„Utajený“ státní rozpočet: Od ministra Stanjury jde o celkem pochopitelnou strategii

Ústřední Stanjurova politická oponentka, jeho předchůdkyně ve funkci a současná šéfka poslanců Babišova ANO Alena Schillerová vyrukovala s obviněním, že příprava státního rozpočtu na příští rok probíhá „v utajení a na hraně zákona“. Vyzvala Stanjuru k tomu, aby přípravu státního rozpočtu neprodleně odtajnil a zpřístupnil ji veřejnosti, neboť „veřejné finance jsou věcí veřejnou, nikoliv tajemstvím“. 

Místopředseda rozpočtového výboru Jan Hrnčíř (SPD) dokonce do kauzy „utajeného rozpočtu“ zapletl skrytou velmocenskou hru s tím, že jen „čeká, že premiér Fiala vystoupí a řekne, že se to udělalo kvůli tomu, aby to třeba nezneužilo Putinovo Rusko…“ 

Realita je mnohem střídmější. Rozpočet se připravuje a Stanjurův úřad zřejmě čeká na novější a přesnější čísla týkající se vývoje ekonomiky. Vzhledem k tomu, že rozpočet má podobu zákona, musí být a bude předložen poslancům, a tedy i celé veřejnosti. Ale později než v jiných letech. 

Nelze mluvit o utajování. Pracovní návrhy již dostala vládní ministerstva a finální návrh rozpočtu bude zveřejněn na konci srpna. Ekonomika, veřejné finance ani příjemci rozpočtových peněz se z toho, vzhledem k dále uvedenému, rozhodně nezhroutí.

Nejde však o maličkost. Státní rozpočet, respektive zákon o státním rozpočtu, je vždy tím nejzásadnějším produktem vládní administrativy. Připomeňme, že přes státní rozpočet protečou jen letos výdaje na úrovni zhruba 2,2 bilionu korun, což vzhledem k nižším příjmům zanechá ve státní pokladně „nesmazatelnou stopu“ v podobě deficitu naplánovaného na 252 miliard korun.

Podle dosavadních informací se pro příští rok počítá se snížením deficitu na 235 miliard, což se dá s dávkou nadsázky označit za „mírný pokrok v mezích zákona“. 

Zjednodušeně řečeno, vládě se nedaří léčit veřejné finance závratným tempem, což je voda na opoziční mlýn, jenž se chytá jakékoliv záminky ke kritice současného stavu, na kterém se hnutí ANO v době svého vládního angažmá podílelo zcela fatální měrou.

Stanjura v rozporu se zažitou tradicí a v palbě kritiky, v níž se dokonce objevilo obvinění z „diktátorských manýrů“ a v níž byl „utajený rozpočet“ přirovnáván k tajemné černé skříňce, fakticky posunul dokončení a zveřejnění návrhu rozpočtu o řekněme dva měsíce. 

Což nastoluje zásadní otázku. A to, jaký má vlastně smysl sestavovat a předkládat veřejnosti skorofinální verzi tak stěžejního dokumentu, jako je státní rozpočet, „tradičně“ již v červnu, kdy ještě nikdo nemůže – a už vůbec ne spolehlivě – vědět, jak se bude v příštím roce vyvíjet ekonomika, a tedy příjmy státního rozpočtu?

Ostatně, chtělo by se říci, dosavadní tradice, kdy návrh rozpočtu na příští rok býval dokončován a zveřejňován již v červnu roku aktuálního, svědčí o téměř „nadpřirozené“ odborné erudici pracovníků ministerstva financí. 

Prognózovat na haléř přesně vývoj stovek tisíc proměnných, tvořených nespočtem firem, nekonečným počtem obchodních interakcí se zákazníky a jinými faktory, a to vše na více než rok dopředu se jeví jako nadlidský výkon, až téměř úkaz. Toto bezmála věštecké umění teď zjevně narazilo na své limity. Což dává logiku.

Kdo v dnešní nejisté a turbulentní době může s přijatelnou mírou pravděpodobnosti, respektive přesnosti kalkulovat, jak se bude vyvíjet ekonomika – a tedy příjmy státní kasy – v roce příštím? 

Vždyť odhady vývoje hrubého domácího produktu, což je rozhodující parametr pro příjmy, a tedy i sestavení základního rámce státního rozpočtu, se jen na letošní rok vyvíjejí jako na houpačce. 

ČNB sice v poslední prognóze zpřesnila odhad růstu HDP pro celý letošní rok na 1,4 %, ale ještě v únoru předvídala pouhých 0,6 %. Ministerstvo financí v dubnové prognóze odhadovalo letošní růst ekonomiky také na 1,4 %, ale ještě v lednu předvídalo jen 1,2 %. A Evropská komise v zatím poslední predikci pro Česko nadále počítá s růstem 1,2 %. 

Pokud není možné ještě v polovině letošního roku „spolehlivě“ odhadnout, jakého výsledku ekonomika dosáhne na jeho konci, pak je prakticky nemožné už nyní trefit to správné, „výherní rozpočtové číslo“ na příští rok. 

Ostatně, i reálný vývoj průběžného letošního rozpočtu prochází kalvárií, jež připomíná jízdu na ruském kole. Za červen sice rozpočet skončil deficitem 178 miliard, ale ještě v květnu to bylo mínus 210 miliard a v dubnu mínus 153 miliard korun.

Správné a logické by bylo sestavovat, respektive administrovat rozpočet průběžně, tj. v aktuálním roce, tedy až podle toho, jak se vyvíjejí reálné příjmy. Což je revoluční a absolutně nerealizovatelná myšlenka. 

Přesto byla v minulých letech v jistém smyslu hojně naplňována: viz dvojí novelizace (čili oprava v probíhajícím roce) zákona o státním rozpočtu za Babišovy vlády. Ale i Fialova vláda musela v roce 2022 novelizovat, tedy opravovat za pochodu státní rozpočet. Tak či onak, dnešní kritika ministra Stanjury za „utajování rozpočtu“ ze strany hnutí ANO je jen účelová bouře v poloprázdné sklenici vody. 

K čemu by bylo představit už dnes s fanfárami finální rozpočet na rok 2025, když se za pár měsíců ukáže, že „všechno je jinak“ a čísla je nutno v zásadních aspektech změnit? Doba je prostě vymknuta z kloubů, a nelze ji srovnávat s tou dřívější, tradiční, řekněme předcovidovou a předválečnou. 

Postupně se vytvořila a zuby nehty se naší současnosti drží dříve nevídaná nestabilita a to jednak kvůli covidu, ale pak také kvůli válečné a greendealové energetické krizi, jež vyvolaly „turbulentní stagnaci“ a přímo bolestivou nepředvídatelnost vývoje ekonomiky.

Pracovat dnes s příjmy státní kasy „do haléře“ přesně na rok či více dopředu prostě nelze. Je proto nutné se smířit s novou tradicí, tedy že zákon o státním rozpočtu, i když jej na konci roku schválí Sněmovna, je ve skutečnosti stále jakýmsi polotovarem, který se může pod vlivem okolností v průběhu následujícího roku změnit.

Nic na tom nezmění ani to, zda vláda zákon poprvé představí, respektive představila již v červnu, nebo v srpnu či v září. Od Stanjurova úřadu je tedy relativně pochopitelné, že s finalizací rozpočtu zatím nešturmuje. Tradice „hotových“ červnových rozpočtů odpovídala jiným časům a je vlastně až téměř zázrak, že vydržela tak dlouho.