MeToo po 80 letech: Američané po vylodění v Normandii znásilňovali Francouzky

Podle historiků hovořících v čerstvě vysílaných filmových dokumentech se dlouho zamlčoval fakt, že se američtí vojáci po invazi dopouštěli ve Francii znásilnění podobně jako třeba ruští osvoboditelé v Česku, byť v řádově menší míře. 

Nikdy se o tom ale veřejně nemluvilo – a pokud ano, byla vina svalována na vojáky černé pleti, což z dnešního pohledu vzbuzuje stejné pozdvižení jako tohle „opožděné MeToo“.

O znásilňování francouzských žen americkými osvoboditeli píše například web pořadu německé státní televize ZDF Heute. A autoři pořadu k tomu v přiloženém televizním dokumentu přidávají i jiné, dosud „taktně“, ale trestuhodně zamlčované stinné stránky vylodění spojenců v Normandii. K těm nejzamlčovanějším prohřeškům údajně patří právě znásilňování.

Německá televize vychází ze vzpomínek některých dosud žijících pamětnic a také z knihy kanadské historičky Mary Louise Robertsové, která se jako jedna z mála tématem násilí osvoboditelů vůči francouzským ženám zabývala. A napsala o tom knihu What Soldiers Do – česky vyšla před deseti lety pod titulem Válka a chtíč.

Francouzky, které byly koncem druhé světové války znásilněny americkými vojáky, údajně ze studu a strachu z veřejné hanby mlčely, mnohé po celý svůj život. A až poslední dobou začínají jejich příbuzní mluvit o přísně střežených „rodinných tajemstvích“. 

Patří mezi ně i 99letá Aimée Dupréová, která se krátce před nynějším 80. výročím vylodění spojenců v Normandii rozhodla podat zprávu o osudu své matky.

Aimée bylo v době invaze 19 let, když do jejich bretaňské vesnice Montours dorazili nadějně vyhlížení osvoboditelé. Jednoho večera, 10. srpna 1944, se u vrat jejich usedlosti objevili dva američtí vojáci. Byli opilí a šli přímo k ní, protože „chtěli holku“, ale cestu jim zastoupila její matka. „Obětovala se, aby mě ochránila,“ popisuje Aimée tehdejší události agentuře AFP.

Matka vyšla s vojáky ven na pole, kde jí střídavě znásilňovali, každý čtyřikrát. Jako důkaz ukázala 99letá Aimée novinářům dopis od matky, který napsala později, aby se podle jejích slov „na nic nezapomnělo“.

Údajně se nejednalo ze strany spojenců o nijak zvlášť ojedinělý incident. Kanadská historička Robertsová napsala, že do října 1944 bylo na francouzské půdě za znásilnění odsouzeno 152 amerických vojáků – skutečný počet pachatelů znásilnění je ale podle odhadu historičky mnohem vyšší.

Pravděpodobně stovky, ne-li tisíce znásilnění ze strany amerických vojáků v letech 1944 až 1946 podle ní nikdo nenahlásil: „Mnoho žen mlčelo. Nejen kvůli studu spojenému se znásilněním, ale také proto, že to neodpovídalo všeobecné radostné náladě, s jakou byli osvoboditelé oslavováni,“ uvedla Robertsová.

Případy násilí vůči ženám ale částečně přičítá i válečné propagandě americké či britské armády, která mladým vojákům, odcházejícím často na smrt, slibovala vstřícnost osvobozených žen. „Francouzské ženy jsou blázen do Yankees,“ psalo se podle Robertsové v tehdejším armádním tisku. A noviny prý zveřejnily také fotografie Francouzek líbajících se s vojáky.

Podle autorů již zmíněného televizního dokumentu ZDF jeli proto mnozí mladí Američané či Kanaďané osvobozovat Francii s tím, že „osvobozují zemi vína a levných žen“. A podle toho se někteří z nich chovali. I když řada Francouzek nepochybně navázala známost s osvoboditeli zcela dobrovolně, docházelo i k případům znásilnění.

Historička Robertsová při svém bádání také narazila na skutečnost, která podle ní poukazuje i na přetrvávající rasismus v americké armádě. Takřka všichni američtí vojáci, kteří byli usvědčeni a odsouzeni za znásilnění, byli černoši. „Černí vojáci se stali obětními beránky, aby chránili pověst bílých amerických vojáků,“ tvrdí Robertsová.

To, že znásilňují především černoši, mělo podle ní odpovídat rasistickému předsudku o „nespoutané sexualitě černochů“, rozšířenému v jižních státech USA. „Nikdo nechtěl pošpinit image amerického hrdiny, na kterou byli všichni tak hrdí,“ uvedla historička.

Kniha Robertsové vyšla v prvním vydání už v roce 2013, není tedy žádnou novinkou. Zajímavé ale může být, že německá média, nejen ZDF z ní obsáhleji citují až nyní, tedy při osmdesátém výročí invaze v Normandii.

V německém mediálním i veřejném prostoru se totiž dosud zacházelo s připomínkou událostí kolem vylodění velmi opatrně. A to zřejmě proto, aby to nevypadalo, že Němci chtějí relativizovat svou nepochybnou vinu za rozpoutání války i následná válečná zvěrstva.

Nyní se ale zdá, jako by se některá německá média, včetně státních, chtěla přece jen trochu vymezit vůči tomu, že němečtí vojáci byli v porovnání se svými protivníky bez výjimky šiřiteli zla, zatímco všichni spojenci představovali kladné hrdiny.

I v dokumentu ZDF Heute se například nezvykle otevřeně hovoří o velkých ztrátách na životech, které v Bretani způsobilo rozsáhlé spojenecké bombardování francouzských měst a obcí před samotnou invazí. Tyto spojenecké útoky měly mít v této oblasti na svědomí mnohem více životů a materiálních škod než předchozí německá okupace.

Dokument také zmiňuje, že na konci války se do odboje vůči Němcům najednou zapojili i někteří francouzští policisté a další Francouzi, kteří předtím pomáhali okupantům s deportací francouzských Židů do koncentračních táborů.

Stále více se hovoří a píše o osudech německých vojáků na druhé straně barikády spojenecké invaze, jejichž osudy zůstaly z pochopitelných důvodů skryté za příběhy osvoboditelů Francie. Výpovědi těch, kteří přežili, přitom svědčí o fanatismu, s nímž tito vojáci odmítali ustoupit nebo se vzdát. 

„Byli jsme vychováni k tomu, že musíme naši vlast bránit až do smrti. A byli jsme s tou smrtí smířeni,“ cituje dokument ZDF jednoho z přeživších německých vojáků, kterému bylo v době invaze jako členovi Hitlerjugend pouhých 16 let.