KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Od strašné tragédie na FF UK uplyne v neděli měsíc. Rány na duši se budou hojit dlouho, u příbuzných a přátel zavražděných možná nezmizí nikdy. Můžeme však zabránit následným společenským škodám. A to tím, že povedeme otevřenou, věcnou a férovou debatu. Mimo jiné o tom, zda teď máme začít lidem zakazovat zbraně. Říkám: NE! A vysvětlím proč.
Nechme nyní stranou populární slogany jako „před špatnými lidmi ochrání jen dobří lidé se zbraní“ nebo výkřiky o „zbraňové lobby“. Emoce stranou. Pokud tedy už chceme onu debatu navázat na střelbu v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Po pravdě, ani s glockem na dvacet nábojů by asi žádný student či profesor nezastavili šíleného střelce s dlouhou zbraní. A na druhé straně, čeští zbrojaři opravdu nejsou závislí na domácím civilním trhu. Pistole vyrábějí i v USA a místní produkci vykoupí armáda – či armády.
Podívejme se na racionální argumenty. Když už byla řeč o Spojených státech, tedy zemi s tradičně kladným vztahem ke zbraním, tak právě tam se ukazuje, jak jsou ideologicky motivované zákazy škodlivé.
Právě v místech, kde demokraté regulují a tvrdě omezují nošení pistolí, mají nejvyšší počty vražd střelnou zbraní. Kde má každý druhý u sebe pistoli, nebo dokonce i viditelně smí nosit u pasu kolt, je (kupodivu) bezpečněji.
Ovšem Amerika je Amerika, její tradice ozbrojování občanů je tam spojena s esenciální svobodou a bojem proti tyranům. (Mimochodem, právě totalitáři jako Hitler či Stalin měli strach z občanů, a proto jim pistole a pušky striktně zakazovali).
Podívejme se na evropský kontinent. Česká republika je jednou z nejbezpečnějších zemí. Přestože má relativně (tento termín si ještě vysvětlíme) liberální zbraňovou legislativu. Zato tam, kde občané nesmějí mít ani nůž, je zločinci a teroristi střílejí kalašnikovy koupenými na černém trhu.
Už na první pohled je jasné, že zákaz zbraní určitě není cestou k větší bezpečnosti. Přesto liberálové zneužili (a to je ještě mírné slovo) vraždění šílence na filozofické fakultě k tomu, aby podpořili svou dlouholetou snahu o „odzbrojení“. Měli asi pocit, že konečně „nastal jejich čas“.
Ozval se ministr vnitra, progresivní novináři, nyní se objevil dopis několika celebrit. Záminkou se jim stalo třetí čtení novely zákona o zbraních a střelivu ve Sněmovně. Možná to nevědí, ale v něm už nelze podávat pozměňovací návrhy.
Teoreticky mohou poslanci normu vrátit do druhého čtení. Doufejme, že se to nestane. Protože signatáři oné supliky mají návrhy vskutku šílené. Chtějí se inspirovat v Německu či Velké Británii, kde je pro slušné občany takřka nemožné dostat se ke zbrani pro vlastní sebeobranu.
Dle nich prý: „Omezit riziko dalších tragédií za takové zásahy do zbraňové legislativy stojí“. To je lež a hned dvojnásobná. Žádný zákon nezabrání psychopatovi opatřit si třeba samopal a pokud jde o bezúhonné občany, pro ně se hrozby spíše zvýší.
Odzbrojovači argumentují tím, kolik a jakých zbraní si vrahoun mohl legálně koupit. Hojně přetřásali, že při útoku mimo jiné použil poloautomatickou pušku za sto tisíc. Jenomže ta střílí jednotlivými ranami.
Pro masové zabíjení na krátkou vzdálenost se daleko více hodí zmíněný kalašnikov (měli je i teroristi v klubu Bataclan) s dlouhým zásobníkem. Během tří vteřin vystřílíte celou třídu. Koupíte ho na Západě v přepočtu za třicet tisíc korun, a to i tam, kde legálně nesmíte mít ani pistoli. Tudy cesta k „zamezení tragédiím“ nevede.
Momentálně by asi u nás bylo snazší opatřit si automat přes nějaké Ukrajince, stálo by to jistě stále ještě daleko méně… Podle toho, co prosáklo o vrahovi, by právě jeho nemožnost koupit si legální zbraň sotva zastavila. Uměl dokonce zacházet i s výbušninami.
Soustřeďme se raději na reálné nápady, jak je možné předcházet podobným tragédiím. I ty najdeme právě tam, kde je naše legislativa, liberály označovaná za „příliš benevolentní“, naopak jedna z nejlepších na světě: na otázky psychiky a duševního zdraví.
Jedním z hlavních důvodů, proč se u nás tak málo vraždí střelnými zbraněmi, přestože k nim má zdánlivě přístup každý, je fakt, že tomu tak ve skutečnosti není. Odpůrci zbraní lžou i v tomto bodě.
Podle našeho zákona sice máte de facto nárok na zbraň. Ale než dostane zbrojní průkaz, musíte nejen složit střelecké zkoušky, ale jste prověřen, jak co se týká bezúhonnosti, tak duševních a osobnostních předpokladů. To vše má předcházet tomu, abyste neublížil sám sobě nebo jiným lidem.
Zákon o zbraních a střelivu je skutečně velmi kvalitní. To neznamená, že ho nelze dále vylepšovat (ostatně parlament projednává novelu). Neměla by se však měnit jeho filozofie. Ta se osvědčila. Nemluvě o tom, že stejně jako pro Američany je pro Čechy možnost vlastnit zbraň základním znakem svobody vybojované proti tyranům.
Je-li někde problém, tak ne v obsahu legislativy, ale spíše v jejím dodržování. K tomu jsou zapotřebí dvě složky: policisté a psychologové. Ta druhá bohužel selhává, a to kapacitně i kvalitativně.
Policie svůj díl práce odvádí (ostatně samotný zásah ukázal její profesionalitu, přes možné dílčí chyby), ale tradičně máme velmi špatnou péči o duševní zdraví. Netýká se to „jen“ psychopatických střelců.
V Česku je velmi obtížné najít kvalitního psychiatra či psychologa. Je jich málo a ještě méně opravdu dobrých. Navíc je to obvykle drahé, protože musíte zajít do soukromé praxe. Z těchto důvodů vázne naplňování té části legislativy, která má zajišťovat, aby se ke zbrani dostali jen duševně stabilní vyrovnaní jedinci.
Můžeme samozřejmě zdokonalit zákon v tom směru, že se zlepší koordinace mezi lékaři a policisty, aby cokoli ti první zjistí, že není v pořádku, dostane se okamžitě k těm druhým – a ti již vědí, co dělat.
Takové návrhy jsou již na stole a nepochybně mají svůj význam. Ale zásadní průlom samy o sobě nepřinesou. Dokud neprovedeme reformu psychiatrické a psychologické péče.
Nejprve vůbec musíme docenit její důležitost. Chodit ke „cvokaři“ se u nás pořád považuje spíše za stigma, ne za důležitou součást starosti o duši.
Smutným paradoxem je, že nové psychology vychovávají také na FF UK, kde jim doslova „před očima“ vyrostl psychotický zabiják, aniž by si toho kdokoli všiml… Jinými slovy, velký díl odpovědnost či vůbec možnosti předcházet opakování takové tragédie leží tam, kde k ní došlo.
Stará pravda říká, že zabíjejí lidé, ne zbraně. Zlepšení péče o duševní zdraví by ale mělo daleko větší přínos. Společnost začíná být „nemocná“, do sebe uzavřená, vystrašená, nedůvěřivá, roste v ní napětí a zejména mladí čím dál častěji trpí depresemi.
Poučme se z masakru. Ne však ploše a ideologicky, ve smyslu „seberme lidem zbraně a bude dobře“. Zásadní je zodpovědět otázku: „Kde se vůbec vzal takový šílený vrah?“ On by zabíjel tak jako tak, a to doslova čímkoli.
Máme se bát špatných lidí, ne zbraní. Ty nemají vlastní vůli. My ano – a měla by nás vést ke zlepšení péče o duševní zdraví. Jde tu o prevenci vražd, ale také sebevražd. Šílení lidé dělají šílené věci… Řešení mají ve svých rukách často ti, co nyní nejvíce bojují proti zbraním: vzdělanci humanitních odborů.
