KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Když Andrej Babiš oznámil, že hnutí ANO opouští liberální uskupení ALDE a jeho europoslanci odcházejí z lavic frakce Renew v EP, bylo jasné, že má za lubem vytvořit nové uskupení. Takové, které by lépe odpovídalo jeho momentálnímu ideovému posunu a zároveň mu umožnilo tvrdit voličům, že má v EU nějaký vliv. Protože jako nezařazení by se sedm europoslanců za ANO stalo do slova a do písmene neviditelnými.
O víkendu se to stalo. Babiš okázale vyhlásil spojenectví s maďarským premiérem a šéfem strany Fidesz Viktorem Orbánem a předsedou rakouské ultrapravé strany Svobodných (FPÖ) Herbertem Kicklem v jeho sídle ve Vídni. Před novináři všichni tři prohlásili, že chtějí bojovat proti federalizaci Evropy, že chtějí zastavit ilegální migraci a revidovat politiku zaměřenou na zastavení klimatické změny. Pojmenovali svou alianci Patrioti pro Evropu.
Tato událost vyvolává primárně dvě reakce.
První je zděšení, že se politická strana – kterou podle průzkumů podporuje třetina českých voličů – otevřeně, dobrovolně a slavnostně spojuje s politickými silami provozujícími populismus a demagogii jako základ své politiky:
S Orbánovou „neliberální demokracií“, která je praktickým popřením základních hodnot demokracie a právního státu. S Kicklovými Svobodnými, kteří se otevřeně hlásí k nejtemnějším etapám rakouské minulosti a razí zcela nepokrytě ultrapravicový, fašizující program.
Belgický deník Le Soir po nedávných volbách do Evropského parlamentu zveřejnil mapku, na níž bylo Česko vymalováno jako nejvíce ultrapravicová země v EU. Normální aritmetika – volební výsledky ANO plus motoristů plus SPD, skoro 50 procent, a to i bez započítání ODS.
Tehdy to vypadalo jako přitažené za vlasy. A ejhle – uběhlo pár dní a koukáme, že oni měli kolegové v Le Soiru vlastně pravdu.
Můžeme stokrát nuancovat, hledat a nacházet odstíny a drobné neshody v názorech Babiše, Orbána a Kickla, ale podstatné je, že potáhnou nyní v Evropě za jeden provaz. A že se budou snažit nalákat co nejvíce spojenců, což se jim bude zřejmě dařit.
Druhou reakcí je pak úleva, že se Andrej Babiš konečně „odkopal“, že víme, s kým máme tu čest a že to doufejme pochopí také aspoň část jeho českých voličů – lépe dříve než později. Končí schizofrenní situace, kdy Babiš v Česku brojil proti pojetí evropské integrace, k němuž se hlásí frakce Renew, v níž seděli jeho europoslanci ve Štrasburku.
Ideovým propojením s Orbánem, Kicklem a posléze zřejmě s dalšími se mu bude ovšem hůře předstírat, že je politikem pro všechny, že hájí zájmy všech. Místo „středového“ politika přichází na scénu ultrapravičák.
Babiš přitom žádnou ideologii nemá. Přizpůsobuje se momentálním pohybům ve veřejném mínění. Cítí, že nadávat Evropské unii za migraci a Green Deal přináší politické body, tak to dělá. Cítí, že lidi unavuje válka na Ukrajině, tak zpochybňuje evropskou podporu ukrajinskému vedení.
Europoslanci za ANO nebudou mít žádný vliv na rozhodování EP, ale budou moct vyhlašovat svalnaté požadavky, které pak předseda Babiš prodá doma jako důkaz, že plní své sliby. Jeho jediným momentálním cílem je vyhrát napřesrok parlamentní volby a vrátit se do premiérského křesla; podřizuje tomu vše.
Ultrapravicové puzzle je pořádně nepřehledné
Vídeňská událost rozčeřila rybník skupin a poslanců napravo od pravého středu. V tuto chvíli není vůbec jasné, jaké frakce zůstanou, jaké se vytvoří, jaké posílí, oslabí či případně zaniknou.
Zrekapitulujme si: Evropští konzervativci a reformisté (ECR) po volbách posílili postupně na 83 mandátů a stali se třetím nejsilnějším klubem v EP. Identita a demokracie (ID) má 58 ze 720 křesel. Konzervativní pravice, ultrapravice a národovci sice tedy dohromady posílili, ale ne natolik, aby ohrozili pokračování aliance lidovců, socialistů a liberálů jako rozhodné síly v novém EP.
Jenže spousta zvolených poslanců zůstala bezprizorních. To platí zejména o 11 zástupcích maďarské strany Fidesz. K těm se nyní přidá šestice poslanců za rakouské Svobodné, kteří tak oslabí ID, kam dosud patří. Sedm politiků z ANO opouští liberály a přidává se k Patriotům pro Evropu. Dohromady splňují první podmínku pro vytvoření frakce, jež musí mít nejméně 23 poslanců. Nesplňují však tu druhou, že tito poslanci musí pocházet nejméně ze sedmi zemí EU.
Kdo tedy posílí řady „patriotů“? Bude to německá ultrapravicová AfD se dvěma desítkami křesel, která ovšem byla před volbami z iniciativy francouzského Národního sdružení Marine Le Penové vyloučena z ID?
Nebo to bude samotná Le Penová, až vyjde z parlamentních voleb příští týden, pravděpodobně ověnčena vavříny? V tom případě by ID pozbyla smyslu a byli bychom svědky fúze většiny jejích členů s „patrioty“. Předseda italské Ligy Matteo Salvini to nevylučuje. Taková frakce by se mohla vyšplhat až na 80 křesel, ba o něco víc.
Nebo jinak. K „patriotům“ se přidá AfD, která sama po vyloučení z ID naznačovala, že by ráda sestavila nějaký ultrapravicový klub; dokonce se uvažovalo o názvu „suverenisté“. A seženou se hrstky zatím nezakotvených poslanců z jiných států, případně jednotlivci, aby se splnil požadavek sedmi zemí.
Definitivně by mělo být rozhodnuto za dva týdny 15. 7., kdy bude nově zvolený EP poprvé zasedat ve Štrasburku.
Další zvažovanou variantou je, že by ECR opustilo 18 europoslanců za polskou stranu Právo s spravedlnost, kteří se už týden hádají o vnitřním rozdělení funkcí s Bratry Itálie premiérky Giorgie Meloniové. Přidali by se k „patriotům“, což by mohlo k podobnému kroku podnítit třeba zástupce slovinské Demokratické strany expremiéra Janeze Janši, kteří nejsou moc spokojeni u lidovců.
V poslední době se zdálo, že polský expremiér Mateusz Morawiecki už není tolik na kordy s Orbánem, i když si kvůli Ukrajině nerozumí; asi by spolu dokázali vyjít. Těžko si však představit společnou domácnost PiSu s AfD, stranou postiženou nacistickou nostalgií.
Do takové party by se asi nechtělo ani slovenskému Smeru premiéra Roberta Fica. Ten se zatím ovšem pokouší o opak toho, co předvádí Babiš – přemlouvá frakci Socialisté a demokraté (SaD), aby zrušila pozastavení členství Smeru (a Hlasu) a vzala je zpátky. Pokud by se to stalo, byl by Fico aritmeticky ztracen pro krajně pravicovou scénu, ačkoli by veřejně hlásal vlastně totéž, co hlásá Babiš nebo Orbán. A jeho kolegové by v EP měli silnější postavení.
Dobré na tom všem je, že normálně mají frakce v EP už jenom tři dny na to, aby oznámily své ustavení a složení, od čehož se pak bude odvíjet jednání o obsazení pozic místopředsedů EP, kvestorů a či předsedů parlamentních výborů a podobně.
Z výše popsaných hrátek je pravděpodobné, že se to do 4. července nestihne. Frakce ID už formálně požádala o posunutí termínu, aspoň po vyhlášení výsledků parlamentních voleb ve Francii.
V pravicové výseči Evropského parlamentu se tedy ještě dočkáme vývoje a asi i nejednoho překvapení. Může to vést k většímu rozdrobení, což by jednotlivé frakce dál oslabilo, ale i k nějakému vzedmutí a naplnění tužby Viktora Orbána, který si už dávno přeje stanout v čele silné národovecké skupiny odmítající dosavadní směr a provádění evropské integrace.
Definitivně by mělo být hotovo 15. července, kdy bude nově zvolený EP poprvé zasedat ve Štrasburku.
Poslední vývoj v Evropě svědčí o růstu voličské podpory stranám a politikům spíše z okrajů než ze středu politického spektra. Na eurovolby navazují parlamentní volby ve Francii, v září v Rakousku, zemské volby v Německu, napřesrok v Česku a tak dále podle neúprosného kalendáře evropských demokracií.
Daleko důležitější než poměr sil v EP bude tento poměr v budoucí Evropské radě. Jakmile tam zasedne zhruba třetina lídrů vzešlých z populistické krajní pravice, evropská jednota a spolupráce bude vystavena zásadní existenční zkoušce.
