KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Naše země už zase nevzkvétá. Fialova vláda se sice pokouší řešit problémy státní kasy ucpáváním děr formou nedávno schváleného konsolidačního balíčku, jenže zdroj peněz pro státní kasu, tedy ekonomika, chřadne. Jak oznámil Český statistický úřad, v loňském roce se tuzemská ekonomika propadla o 0,4 %. Je to důkaz velmi vážného problému. Zdá se to až k neuvěření, ale naše ekonomika zatím ještě stále nedosáhla výkonnosti z doby před koronavirovou pandemií. A nerýsují se žádné šťastné zítřky, neboť v letošním roce má podle prognózy ministerstva financí dále stagnovat, respektive vzrůst o nepatrné 1 procento.
Netřeba podotýkat, že výkon čili produkce tuzemské ekonomiky není jen akademickou hříčkou pro statistické ročenky. Výkonnost ekonomiky, tedy růst či pokles hrubého domácího produktu (HDP), je alfou a omegou všeho.
Hraje zásadní roli jednak pro příjmy vlády, a tedy i pro následné utrácení státu, k němuž své ruce natahuje čím dál více příjemců. Fatální je i pro občany a domácnosti, neboť růst ekonomiky přináší vyšší platy, ale také více peněz odváděných na důchody, atp.
Samozřejmě jde o statistický údaj: i v nerostoucí či v krizi se topící ekonomice může existovat mnoho firem, jež prosperují a zvyšují svým zaměstnancům platy.
Mluví se o tom, že Fialova vláda se již dokázala popasovat s rozpočtovou konsolidací a že má nyní na programu ekonomiku jako takovou, jejíhož růstu se bude snažit dosáhnout.
Pětikoalice loni schválila konsolidační balíček, kterým chce ulevit státnímu rozpočtu a zabránit jeho hlubšímu zadlužování. Což je úspěch jen relativní, neboť „dluhové hospodaření“ i nadále pokračuje, pouze se (snad) podařilo stlačit deficit na 252 miliard, což je stále hrozivé číslo.
Ale jak vidno, hlavní aspekt, který by pomáhal zdravému státnímu rozpočtu – tedy kvalitní, rostoucí ekonomika – byl a je systematicky zanedbáván, případně dokonce zhoršován. Tak či tak, vzhůru a kupředu supící ekonomika se sice stala politickým grálem, ale pro jeho nalezení nebylo a není činěno téměř nic.
Připomeňme, že Česko loni nezažilo revoluci, nevypukla ani neprobíhala pandemie, nebyla světová hospodářská krize, nezačala válka, atd. Přesto se ekonomika proti předchozímu roku propadla, i když „jen“ o 0,4 procenta.
Určitě se v tom projevily důsledky regulatorně-klimatické politiky EU a chronická cenová nejistota (ať už inflační, či energetická), potažmo „stabilně“ vysoké ceny energií. V permanenci je rovněž podstatný faktor churavé německé ekonomiky, jež s sebou strhává dolů i tu naši.
Nepochybně se však ukazuje, že deficitní vládní hospodaření, tedy lití do ekonomiky většího objemu peněz než má stát k dispozici, nezaručuje růst ekonomiky. Nemá smysl zamlčovat ani dvojsečnost našeho členství v EU. Podle dávných vstupních slibů přece Česko mělo prosperovat, růst do nebes a dohánět bohatší západní demokracie. To se však neděje. Propadem ekonomiky nelze nikoho dohánět. Nově vznikající euroklima Česku prostě nesvědčí.
Vláda si je problému zjevně vědoma a nechala si svým NERVem (Národní ekonomická rada vlády) zpracovat a předložit návrh, který obsahuje sadu 37 opatření k dlouhodobě „udržitelnému“ růstu ekonomiky.
Celkově se jedná o „pelmel“ parciálních, nikoliv systémových (mikro)opatření, která sama o sobě představují většinou logické, prospěšné, ale bohužel jen jaksi výpomocné kroky typu zvýšení podílu zahraničních studentů, zvýšení „šancí na úspěšnější život dětí po opuštění dětských domovů“, zkvalitnění regionálního školství, „zajištění všeobecné dostupnosti zařízení předškolní výchovy a péče“; nemluvě o návrhu na „snížení systémových bariér uplatnění žen ve vědě, řízení a politice“.
O reálném dopadu takovýchto rad na ekonomický růst v České republice by se dala vést značně vyhrocená diskuse. Dokáží snad ženy-političky, na rozdíl od svých mužských protějšků, kouzlit, tj. přičarovat zemi ekonomický růst? Ne, takto svět ani ekonomika nefungují.
Systémově se z rad NERVu vymyká snad jen doporučení na „zlepšení připravenosti státu na zelenou ekonomiku“. K čemuž je nutno podotknout, že zelená ekonomika automaticky neznamená zdravá ekonomika. „Zelenost“ ekonomiky není zárukou jejího růstu ani dlouhodobé prosperity.
Ekonomické bohatství státu (tedy, onen mýtický „hrubý domácí produkt“) ve skutečnosti vytváří primárně trh, generují jej tržní subjekty. Chtělo by se říci, že zajistit růst ekonomiky je vlastně celkem jednoduché. Stačí nechat tržní subjekty svobodně tvořit bohatství.
Jenže právě v této „jednoduchosti“ je podstata střetu mezi přáním (aby ekonomika dynamicky rostla) a realitou. Vlády konají přehršle zásahů, jež přirozené tvorbě bohatství – myšleno na úrovni soukromých firem – brání. Přesto se vlády stále ujímají role toho, kdo zemi a národu centrálně naordinuje nová, tentokrát již lepší nápravná „opatření“, jež (na zlatém podnose) přinesou a zajistí růst ekonomiky.
To je banálně iluzorní, neboť státy ani vlády jednak samy bohatství nevytvářejí a jednak ani neumějí řídit či zajišťovat jeho produkci. Jen značně neefektivně přerozdělují peníze, jež před tím na trhu vygenerovali daňoví poplatníci.
Statistici a analytici jako klíčový důvod našeho ekonomického nerůstu uvádějí slabou spotřebu domácností. Jinak řečeno, domácnosti utrácejí méně, než by „vyžadovala“ vláda a její ekonomická politika. Nemělo by se ale zapomínat, že poplatníci nejen nakupují, ale současně také odvádějí část svých peněz státu jinými cestami, typicky: daněmi. Potom jim nezbývá tolik prostředků na utrácení, kolik by jim zbylo, kdyby stát neusiloval o čím dál vyšší příjmy z kapes poplatníků.
Kdyby vláda nechala lidem (a firmám) více, možná by i více utráceli. Možná. Naopak, pokud by vláda vyslyšela volání po vyšším zdanění zaměstnaneckých platů, tak by lidem v peněženkách zbylo méně a zcela jistě by v dnešní krizi utráceli ještě méně. A ekonomika by se propadla ještě hlouběji.
Pochopitelně, zásadní roli při neochotě obyvatel k vyšší spotřebě hrála inflace, tj. drahota. Ekonomicky uvažující člověk se chová při svém utrácení zdrženlivě, když jeho příjmy nerostou, zatímco ceny zboží v obchodech skáčou nahoru týden co týden a to už zhruba od konce roku 2021.
Je jasné, že bez zastavení inflace (kde negativní roli hraje masivní státní přerozdělování, respektive lití dluhových peněz do ekonomiky) zjevně nelze vytvořit zdravou a rostoucí ekonomiku. Pokud jde o reálné nástroje k nastartování ekonomiky, logickým základem musí být deregulace a omezování velikosti státu. Bez toho se ekonomika nepohne dynamicky vpřed.
Státem a Evropskou komisí řízená celá odvětví ekonomiky, jako například energetika či doprava (s vynuceným přechodem na elektromobily) byly nasměrované jiným směrem, než jakým by se spontánně ubíral tržní vývoj. S tím je spojena neefektivita a dopady netržně vysokých cen a ty jsou vážnou překážkou k oživení ekonomiky.
Bez zdravého trhu a svobodného podnikání vláda nemůže generovat vyšší bohatství, neboli zvyšovat výkon ekonomiky a to i kdyby se na hlavu postavila, a i kdyby si nechala připravit třeba tisíc odborných návrhů k „udržitelné ekonomice“.
