Lze tedy úspěšně spekulovat, že o budoucím lídrovi rozhodne schopnost nabídnout a umně prezentovat jasně konzervativní agendu. Chcete-li totiž uspět, musíte se odlišit. A stejně tak je třeba vystoupit ze své bubliny, překročit svůj stín a vydat se do míst, která vůči vám možná nemusí být přirozeně přátelská, nicméně z nich přinejmenším získtáte užitečnou zpětnou vazbu. 

Jak se nyní ukazuje v plné nahotě, přesně toto představovalo jeden z hlavních problémů nyní již bývalého premiéra a jeho kliky. 

Navzdory frenetické snaze nahnat voliče během posledních dnů kontaktní kampaně platí, že Sunak byl vždy především kandidátem byznysové „City“ smetánky (přestože se i řada jejích členů přiznala, že nyní raději volila labouristy) a jeho schopnost oslovit voliče v menších hrabstvích nebyla nikdy příliš vysoká.

V téhle oblasti disponoval tím politicky „správným sex-appealem“ rozháraný blondýn s velkou hlavou Boris Johnson, jemuž se – jak zmiňuji výše – před pěti lety podařilo zbořit severní red wall, aniž by však ztratil tradiční a elitářský „blue wall“ elektorát v regionech na jih od Londýna!

Tento majstrštyk se však již tak snadno opakovat nebude, přestože strana v zoufalství z předvolebních výzkumů přemluvila Borise, aby se na několika mítincích na severu ukázal. Tento tah – vzhledem k tomu, jak výrazně byl „BoJo“ u Sunaka a jeho lidí neoblíben – jasně ukazuje, jaká marnost a beznaděj panovala před volbami uvnitř partajních špiček.

Současným konzervativcům možná ledacos trvá pochopit a reflektovat, nicméně historicky bezprecedentně špatný výsledek jistě vyvolá volání po lídrovi s jasným názorovým vyhraněním a ostrými lokty. 

Touto vzácnou kombinací disponují převážně současné britské političky, z nichž některé zastávaly tvrdé konzervativní postoje již v kampani, čímž se distancovaly od současného vedení. 

Odměnou jim byla poměrně pohodlně obhájená křesla, stejně jako počáteční výhoda v nadcházejícím klání. A kdo  konkrétně jsou tyto ženy?

Spojuje je řada znaků. Jedná se o cílevědomé političky, často pocházející z etnických menšin, které disponují vládní zkušeností a dlouhodobě odmítají progresivní směřování společnosti a politiky. Tato zvláštní kombinace jejich mužským kolegům – především co se týče ideového vyhranění – značně chybí.

Zřejmě největší pozornosti médií se těší Suella Braverman, jež se částečně profilovala jako ideová antiteze Sunaka, což ji přineslo značný – byť ne vždy pozitivní – ohlas. S bývalým premiérem ji rozděloval především názor na imigraci a tvrdší roli policie při potírání politického extremismu a kriminality. 

Braverman se silně zasazovala o nasazení tvrdých přistěhovaleckých politik i použití mimořádných prostředků proti pašeráckým sítím. Kontroverze následně vyvolaly její výroky na adresu bezdomovců páchajících drobnou kriminalitu, které odmítla označovat za oběti systému, ale naopak hovořila o tom, že řada z nich si toto žití zvolila jako svůj „životní styl“. Požadovala i pokutování neziskovek, které jim svojí pomocí asistují. 

Nejedno uhlazené westminsterské obočí zdvihla i její kritika mírných zásahů metropolitních policejních složek vůči pro-palestinským demonstrantům. Následoval vyhazoval z pozice ministryně vnitra a přechod do zadních poslaneckých lavic (tzv. back-benchers).

Braverman však nezůstala sedět v koutě a Sunakovu vládu soustavně tepala za její mírnost, a to i během volební kampaně. Po volbách následně vydala výbušný komentář, v němž uvedla, že konzervativci si za svoji prohru mohou sami a zaslouží si ji, přičemž nevyloučila bližší spolupráci s Faragem a jeho partají.

V kuloárech se přitom také o Priti Patel, další bývalé ministryni vnitra, poslankyni za volební obvod Witham a Johnsonově blízké spojenkyni. Její pěstěný zevnějšek, věčně usměvavý výraz a velmi aktivní profily na sociálních sítích by pozorovatele neměly zmást.

Tato dáma proslula svojí obhajobou tvrdých zásahů policie vůči organizovanému zločinu, jichž se nejednou za doprovodu kamer účastnila. 

Její rovněž tvrdé protiimigrační názory se staly veřejně známými, což následně ještě potvrdila jako architektka sporného opatření, v jehož rámci měli být neúspěšní žadatelé o azyl ve Velké Británii přesouváni do africké Rwandy. 

Patel na kritiku reagovala slovy, že konzervativci „se nenechají odradit od toho udělat správnou věc“.

Její jméno bychom také našli pod kritickým programovým manifestem Britannia Unchained z roku 2012 či pod kampaní za brexit a vystoupení z Evropské unie, kterou dlouhodobě označovala za nedemokratickou organizaci. 

Známé jsou také její úzké kontakty na Izrael – ostatně o své první kabinetní křeslo v pozici ministryně pro mezinárodní rozvoj přišla po odhalení, že se bez vědomí britské diplomacie scházela s řadou vysoce postavených izraelských diplomatů a politiků, což vzbudilo nevoli tehdy vládnoucí Theresy May. 

Její distanc od vrcholné politiky však netrval příliš dlouho – již po nástupu Borise Johnsona v roce 2019 usedla do křesla ministryně vnitra. Tehdy vešla ve známost coby příkladně nekompromisní manažerka, zároveň však čelila i několika obviněním ze šikany podřízených. 

Ať tak či onak, její postavení uvnitř tvrdého jádra strany je navzdory odsouzení jakékoli spolupráce s Reform UK a Faragem poměrně silná.

Mnohem slabší, přesto rozhodně ne bez šance. Tak by šlo popsat poslední dámu z naší trojice – Kemi Badenoch. Tato bezpochyby zajímavá politická osobnost zastávala od loňského února do letošního července pozici ministryně obchodu, daleko více však vstoupila ve známost coby tvrdá kritička LGBT agendy, stejně jako změn ve vnímání genderu v britských státních institucích. 

Sama již má za sebou zkušenost s kláním o šéfa strany, do něhož se zapojila poté, kdy byl ze svého premiérského postu odejit Boris Johnson. Její kampaň byla poměrně výrazná a vzbudila zájem médií, přestože hlasy svých kolegů nakonec nezískala. 

Již tehdy se však hovořilo o tom, že hvězdná budoucnost tuto rodilou Londýňanku s nigerijskými předky teprve čeká. Badenoch již mnohokrát prokázala, že píle ji nechybí a nebojí se ani obhajovat veřejně sporná stanoviska, což ukázala i během kampaně za podporu brexitu, přestože tehdy ještě pouze v roli méně známé členky londýnského zastupitelstva. 

Sama sebe opakovaně označuje za sociální konzervativku a anti-woke političku. Za zdroj své inspirace uvádí díla nedávno zesnulého britského filosofa – a „postrachu“ levicových kruhů – Sira Rogera Scrutona.

Sázky bookmakerů na její současné vítězství ukazují, že ač „underdog“ mezi ostatními uchazeči, tato dáma rozhodně není bez šance.

Tento výčet rozhodně není úplný a bylo by mylné se domnívat, že se do klání nezapojí i další zajímavé osobnosti. Faktem však zůstává, že pevné konzervativní pozice v rámci zbytků poslanců strany zaujímá především tato ostrá trojice dam. 

Zbytek kandidátů – s favorizovaným Jamesem Cleverlym – představuje centristickou variantu budoucího lídra. Jak vše nakonec dopadne, je ale nyní těžké odhadnout. Nicméně sledování (dosud spíše nevýrazného) premiéra Starmera, jak se v rámci pravidelných středečních interpelací potí v rétorických soubojích s některou z výše zmiňovaných dam, slibuje poutavou a poučnou politickou podívanou.