Česko na křižovatce Evropy? Mezi deseti nejrozvinutějšími ekonomikami světa? Taková je ambice premiéra Petra Fialy, zda je však reálná, o tom řada ekonomů pochybuje. „Ambice je to jistě pěkná, podstatná otázka však zní, co přesně děláme pro to, aby se naplnila,“ krčí rameny David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny. Navrátil ve velkém rozhovoru pro INFO.CZ popisuje, jak lze příčiny problémů české ekonomiky vysledovat už u studentů na střední škole.
Podle Petra Fialy má Česko potenciál být mezi deseti nevyspělejšími zeměmi světa. Souhlasíte?
Je to určitě dobrý cíl, otázkou však je, zda k němu děláme potřebné kroky. Pokud se totiž podíváme, jaké jsou tahouny našeho dlouhodobého ekonomického růstu, kde jsme silní, kde slabí a zda se snažíme nedostatky napravovat, zjistíme, že nám to moc nejde.
Co je tím hlavním tahounem dlouhodobého ekonomického růstu?
To jsou především inovace, ovšem inovace nejen z pohledu státních výdajů na vědu a výzkum, ale inovace i jako investiční aktivita firem, síla terciálního vzdělávání, spolupráce univerzit s průmyslem… A v těchto oblastech bohužel selháváme; pokud se podíváme do tabulek na naše výdaje na vědu a výzkum, jsme sice poměrově ku HDP na průměru EU, ovšem když to dáme do poměru na obyvatele, jsme už o třetinu pod průměrem Evropy.
A průměr nás mezi deset nejlepších ekonomik nedostane.
Přesně tak. Takže pokud se srovnáme v inovacích třeba s Dánskem, odkud si teď chceme brát inspiraci ohledně pracovního trhu, jsme ve výdajích na vědu a výzkum přepočteno na obyvatele dokonce jen na 30 procentech jejich úrovně. To je obrovský rozdíl. Paradoxně však tohle nejde primárně za vládou, ta peníze do vědy a výzkumu relativně posílá. Hlavní problém je v tom, že u nás do R&D neinvestují firmy.
Klíčový problém je, že nedokážeme přetavit naše dobré myšlenky v konkrétní start-upy.
Čím to?
Důvodů je několik. Máme k tomu historické předpoklady, česká ekonomika vznikla jako manufaktura, která spoléhá na levné a dostupné energie, dostatek pracovní síly a hojné dovozy. To všechno se mění, takže firmy jsou do inovací tlačeny až nyní, aby se popasovaly s vyššími cenami energií a nedostatkem zaměstnanců.
Druhá věc je, že podniky se u nás soustředí hlavně na výrobu – nemají zde ani špičkové univerzity, ani spolupráci s vědeckými centry, které jsou tak běžné v zahraničí. To propojení mezi průmyslem a akademií je v Česku bohužel slabé. A do třetice firmám situaci komplikuje stát, když jim hází klacíky pod nohy – například v tom, co všechno jsou v oblasti R&D daňově uznatelné výdaje a co si tak mohou odečíst z daní. Než by se firma hádala s úředníkem, radši neinvestuje.
České řešení z poslední doby zní zalít problém penězi a doufat, že se vyřeší. Fungovalo by to i zde?
Já si nemyslím, že je to jenom o penězích. Ten klíčový problém je, že nedokážeme přetavit naše dobré myšlenky v konkrétní start-upy. Zase sáhnu do tabulek: podíl nových investic do startupů v přepočtu na obyvatele nás opět řadí na konec mezinárodního žebříčku, což znamená, že si sami nejsme schopni ekonomiku inovovat a zůstáváme zabrždění.
Jiný způsob, jak se na to dívat, je, když jdete na nějakou diskusi nebo konferenci o budoucnosti Česka. Na nich mají prakticky pokaždé hlavní slovo stále ty samé legacy firmy, které tu dělají svůj byznys už dekády. A já mám sice velkou úctu ke Svazu průmyslu a dopravy, kde je většina těchto podniků sdružená, ale my na to spíš potřebujeme jít zespoda – slyšet pohled agilních start-upů a otevřít systém, aby tu mohly vznikat nové firmy.
Ty mohou vznikat, pokud mají k dispozici peníze. Jenže kapitálový trh se tu stále ještě rozvíjí.
Přitom kapitálový trh je pro start-upy naprosto zásadní a měl by fungovat lépe. My jako banky to pochopitelně nezachráníme, jsme mimo jiné i kvůli regulacím zaměření na úvěrování spíše firem, které už mají nějakou historii za sebou.
Udělám odbočku: i když mluvím za banku, celý ten sentiment, kdo by měl koho financovat, je v Evropě pokřivený. Vezměme si obranný průmysl, na němž je celospolečenská shoda, že je třeba ho financovat. Banky jsou automaticky ty zlé, protože zbrojařům údajně dostatečně nepůjčují. Jenže proč je financování obranného průmyslu prací pro banky? Banky přece nejsou jediným financiérem ekonomiky.
Rozdíl více vynikne, když se podíváme do USA. Tam si firmy své externí financování zajišťují z 80 procent z kapitálového trhu, jen asi 20 procent úvěrů jde přes banky. V Evropě je to přesně naopak, 20 ku 80, u nás v Česku je podíl ještě nižší.
Když už jste to nakousl – proč se české banky financování zbrojařů tolik bojí? Evropská taxonomie vám to výslovně nezakazuje.
Já můžu mluvit jen za Českou spořitelnu a my obranný průmysl financujeme. Zároveň však musím dodat, že velmi důsledně prověřujeme, pro koho jsou tyto výrobky určené, abychom se nedostali do situace, kdy námi placené zbraně skončí například v Rusku.
Znovu vám ale z té otázky trochu uteču a podívám se na to z větší perspektivy. Donaldu Trumpovi se na začátku pandemie hrozně povedla jedna věc: totiž že nastavil „Warp Speed“ při snaze o vývoj vakcíny. Tehdy udělal to, že poslal farmaceutickým firmám „předem“ 10 miliard dolarů na to, aby přišly s řešením covidu. A ony mu za ty peníze vymyslely vakcínu. Nemusely řešit průběžné financování, nemusely řešit, že jim peníze těsně před koncem projektu dojdou. Od začátku se počítalo s rizikem, že některé projekty mohou být neúspěšné.
To samé teď Spojené státy dělají s jadernou energií – USA potřebují nové modulární reaktory, takže vláda plánuje předem zaplatit vývoj firmám, které se tím zabývají a několik takových reaktorů si od nich předobjednat. A takto silný vládní závazek funguje nejen jako jistota financování, ale také zlevňuje těmto firmám dodatečné úvěrování přes trh.
S obranným průmyslem by to v Evropě mohlo být podobné. Máme válku na Ukrajině a evropským vládám je jasné, že musejí obnovovat své vojenské kapacity. Kdyby část svých výdajů předem alokovaly u obranných firem, předem udělaly závazek budoucích kontraktů, tak by se zbrojařům výrazně snížila i riziková přirážka těch tržních – tedy mimo jiné i bankovních – peněz.
