Až budete hledat odvětví, kde lze bez problémů „utopit“ desítky až stovky milionů ročně, zkuste nejvyšší tuzemskou fotbalovou ligu. Pohledem ekonomické „výkazovky“ je právě vlastnictví fotbalových klubů ve většině hlavně černou dírou na peníze. Jak ovšem ukazuje závěr loňského roku poznamenaný dvěma velkými transakcemi v tomto odvětví, tuzemské boháče nakupování a vlastnění fotbalových celků přesto fascinuje – byť motivy k jejich koupi jsou u každého z nich jiné.
Na „první dobrou“ to není vůbec intuitivní: Pohledem novinových titulků by se zdálo, že provozovat fotbalový klub je vlastně ekonomické terno. Fotbal v Česku po covidu zažívá velké obrození a fanoušci si znovu nacházejí cestu do sportovních ochozů, což je patrné zejména u obou pražských „S“.
Klubům se navíc daří i v pohárové Evropě a podle nedávného dealu získají za televizní práva z ligové soutěže nově asi trojnásobek toho, co inkasovaly v minulých sezónách – tedy bezmála půl miliardy korun.
Jenže před závorku všech těchto rostoucích příjmů (tedy ze vstupného, evropských soutěží a z televizních práv) je třeba vytknout fakt, že pro tuzemské kluby a zejména pro jejich majitele fotbal prostě není dobrý byznys.
O jak hlubokou díru na peníze se jedná, naplno vynikne při listování výročními zprávami jednotlivých klubů, jedním z mála otevřených zdrojů vypovídajících o ekonomice tuzemského fotbalu.
Řeč čísel je povětšinou ponurá – největší tuzemské kluby bez problémů dokáží zahučet do ztráty středních i vyšších stovek milionů korun ročně, u středních a menších klubů je ztráta o jeden až dva řády nižší.
Pochopitelně není to tak vždy a u všech, kluby zažívají i ziskové sezóny – především když mají úspěch v Evropě nebo pokud se jim podaří prodej některého z ceněných hráčů. Takové sezóny jsou však spíš jen příslovečnou výjimkou potvrzující pravidlo.
Sezóny ztrátové naopak bývají jak pravidelnější, tak i často bolestnější. Rekordem je nejspíš sparťanská sezóna pod někdejším trenérem Stramaccionim z roku 2017/2018, která majitele klubu Daniela Křetínského přišla na závratných 724 milionů korun.
O ekonomice fotbalových klubů nedávno v podcastu Kudy běží zajíc poměrně obšírně mluvil podnikatel Ondřej Kania, který v závěru loňska získal opci na koupi většiny prvoligového fotbalového klubu Slovan Liberec. „Je tady hodně klubů, do kterých vstoupit nejde, pokud nejste sebevrah,“ glosoval ekonomickou situaci tuzemských celků Kania.
„Já jsem došel k tomu, že koupě Liberce mi dává největší smysl. U ostatních klubů je vždycky nějaký problém – ten se může týkat třeba toho, že pokud máte firmu, která je provozně ve ztrátě 50 milionů korun, tak jen blázen někomu zaplatí za ten klub hodnotu hráčů z Transfermarktu a do toho bude garantovat, že bude pravidelně dosypávat tu provozní ztrátu. Navíc těch 50 milionů ztráty je často jen o tom, že danému klubu ‚nevypnou proud‘,“ doplnil Kania.
I navzdory chmurné klubové ekonomice je přesto na trhu řada boháčů, kteří si fotbalové kluby pořizují. Kania se podle všeho stane největším akcionářem Slovanu Liberec, podnikatel Pavel Tykač zase oznámil akvizici pražské Slavie. A do toho loni změnila majitele i FC Viktoria Plzeň a kuloáry čekají na to, kdo se stane novým majitelem celku Dynamo České Budějovice.
Že chronicky prodělečné kluby lákají tuzemské milionáře a miliardáře, je přitom do jisté míry paradoxní. Noví majitelé jsou často self-made mani, kteří znají cenu peněz a kteří své podnikatelné byznysy rozhodně nevybudovali tím, že investovali do apriori ztrátových podniků. Právě naopak – pokud se některá z jejich firem stala neudržitelně ztrátovou, většinou ji bez milosti zařízli.
Pragmatismus i „srdíčko“
Nákup a vlastnictví fotbalových klubů pro většinu majitelů pochopitelně není a ani nemůže být o ekonomice. Je naopak primárně o silné emoci – a je jedno, zda ta vychází z lokálního patriotismu, zapáleného fanouškovství anebo vlastního ega.
V minulosti byla poměrně častým motivem investic do fotbalových celků jejich záchrana. Týkalo se to třeba miliardáře Zdeňka Zemka a jeho nákupu FC Slovácka, dalšího miliardáře Václava Brabce a Baníku Ostrava, anebo současných majitelů pražské „Bohemky“, rodiny Jakubowiczových, kteří klub dotují z výnosného vedlejšího byznysu.
Ostatně o motivech ke koupi Bohemians se nedávno Dariusz Jakubowicz rozpovídal pro iDnes.cz: „Na jedné straně seděli kluci, kteří prosili, ať Bohemku zachráním. Pro mě to byla přirozená volba. Moje firma Barvy a Laky Hostivař jsou na Praze 10 a já měl jako podnikatel vždycky pocit, že bych měl místu, kde působím, něco vrátit,“ uvedl Jakubowicz.
I on však na rovinu říká, že ekonomický provozní výsledek klubu se do černých čísel dostává jen výjimečně. „Na konci každého roku se sejdeme a musíme smazat ztrátu, jinak bychom nedostali licenci na další rok. Loni jsme přisypali pětadvacet milionů, o rok dřív dvacet,“ doplňuje Jakubowicz běžnou „pěnu dní“, se kterou se musejí vypořádat i ve většině dalších tuzemských fotbalových klubů.
I přesto jsou poslední dvě velké ohlášené transakce z prostředí nejvyšší fotbalové ligy vedené jinými motivy, než je právě klubová záchrana. Za tou větší z obou transakcí, prodejem fotbalové Slavie Praha Pavlu Tykačovi, majiteli energetické skupiny Sev.en, stojí přiznaně emocionální záležitost, která má s kalkulem výkazů zisku a ztráty jen máloco společného.
„Je to moje srdeční záležitost, a tak se zdráhám říct, že jde o investici,“ připouští Pavel Tykač, který je dlouholetým velkým fanouškem klubu, stejně jako byli jeho otec i děda.
Navíc, Slavia Praha podle Tykače už zůstane v rodině. „Oznamuji, že přeprodávání nejvýznamnějšího českého klubu skončilo. Již na prodej není a nebude. Zůstanu jeho majitelem a věřím, že ani moje děti jej nikdy neprodají,“ doplňuje Tykač, který zároveň ve dvou větách pro klub artikuloval svou vizi: „Slavia Praha je nejvýznamnější český fotbalový klub. Chci, aby o této skutečnosti nepochybovali ani fanoušci jiných klubů.“
Pavel Tykač je pochopitelně v pozici, kdy si vlastnictví pražského fotbalového klubu (k němuž navíc přikoupil i stadion v Edenu) může dovolit. Podle žebříčku Forbes je čtvrtým nejbohatším Čechem, který v posledních letech díky svým investicím sledoval poměrně výrazný růst svého majetku. Navíc měl Tykač volné investiční prostředky poté, co nevyšla jeho snaha získat vydavatelství Mafra – které bylo v přibližně stejné ceně jako pražská Slavie.
Naopak trochu jinak o nákupu fotbalového klubu uvažuje podnikatel Ondřej Kania, který stojí za druhou velkou fotbalovou transakcí ze závěru loňského roku (byť technicky vzato jde zatím „jen“ o opci) – nákup Slovanu Liberec. Kania v již zmíněném podcastu Kudy běží zajíc uvedl, že se o nákupu konkrétního klubu rozhodoval chladnokrevněji, podle ekonomických a dalších ukazatelů. Ostatně Slovan Liberec nebyl prvním klubem, o který měl původně zájem.
Jak Kania v podcastu přiznal, před Libercem již jednal o koupi FC Zbrojovka Brno. Ta však těsně předtím, než si s majitelem „plácli“, sestoupila do nižší ligy, což výrazně přepsalo ekonomickou realitu fungování klubu. Poté se Kania rozhodoval o čtyřech dalších klubech a volba nakonec padla právě na Liberec – i díky potenciálu v budoucnu ekonomicky zabodovat díky účasti v evropských pohárech.
Také on však připustil současnou ekonomickou realitu klubu. „Je to tak, že klub jako Liberec bude od příští sezony, kdy vzrostou příjmy nejen z TV práv ale třeba i od sponzorů, ročně v provozním minusu kolem dvaceti až pětadvaceti milionů korun,“ říká Kania.
Ten však počítá s tím, že při svém vstupu do klubu vloží určitou sumu, spekuluje se o částce okolo 200 milionů korun. „Kdybych vzal číslo, které tady řekl ‚Vacíno‘ (sportovní novinář Jan Vacek, pozn. red.), že se do klubu vloží 250 milionů korun, tak si lze spočítat, že ten klub bude provozně na hodně dlouho v pohodě. I kdyby se mu třeba pět nebo deset let nepodařilo postoupit do Evropy,“ uzavírá Kania.
