KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE I Volby ve Spojeném království jasně vyhrála labouristická strana. Její předseda sir Keir Starmer byl krátce po sečtení všech hlasů jmenován premiérem a ještě hned odpoledne 5. července se přestěhoval na Downing Street č. 10. Tím to ale teprve všechno začíná a není vůbec jisté, zda jej nečeká podobně trpký osud jako aktuálně „zmasakrovaných“ konzervativců.
Čísla hovoří jasně a nekompromisně – labouristé pod Starmerovým vedením obdrželi celkem 411 poslaneckých mandátů (získali jich navíc 214), druzí konzervativci 121 křesel (přičemž 251 ztratili). Třetí liberální demokraté si polepšili o 60 mandátů na 71, zatímco Skotská národní strana ztratila 36 míst a uhájila jich devět. Faragova nově založená reformní strana má čtyři poslance, dalších 32 zbývajících míst připadlo ostatním menším uskupením.
Britští konzervativci kráčeli k jasné porážce dlouho. „Tématem dne“ nebylo, zda prohrají, ale o kolik a které z jejích nejvýraznějších tváří ze sněmovny vypadnou. Ta druhá otázka se zdaleka netýká jen prestiže jednotlivých politiků a jejich individuální budoucnosti, ale budoucnosti strany. Politik, který neuspěje ve volbách a nedostane se do sněmovny, se nemůže ucházet o pozici stranického lídra.
Ex-premiér a nyní již i ex-předseda strany Sunak hlasování přežil, nicméně ze sněmovny se odporoučí například někdejší 44denní premiérka Liz Trussová, ministr obrany Grant Shapps a Penny Mordauntová, o níž se v posledních týdnech hovořilo jako o možné nové předsedkyni strany. A také bývalá ministryně školství Gillian Keeganová, výrazná tvář brexitu Jacob Rees-Mogg, bývalá ministryně kultury Lucy Frazerová a řada dalších.
Vedle volebního debaklu tak konzervativní strana obdržela další silný direkt v personální politice. Zvolit z prořídlých řad nového vůdce, jehož úloha bude nadmíru obtížná, nebude vůbec jednoduché.
Neúspěch konzervativců se asi nebude v médiích příliš obšírně rozebírat. Není totiž nikterak překvapivý a téměř vše již bylo během posledního zhruba roku napsáno, analyzováno a komentováno.
Ovšem překvapivé v mnoha ohledech je, že tento debakl není ještě výraznější – většina odhadů totiž připisovala labouristům podstatně drtivější vítězství a praktické vymazání konzervativní strany, s podporou některých předvolebních průzkumů, že toryové skončí až na třetím místě. To se úplně nevyplnilo a předpovědi se mýlily – ostatně stejně jako před osmi lety v případě brexitu.
Konzervativci nicméně utrpěli největší porážku v dějinách a z vlády odcházejí po čtrnácti letech, které se rozhodně nenesly ve znamení úspěchu. Věřit, že se Sunakovi podaří trajektorii obrátit, mohl jen největší optimista. Byť samozřejmě i on dělal chyby.
Politické, když vyhodil ministryni vnitra za to, že kritizovala příliš měkký postup policie proti propalestinským demonstracím. Ale i ekonomické, když se mu dlouhodobě nedařilo řešit palčivé problémy a namísto toho se snažil voliče uchlácholit konstatováním, že se situace zlepšuje.
Debakl konzervativců nezpůsobilo ani tak jejich přitakávání woke ideologii jako selhání při řešení ekonomických otázek
Voliči ovšem obecně žádné zlepšení nepociťovali, a teď to dali jasně najevo. Spojené království se dlouhodobě potýká se značnými problémy v oblasti zdravotnictví, inflace, cen nemovitostí a dostupnosti bydlení. Uspokojivá není ani kondice veřejných financí.
I když řada komentátorů z pravé strany politického spektra přičítá debakl konzervativců ztrátě identity a přitakání woke ideologii, jež ovládá britský veřejný prostor, je docela dobře možné, že daleko větší roli než tzv. kulturní války sehrála ekonomická situace a selhání konzervativců v této oblasti.
Konzervativní vlády byly často vnímány různě (jak už to ostatně bývá), nicméně jedno jim neupírali ani jejich ideoví kritici – vysokou míru kompetence. S některými kroky bylo možné politicky nesouhlasit a považovat je za sociálně necitlivé, nicméně takové kroky vedly vždy ke konsolidaci veřejných financí a vyšší efektivitě fungování státu. Velmi často právě konzervativní vlády dávaly stát do pořádku po rozhazovačných létech vlád labouristických.
Právě tato „kompetence“ se ovšem v posledních letech konzervativní vlády vytratila. Dlužno dodat, že sami konzervativci své vládnutí zatížili dost velkým handicapem v podobě brexitu.
Pro připomenutí: referendum o brexitu vypsal patrně nejslabší britský premiér Cameron právě ve snaze získat dominanci ve vlastní rozpolcené straně. Jak to dopadlo, už dávno víme: Sliby se nenaplnily, brexit přinesl jen další překážky pro obchod a nevyřešil ani migraci. Snaha deportovat nelegální migranty do Rwandy připomíná provedením absurdní frašku — stejně směšnou jako některé výstupy někdejšího premiéra Johnsona.
Jenže brexit a jeho důsledky bude muset nést jako břemeno i nový premiér Starmer. Jeho vítězství přitom vypadá mnohem působivější z hlediska mandátů než získaných procent hlasů. Labouristé získali 63,7 % všech křesel v parlamentu, ale celkem jen 33,8 % všech odevzdaných hlasů.
Pro srovnání: malé strany jako zelení a další získaly v souhrnu 40 % hlasů. To v Británii nepochybně vyvolá diskuse o volebním systému, podstatnější je však jiná věc: Starmer ohlásil počátek své vlády sloganem „Change Begins Immediately“ (Změna začíná hned), což je hodně optimistické prohlášení.
Tradiční soupeření dvou britských politických obrů se hroutí, do parlamentu pronikají politicko-podnikatelské subjekty
S největší pravděpodobností zvedne dědickou a možná ještě jiné daně, ovšem to je na skutečnou změnu žalostně málo. Žádný zázračný recept na celkové ozdravení ale nepřipravil. A je tedy dost dobře možné, že na konci mandátu, ne-li ještě před ním, bude v podobné pozici jako Rishi Sunak dnes.
Britská politika a demokracie stojí od svých počátků na tradici soupeření dvou velkých stran. Zdá se ale, že se tento systém dnes pozvolna hroutí – ke slovu se čím dál více dostávají strany parciálních zájmů, leckdy politicko-podnikatelské projekty. Jako je například ten Nigela Farage: Z jeho „virtuální“ strany si ještě před několika měsíci dělali komentátoři legraci — nyní ale získala čtyři mandáty, což je vzhledem k Faragově minulosti usvědčeného lháře až „too much“.
Sečteno a podtrženo – Keir Starmer a jeho strana „utrpěli“ vítězství, ale výhra není ani zdaleka tak výrazná, jak čekali, a cesta vpřed je nejistá a chmurná.
