Celkem 250 dolarových miliardářů a milionářů zveřejnilo na Světovém ekonomickém fóru v Davosu otevřený dopis, v němž vyzvali země po celém světě k vyššímu zdanění svého majetku. Je to další z mnoha iniciativ takzvaných „superbohatých“ lidí žádající vlády, aby jim vzaly na daních více peněz. Přesto tyto peníze vlastně nikdo nechce, dokonce ani radikální levice žádný tlak na vyšší zdanění miliardářů nevyvíjí. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy se stovky světových boháčů marně domáhají toho, aby se mohli podělit s ostatními o větší část svého majetku.
Mezi těmi, kdo výzvu s heslem „Proud to pay more“ (hrdí na to platit víc) podepsali, jsou například takové celebrity jako dědička impéria Disney Abigail Disneyová, herci Simon Pegg a Brian Cox, dědička dalšího známého imperia Valerie Rockefellerová nebo rakouská miliardářka Marlene Engelhornová.
Ti všichni žádají, aby vlády miliardářům spočítaly majetek a zvýšily na něj daň. Do rozpočtů jednotlivých zemí by to mohlo přinést miliardy dolarů navíc. Iniciativa superboháčů v Davosu přitom není nijak ojedinělá. Právě naopak. Dalo by se říci, že někteří superboháči se už celé roky marně domáhají toho, aby mohli do státních pokladnic přihodit ze svého více peněz. Problém je jediný. Nikdo je neposlouchá.
„Po lidech v mém postavení by měla vláda požadovat mnohem více peněz,“ prohlásil i jeden z nejbohatších lidí světa Bill Gates v roce 2019 v televizi CNN. V USA prosazuje požadavek na přerozdělení peněz od bohatých organizace Patriotic Millionaires (Vlastenečtí milionáři), složená ze zhruba 200 „superboháčů“. Ve Francii už před deseti lety přišla s podobným požadavkem skupina nejbohatších Francouzů v čele s dědičkou kosmetické společnosti L’Oréal Liliane Bettencourtovou.
Tito francouzští superboháči napsali vládě petici s žádostí, aby už „sakra něco udělala s tím, že na daních odevzdávají málo peněz.“ Podle nedávné studie americké iniciativy „Patriotic Millionaires“ se 74 % těch, kteří v nejbohatších zemích (G-20) vlastní více než milion dolarů, vyslovilo pro vyšší zdanění majetku „superboháčů“.
Charita není daň
I když by leckdo mohl namítnout, že bohatí přece nemusejí čekat na změnu zákonů a mohou část svého bohatství státům či chudším lidem darovat přímo, údajně to není tak jednoduché. Jak mi v dřívějším rozhovoru sdělil například Dieter Lehmkuhl, bývalý předseda německého spolku Appell für eine Vermögensabgabe (Výzva k dávce z majetku), dobrovolné „darování“ části majetku je nesystémové. Vždy vytváří podezření, že si „boháč kupuje stát“, navíc by darovali jen někteří, nikoliv všichni.
Lehmkuhlova organizace německých milionářů proto navrhovala, aby německá vláda uvalila jednorázovou desetiprocentní daň na hodnotu majetku, tedy čistých aktiv, nad nezdanitelných 500 tisíc eur (cca 13 milionů korun). „Taková jednorázová dávka, splatná ve dvou letech, by podle našich odhadů přinesla do státního rozpočtu zhruba 165 miliard eur,“ řekl už dříve Dieter Lehmkuhl.
A proč by se vlastně miliardáři dobrovolně vzdávali značné části svého majetku? Podle Lehmkuhla zkrátka proto, že se příliš rozevírají nůžky mezi superbohatými a chudými, což by mohlo vést brzy k sociálním bouřím, nepokojům a vůbec problémům, které poškodí celou společnost, včetně zmíněných boháčů.
Proto boháči chtějí údajně systémově přesunout část bohatství například do sociálních programů, zdravotnictví nebo do vzdělávání.
Vzhledem k počtu superbohatých, kteří žádají vyšší zdanění sebe sama (už jsou jich opravdu tisíce), přitom zůstává otázkou, proč na jejich štědrou nabídku vlády nepřistoupí. Vždyť je to na první pohled tak jednoduché. Ministři a premiéři žehrají na „nedostatek finančních prostředků“ a narůstající státní dluh, zatímco jim na dveře marně klepou „supeboháči“ s kufry plnými peněz. A nikdo tyto peníze, nabízené údajně zcela nezištně, vlastně nechce.
Kdo je to vlastně superboháč?
Nad vysvětlením téhle paradoxní situace už se zamýšlela řada odborníků a ekonomů, aniž ovšem došla k nějakému naprosto věrohodnému a nezpochybnitelnému závěru. Jde totiž také o to, že k vyššímu zdanění superbohatých neexistuje ani žádná velká společenská poptávka.
Kdyby to tak bylo, dávno by třeba levicové strany dávaly na první místo heslo jako „zdaňte bohaté“ a podobně. Jenže i ti největší populisté zřejmě cítí, že to není téma, se kterým by se daly vyhrávat volby. Proč?
Někteří ekonomové se domnívají, že problém je v obecné nedůvěře lidí v koncept spravedlivého zdanění superboháčů. Vždy existuje určitá míra nedůvěry, že stát dokáže opravdu vybrat formou speciální daně více peněz od těch nejbohatších, zatímco ty chudší nechá být. Lidé se obávají, že to může být nakonec naopak. Velká část superbohatýách se dani vyhne a vyšší zdanění dopadne na střední třídu.
„Myslím, ale je to jen můj osobní názor, že se voliči prostě bojí netransparentnosti systému, který by více zdanil suberbohaté,“ řekl INFO.CZ ekonom Vít Hradil.
Někteří další zahraniční ekonomové zase zdůvodňují malý voličský potenciál zdanění suberbohatých paradoxně právě tím, že pod výzvami za přijetí tohoto opatření jsou často podepsáni světově známí miliardáři jako Bill Gates nebo další celebrity. Lidé je sice obdivují pro schopnost shromáždit bohatství, na druhou stranu je ale považují za poněkud „ztřeštěné, extravagantní osoby“, jejichž návrhy na vlastní „zchudnutí“ nelze brát úplně vážně.
Dokonce i němečtí Zelení, kterým je přisuzována role jakési nové radikální levice, návrh na povinné jednorázové daně pro nejbohatší Němce odmítají. Mluvčí jejich poslanců Anton „Toni“ Hofreiter to už v roce 2020 zdůvodnil snahou „nerozdmýchávat v těžké době spory mezi různými příjmovými vrstvami a zachováním solidarity mezi všemi Němci“. Podobně ani čeští komunisté či sociální demokraté rozhodně nedávají vyšší zdanění nejbohatších na první místo svých volebních programů.
Ať už jsou ale důvody toho, proč vlády nechtějí peníze supebohatých, jakékoliv, jedna věc je jistá. Pohled na svět, v němž se na jednu stranu rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými a na straně druhé někteří superboháči marně vnucují své peníze do státních rozpočtů, může z nezaujatého pohledu vypadat poněkud zvláštně.
„Jsem svědky refeudalizace společnosti, která není slučitelná s demokracií,“ varuje milionář Lehmkuhl. Z politického a společenského ohlasu na jeho návrhy, jak této refeudalizaci zabránit, je ale zjevné, že upřímnosti těchto návrhů věří jen málo lidí.
