Zemědělci napříč Evropou se bouří. Dopady to má jak na zahraniční, tak vnitřní politiku EU

Důvody tohoto hnutí, které otřásá nejen jednotlivými státy, ale má dopady na Evropskou unii, se sice v jednotlivých zemích liší, ale mají všechny více či méně silné společné jmenovatele – odpor proti laciným dovozům ze zahraničí, nepochopení některých aspektů evropské zemědělské politiky, obavy z ukrajinské produkce, odmítání evropské Zelené dohody (Green Deal) a jejích dopadů. 

Kvůli masovosti protestů se objevily obvinění, že jde o koordinované hnutí, částečně podněcované i ruskou propagandou, které má ekonomicky oslabit EU, narušit její vnitřní soudržnost a pomoct před červnovými eurovolbami krajní pravici.

Sami farmáři by takové podezření nepochybně odmítli. Bezprostředním důvodem pro „povstání“ části z nich, zejména v Německu, Francii a Belgii, byly záměry tamních vlád snížit nebo zrušit v rámci boje proti klimatickým změnám zvýhodněné ceny nafty pro tento sektor.

Když byly tyto plány odvolány, fronda neskončila, naopak. Přibyly nové požadavky, které už nemají nic společného s bezprostřední starostí farmářů o své živobytí. Dostavil se jakýsi všeobecný vztek, pocit nepochopení, odloučení od zbytku společnosti, který dovedně využívají euroskeptici a populisté.

S ubíhajícím časem se zloba v některých zemích stupňuje. Česká agrární komora ostatně vyjadřuje s protesty solidaritu a nevylučuje, že k podobným akcím vyzve časem také své členy.

Jak si dnes tedy zemědělský sektor v Evropské unii stojí? Podle statistiky Evropské komise byly v roce 2022 ze zemí „sedmadvacítky“ vyvezeny potraviny v hodnotě více než 230 miliard eur, hlavně obilí a obilné výrobky, mléčné výrobky a vepřové maso. 

Dovoz dosáhl 172 miliard eur a prim v něm hrály olejniny a proteiny, zejména slunečnice a sója. Tato čísla svědčí zaprvé o tom, že Evropa je ve většině komodit soběstačná a v obchodu s přebytky se zbytkem světa nadále v plusu. 

A také o tom, že zemědělský a potravinářský sektor má v ekonomice větší váhu (1,2 % unijního HDP), než může napovídat počet osob v něm aktivních (necelá tři procenta). Potenciál evropských sedláků „dát o sobě vědět“ je v každém případě vyšší než jejich počet i význam.

Mezi nejčastěji uváděnými argumenty je to, že EU prostřednictvím dohod o volném obchodu s různými zeměmi světa umožňuje dovoz potravin, které nesplňují přísné sanitární a hygienické normy platné pro evropské zemědělce.

Evropští spotřebitelé jsou tak údajně vystavováni v EU zakázaným herbicidům a pesticidům, geneticky modifikovaným plodinám, antibiotikům v masu hospodářských zvířat a podobně. Palba se soustředila nyní zejména na dohodu s latinskoamerickým uskupením Mercosur, zahrnujícím Brazílii, Argentinu, Uruguay a Paraguay.

K podpisu dohody, o které se jedná už skoro 20 let, má dojít v polovině února. Pod tlakem traktorů v ulicích to však nevypadá nadějně. Původně úmluvu blokoval minulý brazilský prezident Jair Bolsonaro; pak hrozilo, že ji znemožní novopečený argentinský prezident Javier Milei.

Nyní to však vypadá, že to bude přece jen Francie, která se k ní stavěla vždy skepticky. Čerstvě jmenovaný premiér Gabriel Attal uvedl, že „Francie je jasně proti podpisu“. Byl to jeden z mnoha ústupků, které zatím učinil, aby v první zatěžkávací zkoušce svého mandátu obstál se ctí. Prezident Emmanuel Macron slíbil, že téma nastolí na čtvrteční schůzi Evropské rady v Bruselu.

Stoupenci dohody s Mercosurem – a řady dalších, které jsou v jednání či v ratifikačním procesu – se budou pokoušet ji zachránit zaváděním tzv. zrcadlových klauzulí, které mají zajistit stejnou úroveň kontroly dovážené produkce, jaké je podrobována ta evropská. 

To však může nejedno těžké jednání ochromit či vykolejit. EU přitom tyto dohody nutně potřebuje, má-li se postarat o odbytiště pro svůj průmysl v době sílící globální soutěže s ochranářskou Čínou a Spojenými státy. Potraviny představují pouze zlomek obsahu těchto dohod, ovšem ten nejcitlivější.

Hlavní příčinou protestů v Rumunsku a zejména v Polsku byl požadavek, aby EU neprodloužila Ukrajině nejvýhodnější obchodní režim zavedený po agresi z února 2022 a učinila opatření, která omezí dovoz ukrajinského obilí, ale také cukru, vajec a drůbeže.

Polští, rumunští, maďarští a slovenští farmáři už kvůli tomu několikrát blokovali hraniční přechody s Ukrajinou. V Polsku se nová vláda Donalda Tuska rozhodla pokračovat v podpoře domácích farmářů a navázat tak na postoj předchozí Morawieckého vlády, s níž se přitom ve většině věcí prudce rozchází.

Veřejný obrázek tohoto sporu je nejednoznačný a komplikovaný – Ukrajina tvrdí, že většina jejího obilí směřujícího do EU je určena pro trhy třetích zemí. Část z tohoto objemu zjevně přesto končí na evropském trhu a konkuruje místní produkci, a to proto, že neexistuje žádná kontrola pohybu tohoto obilí od okamžiku, kdy vstoupí na unijní trh. 

Asi není v silách hraničních zemí něco takového zavést. Pokud jde o další komodity, zejména cukr, odkazuje Ukrajina na evropské dovozce, kteří mají o ukrajinskou produkci zájem, což prý svědčí o dodatečné poptávce na evropském trhu, který dovoz nijak nenarušuje.

Evropská komise má v úmyslu výhodný režim pro ukrajinské dovozy prodloužit do června 2025, na stesky zemědělců zatím oficiálně nereagovala. Ani na dopis Evropské lidové strany (EPP), nejsilnější v Evropském parlamentu, který požaduje ochranná opatření včetně registrace všech dovezených objemů a stanovení limitů, nad které nelze zboží uplatnit na trhu EU. 

Podle nejmenovaných úředníků komise citovaných serverem Politico naskočila EPP do kampaně opožděně, aby vypadala dobře v očích protestujících rolníků; komise prý ve skutečnosti o nějakých brzdách uvažuje už delší dobu.

Všichni zemědělci v zemích EU dostávají dotace podle stejných pravidel a kritérií ze Společné zemědělské politiky (CAP). Ta stojí daňové poplatníky v EU kolem 60 miliard eur ročně a má zajistit, aby se půda využívala pro zemědělské účely, aby na ní farmáři hospodařili a aby „sedmadvacítka“ byla v produkci potravin víceméně soběstačná. Protože však jde o veřejné peníze, je jejich správa složitá a náročná na čas i peníze. 

Hůře se s ní potýkají malí farmáři než velké zemědělské podniky. K dlouholetým stížnostem na toto téma přibyly nyní další, a to v podobě naplňování Zelené dohody pro Evropu. Společná zemědělská politika potřebuje už dávno reformovat. Pod nánosem „zelených“ požadavků se stává nestravitelnou – a neřiditelnou.

Farmáři vesměs nechápou, proč na ně nová pravidla kladou dodatečné nároky, včetně administrativních. Zpochybňují tlak EU na šetrnější hospodaření na půdě, zejména například povinnost nechávat čtyři procenta půdy kvůli regeneraci ležet ladem nebo povinně na půdě střídat plodiny. 

Některým jsou proti mysli i nové požadavky na zakládání mokřadů, obnovování mezí a remízků či další kroky proti erozi půdy. Mají dojem, že se na jejich hlavy valí další a další povinnosti, aniž by se nějak zlepšovala jejich finanční situace – naopak, tatáž EU, která jim komplikuje život, zároveň otevírá dveře lacinější produkci ze světa.

Jsme tedy především svědky frustrace, neporozumění, nedostatečného vysvětlování, odcizení. Při diskusích politiků se vzbouřenci na traktorových „barikádách“ ve Francii, v Německu, v Belgii vidíme opravdový „dialog hluchých“. 

Vlády jsou si zároveň vědomy, s jak citlivou a výbušnou situací mají co do činění, a postupují po špičkách. Sledujeme, jak si vysocí činitelé dávají pozor, aby nenařizovali násilné rozhánění protestů, jak vyjadřují pochopení pro stesky sedláků a slibují hory doly, a také to, že se o jejich práva „zasadí v Bruselu“.

A jsme u toho. V okamžiku, kdy si vlády nevědí rady, přehazují horký brambor na EU, jejíž politiku sami formovali a provádějí na základě konsensu. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová pochopila, co jí může spadnout na hlavu, a zahájila minulý týden se zástupci střešních farmářských organizací „strategický dialog“. 

Na čtvrtečním summitu, který byl svolán kvůli Ukrajině, se o tom bude určitě mluvit – tím spíš, že belgičtí sedláci, za podpory svých evropských kolegů, jsou pro tentokrát pevně odhodláni vjet s traktory až přímo před budovu Evropa, kde se budou lídři schůzovat, a „posílit“ tak jejich apetit toto téma nastolit.

Ve většině zmíněných zemí se z nové situace raduje krajní pravice. Tradičně konzervativní farmáři v EU obvykle hlasují napravo. Tentokrát mají pocit, že jim „establishment“ nerozumí, že se prohlubuje propast mezi nimi a většinovou městskou společností. V tu chvíli se na jejich stranu staví ultrapravice, oddaná tradicím, rurálním hodnotám a skeptická vůči EU i vůči Ukrajině. 

Na sociálních sítích se šíří výbušné výzvy, údajně podněcované proruskými trolly. Typicky ve Francii se za zemědělce staví rozhodně Národní sdružení a vydělává na tom. Tím radostněji že na rozdíl od „žlutých vest“ v roce 2018 mají buntující sedláci letos podle průzkumů podporu 90 procent veřejnosti…