ANALÝZA VRATISLAVA DOSTÁLA | Debakl Pirátů v krajských volbách může být zpětně nahlížen jako začátek jejich konce v české politice. Strana, která zpočátku těžila z úpadku tradiční politiky, nyní doplácí mimo jiné na to, že se nedokázala věrohodně transformovat ve stranu vládní, a tedy systémovou.
Bezprostředně po debaklu v krajských volbách – Piráti v nich získali jen tři mandáty, obhajovali jich devětadevadesát – předseda Ivan Bartoš s celým svým vedením rezignoval. Během celého pondělí se v zákulisí české politiky zároveň spekulovalo, že se premiér Petr Fiala pokusí Piráty vytlačit z vlády.
Nakonec Fiala vystoupil v úterý krátce po poledni s tím, že navrhne prezidentovi odvolání Bartoše z pozice ministra pro místní rozvoj. Jako důvod uvedl nezvládnutou digitalizaci stavebního řízení. Piráty zároveň vyzval, aby nominovali na post někoho jiného s tím, že koaliční smlouva stále platí.
Bartoš přitom dopoledne po schůzce s premiérem novinářům říkal, že se na vládním angažmá Pirátů nic nemění. Což je přesně ta věc, které nebudou lidé rozumět: rezignovat po drtivé porážce na stranické posty, současně se ale zuby nehty držet ve vládě. Je v tom rozpor.
Vyloučit nelze ani to, že se Piráti po návrhu Fialy rozhodnou z vlády odejít. K jejich škodě se ale dostali do situace, kdy už ani zdaleka nevolí mezi dobrým a špatným řešením. Během posledních let měli několik příležitostí, které jim umožňovaly opustit vládu se vztyčenou hlavou a vytřískat z toho politické body. Neučinili tak. A teď už je nejspíš pozdě.
Špatná a ještě horší varianta
Dostali se přesně tam, kde být nechtěli. Volí mezi špatnou a ještě horší variantou. Pokud by teď z vlády odešli, byli by mnoha lidem pro smích. Pokud v ní zůstanou, dohrají svůj part až do hořkého konce a z příštích sněmovních voleb odejdou poraženi způsobem, ze kterého se nemusí už nikdy vzpamatovat.
Základní ponaučení z krajských voleb zní totiž takto: Andreje Babiše lze porazit, pokud v čele kandidátky máte věrohodného a silného lídra. Člověka autentického, s přirozenou autoritou a leadershipem, který klade důraz na každodenní a praktickou politiku a lidem nabízí pečlivě promyšlené návrhy na řešení jejich problémů.
To všechno byl Ivan Bartoš. A pokud si promluvíte s někým, kdo politiku sleduje jen zběžně a okrajově, což platí o výrazné většině obyvatel, zjistíte, že pro tyto lidi je Pirátská strana Bartoš. Nikoho jiného neznají, protože Piráti nikoho srovnatelně talentovaného nemají.
Pokud se tedy ocitli v problémech s ním v čele, je krajně nepravděpodobné, že se jim podaří nějak zásadně zvrátit trend spočívající v odlivu voličů bez něj. Jistě, nikdy nelze vyloučit překvapení. Podle mě ale není náhoda, že Bartoš Pirátskou stranu vedl s jednou krátkou přestávkou takřka po celou dobu její existence.
Začátky
A tady je dobré se vrátit na začátek. Pirátská strana vznikla v roce 2009, prvních voleb se zúčastnila o rok později – získala v nich necelé procento hlasů. Osobně jsem byl v tom roce na jejich sněmu, konal se v Brně, v relativně skromných prostorech. Postupem času se jim ale dařilo expandovat.
Ilustrovat to lze nejen na volebních výsledcích, ale také na kulisách, ve kterých se odehrávaly všechny další sněmy. Co se neměnilo, byl jejich předseda. Bartoš stranu časem dovedl do Sněmovny a o další čtyři roky později i do vlády.
Z party idealistů postupně vznikla relevantní protestní formace, která o sobě hlásala, že chce změnit zaběhané pořádky. Svého času to bylo pro mnoho lidí vyloženě osvěžující, Piráti se navíc ocitli ve správný čas na správném místě.
