Předseda Evropské rady Charles Michel se během tří týdnů postaral o dvě překvapení. Napřed oznámil, že bude kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu a nechal se slavnostně zvolit do čela kandidátky frankofonních belgických liberálů (Reformní hnutí, MR). O tři týdny později hodil ručník do ringu: už kandidovat nechce a dotáhne do konce funkční období ve vysoké evropské funkci. Bruselská bublina zpozorněla – něco takového tu ještě nebylo. A tak se z pomlouvaného a neoblíbeného Michela, který se trochu zesměšnil už svým prvním krokem, rázem stal kašpar. Tohle se prostě na olympu Evropské unie nedělá.
Michel vyrukoval s novinkou v pátek večer (26. ledna), tedy ve chvíli, kdy už utichal normální „bruselský cvrkot“. Pokud si přál, aby díky tomuto načasování prošla bez povšimnutí, šeredně se přepočítal.
Diplomaté z členských zemí byli vesměs zdvořile „překvapeni“, belgická politická scéna v čele s liberály „zkoprněla“ a novináři se na politika vrhli jako supi. Michelova tvář se opět objevila v headlinech a komentáře nebyly lichotivé.
První, co člověka napadne, je to, že si belgický politik mohl všechnu tuhle pozornost a ostudu ušetřit. Těžko se mu podaří ji do konce mandátu v listopadu setřást.
Na Facebooku šéf Evropské rady vyložil, že se o křeslo v EP nakonec ucházet nebude, protože jeho kandidatura vyvolala negativní reakce, „jejichž rozsah a útočnost“ nečekal. Tato kritika ho prý těžce zasáhla, stejně jako jeho blízké.
Také si nepřeje, aby kontroverze kolem jeho osoby odváděly pozornost od naplňování „evropského projektu“ nebo byly využívány k rozsévání nesvárů v rámci Evropské rady, jejíž jednota mu velmi leží na srdci.
Michelovo rozhodnutí má hned několik politických důsledků pro celou EU.
Harmonogram střídání na nejvyšších postech po červnových volbách do Evropského parlamentu se vrací k původním termínům. Kdyby byl Michel zvolen europoslancem, musel by z úřadu v červnu odejít a šéfové států a vlád by museli při rituálu obsazování nejvyšších postů buď hned jmenovat jeho nástupce, nebo nějakého dočasného předsedu.
Jinak totiž hrozilo, že se na pár měsíců tohoto „trůnu“ zmocní maďarský premiér Viktor Orbán, což dnes v Unii nikdo nechce. Právě proto bylo původní Michelovo rozhodnutí pranýřováno jako nezodpovědné – i když hrozba Orbánova dočasného povýšení se ukazovala být jen slabá a nepravděpodobná.
Lídři členských zemí tedy nemusí nic urychlovat a mohou si při výběru (staro)nových tváří do čela Evropské komise, Evropské rady, Evropského parlamentu nebo úřadu Vysokého představitele EU pro zahraniční politiku dát na čas. Původně hrozilo, že se budou muset začít těmito personáliemi zatěžovat už příští týden.
Takto se mohou soustředit výlučně na podporu Ukrajině a zejména na to, jak přebít Orbánovu hrozbu vetem při rozhodování o injekci 50 miliard eur pro ukrajinský státní rozpočet. Michel bude schůzi předsedat. O jeho vlivu, síle a zejména zprostředkovatelském potenciálu, však lze pochybovat.
Až nakonec dojde na lámání chleba a nejvyšší politici „sedmadvacítky“ budou mudrovat nad kandidaturami jedněch i druhých, měli by po zkušenosti s Michelem mít na paměti jedno nové kritérium.
Dosud platí, že vysoké posty musí spravedlivě připadnout nejsilnějším politickým formacím v EU (dosud lidovcům, socialistům a liberálům), že musí být zastoupeni muži i ženy, že by osobnosti měly pocházet z různých koutů EU a také z malých i velkých zemí. U šéfa Evropské rady je také nepsaný požadavek, že by to měl být bývalý premiér své země.
Nově by se mělo také zkoumat, zda ten či onen politik, ač již premiérem byl, bude ochoten povýšit „službu“ ve vysokém úřadu nad své další osobní ambice. Zvláštní pozornost by se měla věnovat mladým expremiérům, kteří sotva mohou dosáhnout na domácí či mezinárodní půdě vyšších met a potřebují své ego nějak smysluplně recyklovat.
Osmačtyřicetiletý Michel udělal kvůli svým ambicím neblahou zkušenost – kritika, zejména mediální, ho dostala. Nyní ohlašuje, že si po listopadovém odchodu dá pauzu „na přemýšlení“.
Na jeho piruety se brzy zapomene. Bezprostředně je nejvíce pocítí frankofonní belgické Reformní hnutí (MR), kterému dlouho předsedal a za něž byl i premiérem belgické federální vlády. Právě tuto svou liberální rodinu napřed přesvědčil, aby mu dala v eurovolbách přednost, což se ne všem líbilo.
Nyní postavil na hlavu všechny argumenty, které snesl ve prospěch své kandidatury, a vyvolal naléhavou potřebu najít nového lídra kandidátky. Ten, který o to původně nejvíce stál, komisař Didier Reynders, se mezitím už nechal nanominovat mezi uchazeče o post předsedy Rady Evropy. Což je, mimochodem, lidskoprávní organizace mimo systém EU. Těžkou hlavu tak nyní má mezi špičkami belgické MR kdekdo.
