KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Podpora Vladimira Putina se podle „oficiálních údajů“ s každými volbami zvyšuje, naopak účast lidí na protirežimních demonstracích klesá. O skutečné podpoře ruského diktátora mezi obyvateli to ale nevypovídá zhola nic. Ve víkendových „demokratických“ volbách vyjádřili někteří svůj názor tím, že volili povoleného „protikandidáta“, znehodnotili hlasovací lístek nebo k volbám vůbec nešli – bylo ale jistě mnoho takových, kteří to Putinovi hodili, jen aby měli klid. Fakt, že nelze ani přibližně odhadnout proporce téhle mlčící opozice, naznačuje mnohé o svobodných volbách i režimu.
Průběh prezidentských „voleb“ (s dovolením, v příštích zmínkách tohoto slova si už uvozovky odpustím, byť se můj názor na ně nemění) v Rusku mohl stěží někoho překvapit. Výsledkem přes 87 procent hlasů Putin předčil i běloruského souputníka Alexandra Lukašenka, volební účast přes 77 procent překonala předchozí rekordy.
Putin se tím zařadil mezi další postsovětské vládce, kteří se chlubí volebními výsledky přesahujícími 85 procent hlasů a posunul se spíše kamsi do Střední Asie. Kreml nicméně daleko více než procenta ve prospěch současného ruského vládce zajímala volební účast. A té se pomáhalo nejrůznějšími způsoby – od nucení studentů a zaměstnanců státních úřadů či státních firem k volbám (a elektronickému hlasování) až po nejrůznější losování o mixéry atp.
Nikdo z Putinových „statistů“ zvaných protikandidáti, jmenovitě Nikolaĭ Charitonov, Leonid Sluckij a Alexandr Davankov, nezískal více než pět procent. Jen se tak potvrdilo to, co plus minus každý dávno předtím tušil. Jejich účast nesměřovala k tomu, že by měli volby vyhrát, ale k tomu, aby dodali volbám legitimitu. Ostatně v Rusku to již dlouho není nic nového pod sluncem.
Z celkových výsledků tak nelze s jistotou vyčíst, jaká je popularita Vladimira Putina – to je totiž prakticky nezjistitelné, protože průzkumy veřejného mínění nejsou v autoritativních státech nijak vypovídající. Respondenti se mohou bát odpovídat nebo mohou odpovídat ve stylu „hlavně chci klid“ – klidně tedy vyjádří otevřeně podporu vládci, aniž by v jejich případě šlo o nějaké extra nadšení, ale je to pro ně nejjednodušší řešení.
Podpora Vladimira Putina proto nutně nemusí být tak nadšeně jednomyslná, jak nám ukazují výsledky víkendových voleb. Jenže opět – odhadnout skutečné proporce této (ne)podpory je prakticky nemožné.
O Putinově sebejistotě ovšem mnohé vypovídají osudy obou neoficiálních kandidátů, Borise Naděždina a Jekatěriny Duncovové, kteří nebyli k volbám vůbec připuštěni. Ohrozit Putina sice nemohli, ale už jen to, že by vedli kampaň, mohlo být nepříjemné. A i když má Kreml možnosti tlumit předvolební kampaně, nakonec přeci jen preferoval zadusit možnou kritiku už v zárodku.
Výsledky samy o sobě nejsou nijak zajímavé, byť existují určité výjimky. Největší otázkou bylo, jaká čísla oznámí Kreml v „nově připojených oblastech“, tedy na ukrajinských územích, která Rusko okupuje. Kreml v nich potřeboval především demonstrovat to, že šlo o „osvobození ruských území“, nikoli o okupaci. Nijak jej přitom netrápí, že důvěryhodnost takových výsledků není nijak vysoká a že je západní představitelé nepřijmou.
Legitimita směřuje především dovnitř země. Vladimir Putin posiluje narativ, podle kterého Rusko koná dobro a zachraňuje obyvatele ukrajinských oblastí před „neonacisty“, zatímco Západ se mu v tom snaží všemožně zabránit. „Vděk“ obyvatel těchto území přestavuje zásadní prvek v takové verzi událostí. Ústřední volební komise sice ještě neoznámila účast v těchto regionech, ale dá se očekávat, že bude snaha tlačit výsledky nahoru.
Dělat si iluze o výsledcích voleb není úplně nutné: V Čečensku Vladimir Putin získal přes 99 procent a je tedy jasné, že takový výsledek nemůže vyplývat z otevřené soutěže a s demokracií nemá nic společného. To samé lze říct i o výsledcích v okupovaných ukrajinských územích.
Rusko kamuflovalo pochybnosti zvaním „zahraničních pozorovatelů“. Že nešlo o OBSE či jinou organizaci s vypracovanými standardy volebního pozorování, ale o podporovatele Kremlu, kteří si za ruské peníze udělali výlet do Ruska či na Ukrajinu, bylo více než zjevné. Takové „mise“ nemají ambici monitorovat průběh kampaně, přístup kandidátů k médiím a podobně – prostě jen přijedou a zase odjedou.
I přes to, že je zcela zjevné již jen z oznámených výsledků, že volby neproběhly podle demokratických standardů, Rusko bude těmito „misemi“ argumentovat. Ostatně udělalo to v minulosti už mnohokrát.
Hlavní poraženou silou voleb je ruská opozice. Nutno ale říct, že poražena byla již dávno před nimi. Nemá přístup do médií, její představitelé jsou vesměs buď ve vězení, po smrti nebo v zahraničí. Ani akce Полдень против Путина – Poledne proti Putinovi na tom nemohla nic změnit.
Akce samotná vyzněla spíše do ztracena. Jedna část opozice se odmítla prezidentských voleb zúčastnit úplně – argumentovala tím, že účastníci pouze poskytují legitimitu režimu. Druhá část skutečně přišla v poledne posledního dne, ale její manifest zanikl v rekordní účasti – prostě nešlo rozeznat, kdo se účastní voleb ve volný den kolem poledne, že podporuje opozici, a kdo proto, že mu to zrovna tak vyšlo. Pochopitelně, situace byla jiná v zahraničí (včetně Prahy), ale s tím si Kreml těžkou hlavu nedělá.
Letošní volby budou pochopitelně výjimečné hlavně tím, že Vladimir Putin dostává na dalších šest let volnou ruku k tomu, aby si dělal, co se mu zamane. Ne že by byl do té doby nějak výrazně omezován, ale nyní to bude chápat tak, že Rusové mu spolknou prakticky cokoli.
Zůstává tedy jen otázkou, jestli (nebo spíš kdy) dojde na další vlnu mobilizace, zvýšení daní, další represe či všechno dohromady. Není přitom nijak zásadní, jestli (respektive jak moc) jsou výsledky zfalšované. Rusko bude, jako vždy, argumentovat tím, že volby byly v pořádku a že kritika pramení ze snahy zastavit jeho rozvoj.
