KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | Fotbalová reprezentace prohrála vysoko v Albánii a také „porod“ porážky Faeřanů byl poněkud nepřesvědčivý. Trenér byl vyhozen s odkladem, čímž se veřejnost nažrala a fotbal zůstal celý. Unavený, bez vize, utopený ve svém pokřiveném já, oddělený od zbytku společnosti jako stát ve státě. Některé příkladné záblesky lepších časů i slavná tradice přitom fotbalové hnutí přímo zavazují k překonání pravěkých narativů a vrácení radosti z krásné hry všem lidem okolo.
Češi se, skryti za svoji tradiční pivní oponou, pokládají za mistry světa v neuvěřitelně pestrém spektru oborů a činností. Snad každý hospodský frekventant jest hotov kdykoliv pohovořit o výhodnosti koupě „ovce v kombajnu s tédéíčkem“, vlastní rasové nadřazenosti, jakož i určení neprůstřelné herní taktiky pro nejbližší zápas národního fotbalového družstva, které poslední dobou prostě není úspěšné.
A když už se nároďák co čtyři roky horko těžko propracuje na svoji pravidelnou sportovní metu, což bývá mistrovství Evropy, spláče poté pravidelně nad výdělkem nejpozději ve čtvrtfinále. Na mistrovství světa se Češi za celou dobu své samostatnosti „podívali“ jen jednou.
Také letos se „dramatický“ průnik na Euro nejspíše odehraje prostřednictvím porážky Moldavska – dlícího toho času na 164. místě žebříčku FIFA hodnotícího úspěšnost národních reprezentací. Nebude proto nutné podstoupit boj „na život na smrt“ na půdě o poznání renomovanějších Poláků (26. místo).
Rovněž v konfrontaci s chladnosrdnatými Faeřany na 129. místě (mimochodem čeština je jednou z mála řečí, která používá nordický přepis, běžně se používá srozumitelnější „Ovčí ostrovy“ – pozn. red.) měl český fotbal co dělat a výbuch 0:3 v horké Albánii (65. místo) v tomto kontextu nemohl být nečekaný.
Víc členů než kdysi v KSČ nebo dnes v KČT
Fotbalové hnutí, to je pyramida prošpikovaná komplikovanou strukturou čítající na 358 tisíc členů registrovaných ve zhruba tři a půl tisících klubech. Tahle ohromná čísla dalece převyšují početnost členstva jakékoliv jiné organizace v Česku včetně politických stran a Svazu zahrádkářů i turistů.
Základnu stavby tvoří (nebo by aspoň tvořit měly) ty nejmenší oddíly hrající tzv. prales – soutěže od čtvrtých lig (divizí) níže – spolu s více či méně profesionální výchovou mladých fotbalistů.
Profesionální kopaná (ano, tento socialistický terminus technicus se pro způsob hry v četných zápasech napříč úrovněmi stále hodí) se hraje od druhé ligy výše, a z té první – čítající vzhledem k velikosti země nadprůměrných 16 mančaftů – je nejblíže do reprezentace, příslovečné toť výkladní skříně celého hnutí.
Odborníci i „odborníci“ mluví po každém neúspěchu o „vyautování“ reprezentačního trenéra. V posledních patnácti letech však platí, že každý další dříve či později zabředne do téhož bahna, na jménech nesejde. Stav fotbalu v české kotlině je zkrátka neutěšený, a to navíc velmi dlouho.
Pravý stav věcí dokázala zhruba do roku 2008 úspěšně kamuflovat výjimečná generace fotbalistů, vyrostlá ještě v prostředí socialistického sportu, jeho vrcholových středisek, shora budované mládežnické základně atd. Řečeno slovy prezidenta Havla vládne dnes v základních fotbalových strukturách „blbá nálada“.
Zcela absentuje vůle „zbláznit“ lidi, do podvědomí jim vnuknout povědomí toho, že o něco jde, že celý fotbal někam směřuje. Jenomže ten český je bohužel zakletý v osidlech spojených nádob – na jedné straně není kde brát hráčský ani jiný kádrový materiál pro pronikavé sportovní úspěchy, a naopak bez nich pak zase není možná masová popularizace fotbalu jako takového, který ale malé děti nemají kde pořádně hrát.
Výsledkem dosavadní nekoncepčnosti (fotbalovou generalitou vzývaný probíhající projekt fotbalových akademií ještě nepředvedl hmatatelné výsledky) je holý fakt, že se český fotbal stal z evropského pohledu druho- až třetiligovým zbožím. Přitom, jak známo, reprezentační výběry vesměs stojí na tzv. krajáncích, tedy hráčích vydělávajících peníze ve vyspělých fotbalových zemích. A v tom je u těch českých už delší dobu problém.
Doba, kdy byli naši reprezentanti oporami předních evropských klubů, je dávnou minulostí. Hráči působící v Německu či Itálii hrají za kluby nanejvýš průměrné úrovně a i v těch zhusta – až na čestné výjimky (Souček, Coufal Schick) – leští lavičky náhradníků. Dříve přehlížení Maďaři, Poláci, Rumuni i Albánci jsou na tom dnes o poznání lépe. Není tedy divu, že když pak „mají svůj den“ Faeřani nebo Moldavané, jsme tam, kde jsme.
Těžký úděl amatérů
Když jsem byl o minulém víkendu hostem fotbalového utkání III. A třídy Kutnohorského okresu Rataje nad Sázavou vs. Sokol Žlebské Chvalovice (1:6), byly k seznání typické rysy těchto klání – mírně nepřesný postarší hlavní rozhodčí a jasně tendenční čároví dodaní oběma oddíly, jejichž neumětelní hráči podkládali své kvalitní výkony zemitou mluvou. To je všechno v pořádku.
Jenže když pak v 69. minutě hosté zakopli míč do přilehlé silážní jámy, musela být nařízena pětiminutová přestávka, protože došly balony a bylo nutné si zajít pro náhradní domů k hráči domácího celku, který v sobotu moc pil, pročež v neděli nemohl hrát.
Rataje měly i vinou této situace pouze jednoho hráče na střídání do pole, takže když se další dva jejich kolegové zranili (lékárnička nebyla k dispozici) a další dva byli vyloučeni, dohrávali domácí v osmi. Ale i to je ještě pořád dobré, hrálo se! Jiné celky podobného formátu se odhlašují ze soutěží, jejich hřiště zarůstají kopřivami a útulné klubovny slouží přinejlepším jako „garážové hospody“ pro místní. Nejsou lidi, fotbal nikoho nezajímá. A kde není zájem, tam není vůbec nic.
Všude na světě platí, že profesionální fotbal v jisté významné míře živí fotbal amatérský. U nás se naopak musel právě amatérský fotbal zříci svého bohatství ve prospěch „profi-fotbalu“. Už v roce 2011 se totiž profesionální kluby, tedy ty z první a druhé nejvyšší soutěže, rozhodly tento „vůz s hnojem“ (rozuměj amatéry) odpojit a založily vlastní a hlavně ekonomicky oddělenou Ligovou fotbalovou asociaci. Amatérské kluby zůstaly plně v moci FAČR (Fotbalová asociace ČR), neprůhledné organizace stíhané rozličnými trestními kauzami svých členů.
Mládež je základ státu
Při projíždění Německa, Rakouska, Belgie a dalších zemí, ale pohříchu už třeba i Maďarska nebo Rumunska, vidí i nepozorné oko cestovatele školy obklopené moderními areály s travnatými plochami, spoustou dětí na nich a umělým osvětlením. Ale nejen to. K dispozici je tam i spousta hřišť veřejných, kam si může jít po práci jen tak zakopat táta se synem nebo dcerkou, tak jako jsem sám kdysi chodil s klukama na plácek za domem.
V Česku vždycky přinejmenším něco z toho chybí. Když už někde někdo postaví hřiště, nejsou na něm děti. Nebo jsou, ale místo čutání do meruny se raději nechají ozařovat displeji mobilů, pouští si u toho hudbu vyloučených lokalit černošských předměstí a konzumují laciný alkohol a/nebo (elektronické) cigarety atp.
K otázce výchovy fotbalových nadějí se nedávno ve fotbalovém podcastu Z voleje vyjádřil Jiří Chytrý, asistent reprezentačního trenéra: „Za světem nezaostáváme v kategorii žáků co se týče tréninkové náplně. Ale obrovsky zaostáváme v dorostu a juniorce, kde nejsme schopni vytvořit konkurenční prostředí, adekvátní tréninkový proces tak, abychom se mohli rovnat se zahraničními akademiemi. V českém prostředí je obtížné sladit vzdělání a tréninkový proces. Klasická školní docházka od pondělí do pátku, od osmi do dvou nebo do čtyř se jenom obtížně kombinuje s tréninkovým procesem, od kterého očekáváme výchovu hráčů světové úrovně. V Anglii mají jednou týdně školu, která přijde za nimi do akademie, ale zbytek týdne se věnují fotbalu. Tito hráči mají vzdělání na úrovni našeho vyučení nebo vyučení s maturitou. Vzdělání je samozřejmě velmi důležité, nicméně rozdíl v počtu tréninků přirozeně musí být znát,“ podotkl Chytrý, jenž byl na stáži v Ajaxu, Evertonu, Chelsea, Arsenalu nebo v Parmě.
Renomovaný fotbalový expert Luděk Mádl zase před časem pro Aktuálně.cz zpovídal jediného polistopadového šéfa fotbalu, který „uměl dát věcem řád“ – Františka Chvalovského. Ten kromě místy zapáchající sebechvály podal další postřeh ze zahraničí: „Ve slabikářích anglických dětí najdete informace o fotbale. Představují tam dětem fotbalové pomůcky, základní tréninkové formy. Anglie si už od téhle generace chrání a stále znovu a znovu vytváří obrovský potenciál země, která světu fotbal dala. To u nás schází, ve fotbale takhle nikdo neuvažuje,“ popsal někdejší všemocný předseda.
Ano, fotbal dává životu dětí smysl a řád, dává jim šanci něčeho dosáhnout. Hra, kterou hraje 22 lidí a vždy v ní vyhrají Němci (citát anglického reprezentanta Garyho Linekera), dokáže vytrhávat talentované kluky (a občas už i holky) z osidel slumů v Jižní Americe či Africe a „vykopnout“ je na špičkovou úroveň, za což jsou na ně jejich národy právem hrdé. To je příklad George Weaha, Rivalda a samozřejmě i velkého Diega M.
Středověk neskončil...
Můžeme kol a kolem tepat sportovní stránku věci, nelze si ale nepovšimnout dalšího klíčového elementu úspěchu – sportovní infrastruktury.
Čím to, že se v Česku hraje nejpopulárnější sport na kolbištích z dob dávno minulých? Návštěva fotbalového zápasu přece neznamená pouze sedět devadesát minut na sedadle (pokud je zrovna nějaké po ruce) a dívat se na hru. Divák se musí nějakým způsobem dostavit na stadion, musí si koupit vstupenky, o přestávce se občerstvit a zajít důstojně na toaletu. Důležitý je jeho kontakt se sportem od té doby, co vyjde z domova, až po moment, kdy opustí brány stadionu.
Už v raných porevolučních časech byla populární teze, že by se Česko mělo do několika málo let přiblížit srovnatelně velkému Rakousku. Ekonomicky jsme se mu snad skutečně přiblížili, byť jen do uctivé vzdálenosti. Společensky, kulturně – a tedy i fotbalově – však zatím ne.
Rakušané mají ve své zemi celou řadu možností sportovního vyžití, a přesto je fotbal stále na nejvyšších příčkách popularity. Kdysi míval vídeňský Rapid stadion pro 11 tisíc diváků, a bylo vždy plno. Postavili tedy nový pro 28 tisíc diváků, a zase mají plno. A když hrají mezinárodní zápasy, mají v Prateru na stadionu pro 50 tisíc lidí také vyprodáno. Přestože ten Panenkův a Bicanův Rapid „kope tužku“, Vídeňáci berou návštěvu fotbalu v kulturním prostředí jako společenskou událost, aniž by očekávali nějaké významnější úspěchy.
S kvalitou zázemí prostě roste sledovanost a s diváky v ochozech zase nasazení hráčů. S tím se následně zlepší výsledky a s nimi zase přiteče do pokladny klubu/národního svazu více peněz. Kultivované prostředí je důležité i pro nalákání potenciálních partnerů.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Ligový Hradec Králové asi po 30 letech slibů letos konečně dostavěl nový stadion za 763 milionů z městské pokladny. Když hrávali „Votroci“ v téže lokalitě na starém neútulném molochu z drolícího se betonu, chodily na ligu s bídou tři, čtyři tisíce lidí.
Dnes se Malšovická aréna i v zápasech s tak neatraktivními soupeří jako Jablonec plní pravidelně skoro pod střechu, což obnáší hodně přes devět tisíc duší. Výsledky jsou sice horší než před rokem, ale je dost pravděpodobné, ba přímo zákonité, že s novým pěkným stadionem půjde fotbal v Hradci nahoru. A je přitom úplně jedno, jestli stavbu sportoviště platí stát, město, štědrý podnikatel, případně místní kmotr, který potřebuje vyprat peníze.
Jsou ale i opačné případy než ten hradecký. Smutným mementem je příběh brněnských Lužánek, které v roce 1996 zažily vůbec nejvyšší a dnes už nepřekonatelnou účast na ligovém utkání (44 120 diváků). Opuštěný stadion teď přes dvacet let zarůstá bodláčím a druhdy slavný klub z jižní Moravy se trápí ve druhé lize na nedůstojném hřišti v Králově poli.
Nebo jiný příklad. V zimní přestávce fotbalové sezóny 1999/2000 byly v příloze deníku Sport ke startu jarní části tuzemské nejvyšší soutěže mimo sportovních charakteristik jednotlivých týmů zveřejněny také informace o jejich domovských stáncích.
Legendární Ďolíček pražských Bohemians uváděla tato charakteristika: „Sympatický dědeček. Mají nejlepší klobásy v lize, ale kdyby na stadionu hořelo, dopadne to jako v Bradfordu.“ (Při požáru na tomto anglickém stadionu uhořelo v roce 1985 56 diváků – pozn. red.). Píšeme rok 2023 a „aréna u Botiče“ se prakticky nezměnila. Stadion sice už pár let patří městu, tomu se ale v mánii budování nových cyklostezek a podobných inovací do sportu peníze dávat nechce.
Výše už jsme několikrát skloňovali jména dalších postkomunistických zemí. A porovnání s nimi poslouží i v otázce infrastruktury. Poláci hrají sice aktuální kvalifikaci o Euro snad v ještě mizernější formě než Češi, jejich katastrofální víkendový zápas s Moldávií však na monumentálním národním stadionu sledovalo na 56 tisíc fanoušků.
Ještě více se „vycajchnovali“ v Maďarsku, kde v roce 2019 otevřeli gigantickou Puskás Arénu pro 67 tisíc diváků, vybudovanou z popudu premiéra Orbána za státní peníze. Také tam měli v nedávném zápase s Bulhary prakticky vyprodáno.
Zato provinční plzeňská Doosan Arena pro 11 700 diváků v neděli s Faeřany rozhodně plná nebyla. A když už jsme u toho – naše největší fotbalové stadiony (pražský Eden a Letná) nepojmou v mezinárodní úpravě více než 20 tisíc fanoušků. Což je na zemi Bicana, Masopusta, Panenky či Nedvěda zoufale málo.
Co vy na to, pane Fousku?
Viděno optikou popsaného stavu kopané v Česku jsou (nebo aspoň donedávna byly) výsledky „výkladní skříně“, tedy reprezentační sborné, vlastně až zázračné. Aby se totiž národní tým figurující ve čtvrté desítce žebříčku FIFA pravidelně kvalifikoval na mistrovství evropy a i v posledních deseti letech tam „něco udělal“, nad tím nelze než uznale pokývat hlavou – zvláště při vědomí, jaká propast zeje mezi přístupem k fotbalu u nás a jeho postavení ve společnosti zemí západní, severní nebo i jižní části Evropy.
V podmínkách chaotické a nedůvěryhodné práce FAČR izolované ve své vlastní zabedněnosti, nekoncepční práce s talenty a provinční infrastruktury se ale nikam dál nepohneme.
