KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Analýzy eurovoleb ukazují, že ve většině zemí mladí voliči výrazně pomohli menším, protestním stranám na úkor těch vládnoucích. Přitom ale příliš nerozlišovali, jaký program tyto strany mají – hlavně že jsou proti establishmentu. I když se nabízí řada hlubokomyslných vysvětlení tohoto jevu, možná je skutečný důvod mnohem prozaičtější. Politika má dnes mnohem blíže k varietní show než k souboji programů, idejí a vizí. A to zkrátka proto, že si takové divadlo v bohaté Evropě stále ještě můžeme dovolit. Otázkou zůstává, jak dlouho může tahle situace trvat.
Značného posunu ve voličských preferencích mladých Evropanů už si začíná všímat i řada zahraničních médií.
Ještě nedávno byly v řadě zemí – zejména v Rakousku a Německu – mezi mladými voliči populární zejména takzvané „zelené strany“, razící nejen teze o ochraně klimatu, ale například i větší liberalizaci mezilidských vtahů, rodinné politiky a práv LBGTQ+ komunity.
Jenže „Zelení“ poté, co se dostali do rakouské i německé vlády, své prvotní kouzlo „alternativních stran“ rychle ztratili. A mladí Evropané nyní naházeli své hlasy úplně jiným, takzvaně protestním politickým uskupením.
Na tom by nebylo nic divného, odpor proti establishmentu je u mladých pochopitelný a přirozený. Zajímavé je, že tahle změna voličských preferencí ale nemá nějakou jednotící linii, podobnou dřívějšímu nárůstu popularity Zelených, podobně jako u nás Pirátů (kteří v eurovolbách dopadli, jak dopadli).
Jak totiž ukazují před- i povolební analýzy, neexistuje prakticky vůbec nic, co by mladé voliče napříč zeměmi EU dnes nějak viditelně spojovalo.
Tedy kromě jedné jediné věci: A není to překvapivě ani sociální politika, dostupné bydlení, klimatická krize nebo obavy z migrace či sociální otázky.
Jediné, co mladé voliče v EU opravdu spojuje, je jejich hromadný příklon k volbě kandidátů, kteří se vymezují proti všem zavedeným stranám – a to jak proti vládnoucím, tak opozičním. A nehledí při tom napravo ani nalevo.
Vpravo hleď i kupředu levá...
Analýzy výsledků eurovoleb hovoří jasně: Ve Francii mezi mladými jednoznačně zvítězili pravicoví populisté ze strany Národní sdružení (Rassemblement National, RN), kterým dalo hlas 32 % Francouzů ve věku od 18 do 24 let.
V Německu se mladí hromadně přiklonili ke stranám, které se do europarlamentu nedostaly, přičemž „hitem“ bylo progresivistické, sociálně liberální hnutí Volt Europa – tomu to do urny hodilo 7 % mladých Němců z této skupiny.
Nejde ovšem primárně o to, že by Němci – kteří letos mohli poprvé volit už od věku 16 let – nějak většinově tíhli k progresivismu. Nebo naopak k pravicovému extremismu, pro nějž hlasovala téměř třetina mladých Francouzů.
Jde hlavně o to, že v mnohem větší míře než jejich starší spoluobčané volili menší strany vymezující se proti establishmentu – bez ohledu na to, zda jde o kritiku zprava, zleva, shora či zespoda.
Dalším příkladem může být Rakousko. Leckdo by mohl prohlašovat, že se mladí Rakušané přiklonili více doprava, protože vítěz voleb – ultrapravicová strana Svobodných (FPÖ) – si mezi mladými voliči do 25 let polepšila o dva procentní body.
Jenže jak upozorňují rakouská média, největší zisk mezi mladými zaznamenali rakouští komunisté (KPÖ). Ti se sice do Evropského parlamentu nakonec se 3 % hlasů těsně nedostali, volilo je ale o 9 procentních bodů více mladých voličů než v předchozích volbách.
Klíče k úspěchu u mladých jsou v zásadě dva: Efekt(iv)ní oslovení na sítích a atraktivní hesla proti establishmentu s příslibem změny
Na rozdíl od „zelené vlny“, která před lety proběhla Evropou a svým liberálním programem oslovila mladé voliče prakticky ve všech evropských zemích, je voličská podpora ze strany mladých voličů dnes zkrátka značně roztříštěná, pro někoho možná až zmatečná.
Důkazem může být úspěch koalice Přísaha a Motoristé v čele s Filipem Turkem. Uskupení, jehož vlastně jediným volebním programem byla revize Green Dealu, zrušení plánovaného zákazu výroby aut se spalovacím motorem a zastavení masové migrace do Evropy, bylo v Česku zvlášť úspěšné u mladých lidí.
Pokud jen trochu připustíme, že problémy a potřeby mladé generace v Rakousku, Česku, Německu nebo Francii jsou velmi podobné, a nikoli odlišné, pak lze pochybovat o tom, že za úspěchem protisystémových stran u mladých voličů je nějaký konkrétní program.
Jinak by nebylo možné, aby v Německu oslovila mladé především radiální zelená levice, ve Francii pravicoví populisté, v Rakousku komunisté a v Česku Filip Turek se spalovacími motory. Současné voličské preference mezi mladou generací v EU se zjevně řídí něčím jiným než nějakým jednotícím programem.
Současné předvolební kampaně mají daleko blíž k divadelní tragikomedii než k souboji programových tezí a vizí
Někteří politologové tvrdí, že úspěšní jsou u mladých ti, kteří je efekt(iv)něji dokáží oslovit na sociálních sítích, další vidí důvod ve schopnosti protisystémových uskupení používat stručná chytlavá hesla.
Část odborníků si myslí, že mnoho mladých Evropanů volí prostě toho, s kým bude nějaká „bžunda“ nebo je jim prostě sympatický (právě díky svým výstupům na sociálních sítích). Ale s konkrétním programem a vizemi té které strany to má málo spolčeného.
Marketingové stratégy zavedených stran musí každopádně ze současných voličských preferencí mladých bolet hlava.
Protože pokud více než program oslovuje v současné době mladé voliče (a možná nejen mladé, ale už i jejich rodiče) herecký výkon kandidátů a jejich schopnost vymezit se proti „establishmentu“, pak má dnešní politika skutečně mnohem blíže k divadlu než souboji idejí a programů.
Možná je to ovšem nakonec dobře. Ukazuje to totiž, že se v Evropě přes veškerá prohlášení o „hlubokých krizích a nutnosti změn“ vlastně nemáme zase až tak špatně. Jinak bychom si (a platí to zvlášť pro mladou generaci) nemohli takové divadlo dovolit.
