Představit si umím cokoliv. I že se z Maláčové s Konečnou stane nová „hustá dvojka“, míní politolog

Jaké je vaše základní hodnocení sobotního sjezdu sociálních demokratů v Hradci Králové?

Sjezd SOCDEM v Hradci Králové byl sjezdem strany, kterou stále zmítá velké vnitřní napětí. Přestože sociální demokraté už tři roky nezasedají v poslaneckých lavicích, zejména při diskusi delegátů někteří mluvili úplně stejně, jako kdyby vystupovali na sjezdu strany, která získává třicet procent hlasů.

Poslední dva sjezdy – ten loňský v Plzni a letošní v Hradci Králové – si tak byly v mnohém podobné. Projevovalo se na nich totiž vnitřní rozklížení mezi tradicionalisty, kteří si stýskají po časech, kdy jediným soupeřem strany byla ODS, a modernisty, kteří stranu chtějí otevřít a posouvat liberálním a progresivním směrem.

Projevem toho, že je uvnitř SOCDEM tento konflikt stále přítomný, byla zejména probíhající debata, na které mnozí členové strany stále nedokázali potlačit potřebu útočit na své protivníky.

Za celou diskusi na sjezdu jsem identifikoval jen jednoho člověka, který působil skutečně energicky: šéfa pořadatelské královéhradecké organizace a starostu Náchoda Jana Birkeho, který precizně pojmenoval největší problémy, jimž v současnosti strana čelí.

A to je pro kdysi nejmocnější stranu v zemi s více jak stoletou tradicí velmi málo.

Jak hodnotíte kandidátské projevy Jany Maláčové a Jiřího Dienstbiera na post předsedkyně, resp. předsedy strany?

Přiznám se, že ani jeden z nakonec tří projevů kandidátů do čela strany mi nepřipadal bojovný, aktuální, takový, který by sociální demokracie potřebovala.

Projevy Jany Maláčové i Jiřího Dienstbiera obsahovaly shrnutí programových bodů v ekonomické oblasti, což se dá chápat jako snaha zdůraznit aspoň něco, na čem se celá strana shodne. Její největší vnitřní rozdělení totiž nepozoruji tak úplně v programové oblasti jako spíš v důrazech na některá témata, a především v přednášené formě.

Při poslechu minimálně poloviny projevu Jiřího Dienstbiera sice zazněla celá plejáda důvodů, proč předsedkyní SOCDEM nemá být Jana Maláčová, už jsme se z něj ale nedozvěděli, proč by jím měl být Jiří Dienstbier. To, aby se stal předsedou jen proto, že něčemu zabrání, není dostatečný program.

Projev Jany Maláčové byl naproti tomu zase pojatý jako vymezení se proti narativu, že chce stranu sloučit s komunistickou stranou. Takže v obou proslovech bychom našli silné momenty, zejména ve chvílích, kdy kandidáti akcentovali snahu stranu sjednotit. Otázka je, jestli se však v sále neztratily kvůli nedostatku vůle strany tak učinit.

Jana Maláčová se netají tím, že by sociální demokraté měli jít do voleb v nějaké široké levicové koalici, jejíž součástí by snad měla být i Kateřina Konečná a komunisté. Jak tuto věc delegáti hodnotili?

Ze sobotního sjezdu se zdálo, že právě forma budoucí volební spolupráce je největším tématem, které stranu polarizuje. Téměř všichni diskutující delegáti případnou spolupráci ve svých proslovech akcentovali, protože o ni prakticky stáli oba hlavní kandidáti.

Jen Jiří Dienstbier se vyslovil pro spolupráci progresivních stran, přičemž na rozdíl od Jany Maláčové subjekty, se kterými by chtěl mluvit, přímo jmenoval, aby se od ní co nejvíc odlišil.

Jana Maláčová se pak bránila tomu, že chce stranu vést cestou Zdeňka Fierlingera. Ze sjezdu byly cítit obavy, aby se SOCDEM nevydala tímto směrem, zároveň však debatu o této historické reminiscenci ředila vůle po vítězství, která je po třech letech mimo malostranské paláce a Strakovu akademii skutečně hmatatelná.

Bude otázkou příštích týdnů a měsíců, jestli se Janě Maláčové podaří dosáhnout jejího velkého závazku, který dnes straně dala: že v případě jakékoliv spolupráce bude pozice SOCDEM důstojná.

Na tomto místě je třeba si uvědomit, že SOCDEM by do případné spolupráce v rámci současné koalice Stačilo! vstupovala do jednání jako jednoduše slabší a minoritní partner. Zda by v takové situaci existovala možnost, aby měla důstojnou pozici, to bude velký rébus, který bude muset Jana Maláčová a její vedení řešit.

A vy si umíte i s ohledem na historii obou stran představit, že by sociální demokraté a komunisté kandidovaly v nějakém jednotném bloku?

Situace SOCDEM je teď skutečně kritická. Straníci si na sjezdu otevřeně vyhodnocovali poslední volební výsledky, mezi nimiž svítilo číslo 1,8 % z evropských voleb. To je stav, ze kterého je velmi daleko dostat se do bezpečného prostředí.

V těchto kulisách si umím představit prakticky cokoliv, včetně toho, že se SOCDEM stane součástí koalice Stačilo! A že se z Kateřiny Konečné a Jany Maláčové stane nová hustá dvojka.

Je velkou otázkou, jakou formu by blok měl mít, sestavení otevřené koalice je z legislativního hlediska pro obě formace poměrně riskantní a těsné sepjetí na kandidátce jednoho subjektu je z hlediska minoritního partnera, kterým by SOCDEM byla, zase ne zcela korespondující se slibem důstojného zastoupení.

Pro SOCDEM by obecně bylo z reputačního hlediska nejlepší, aby taková případná koalice byla co nejširší. Jana Maláčová jmenovala francouzský model, který by ale vyžadoval silnou spolupráci minimálně s částí partnerů, kteří se dnes ke Stačilo! staví kriticky.

Proč podle vás nakonec Jana Maláčová volbu předsedy vyhrála?

Jana Maláčová vyhrála proto, že se pro delegáty stala důvěryhodnou nositelkou pragmatického stylu, u kterého jsou šance přinést straně lepší volební výsledky.

Myslím si, že většina straníků nebyla nijak zvlášť nadšená z toho, že by Jana Maláčová mohla jít do předvolební aliance s komunisty, ostatně kdyby tomu tak bylo, neměla by tak silnou potřebu se nařčením některých oponentů tak urputně bránit i ve velké části svého kandidátského projevu.

Delegáti jí ale jednoduše uvěřili víc než Jiřímu Dienstbierovi, kterého stále velká část z nich považuje spíš za liberálního politika z Prahy, který není ve formulaci sociálnědemokratického programu dostatečně důrazný.

Jana Maláčová je dostatečně a dlouhodobě kritizována ze stran, ze kterých SOCDEM kritizována být chce, aby se znovu vrátila do záře reflektorů.

Přiznám se, že jsem výsledek mezi Maláčovou a Dienstbierem přece jen čekal o něco těsnější, zdá se ale, že si během předsjezdového vnitrostranického vyjednávání vybudovala skutečně velmi silnou pozici.

Dosavadní předseda strany Michal Šmarda nenašel recept, jak stranu obrodit. Jak se v tomto ohledu lišily vize či představy Maláčové a Dienstbiera?

Od Jany Maláčové se dá čekat, že znovu promění stranický aparát a s ním i způsob komunikace. Není v jednoduché situaci, protože SOCDEM prošla teprve před rokem drahým rebrandingem spolu se změnou názvu: tento posun, který je a vždy bude spojen s předsedou Šmardou, není možné ignorovat.

Maláčová z mého pohledu má větší šanci na efektivnější a důraznější komunikaci navenek, což SOCDEM zcela jistě potřebuje. I tyto marketingové prvky jsou nutnou částí stranické obnovy. SOCDEM nemá problém s tím, že by neměla dostatečně formulovaný program, jen se v současné situaci nedokáže dostatečně odlišit od své největší konkurence. Je to klíč k úspěchu.

Mimochodem, je zde zcela určitě jedna velmi důležitá věc, která se povedla jak Michalu Šmardovi, tak dosavadnímu statutárnímu místopředsedovi Igoru Bruzlovi. Zcela objektivně stranu zachránili před krachem a dostali jí z katastrofické finanční situace.

V celkovém chodu strany je pak ale nejdůležitější něco, co ani Dienstbier ani Maláčová zařídit sami o sobě nemohou: změna myšlení sociálních demokratů. Smíření se se současným stavem a nasazení všech úrovní strany k tomu, aby se trend obrátil.

Mají sociální demokraté šanci vrátit se mezi relevantní strany?

Jednou z cest je dozajista spolupráce na levici. Pokud v ní bude mít SOCDEM důstojné zastoupení a celé alianci se povede oslabit Andreje Babiše a Tomia Okamuru, tak je tu pro ni prostor, který jí mezi relevantní strany může zase vrátit. Oslabování konkurence je ale nutnou podmínkou.

Jak v tomto ohledu hodnotíte volbu místopředsedů? Ptám se proto, že ti dosavadní byli ve veřejném prostoru dost neviditelní…

Pro Janu Maláčovou a statutárního místopředsedu Lubomíra Zaorálka bude jejich zviditelnění velká výzva, protože prakticky nikdo z místopředsedů není široké veřejnosti příliš známou osobností.

Šmardovo vedení mělo celkem sedm místopředsedů, což je i na standardy velkých politických stran poměrně hodně, někteří z nich se aktivně zapojovali do vnitrostranické práce, ale už nic nekomunikovali navenek.

To bude muset nové vedení změnit. Bude menší – noví místopředsedové jsou mimo toho statutárního čtyři. Ruku v ruce se zeštíhlením aparátu tak musí jít i větší efektivita.

Ještě jedna věc mne napadá: sociální demokraté se pod Michalem Šmardou dost vymezovali vůči vládě Petra Fialy. Není to ale nakonec tak, že jejich hlavním soupeřem je Andrej Babiš? Vždyť je to hnutí ANO, kdo jim přetáhnul na svou stranu jejich původní voliče…

Jedním z problémů SOCDEM je, že nepřátel je víc najednou. Odpor proti vládě Petra Fialy a obecně pravici můžeme brát jako axiom, něco, co se od sociálních demokratů naprosto jasně očekává.

Na druhé straně je ale konkurence: strany nebo hnutí, kam sociálním demokratům utekli voliči. Jeden z delegátů dnes během diskuse situaci charakterizoval tak, že on je sociálním demokratem proto, že není asociál a není despota.

Zatímco proti asociálům strana deklarativně bojuje desetiletí, neustále zesiluje sféra těch autoritářů, proti kterým se musí vymezovat taky. Jiří Dienstbier debatu smrsknul do boje proti antisystémovým aktérům. Smysl to určitě dává, strana musí být však ve svém odporu proti komukoliv hlavně důvěryhodná.

Její úspěch taky může do značné míry záviset na tom, jak moc bude autentická a uvěřitelná v onom axiomu – boji proti pravici. Pokud si SOCDEM budou voliči s tímto bojem spojovat zcela automaticky – což tak v současné době rozhodně není –, může se víc soustředit na boj s tou antisystémovou, iliberální částí svých protivníků.