U ruských prezidentských voleb, které se konají 15. až 17. března, existuje hned několik jistot. Tou největší, která byla jasná dávno předtím, než byly vůbec vyhlášeny, je fakt, že vyhraje Vladimir Putin. Takové konstatování není nijak objevné. Zároveň není až tak důležité, jaký výsledek mu bude přisouzen. Dokonce i samo hlasování není pro výsledky tou nejdůležitější věcí. Můžeme tak jen tipovat, jestli Putin dostane od centrální volební komise víc, než kolik v posledních volbách dostal Alexandr Lukašenko.
Bylo by ohromně jednoduché říct, že Kreml prakticky žádné hlasování nepotřebuje, popřípadě že volby tak nějak udělá a nemusí se starat o to, co si lidé myslí. Volby však mají důležitý mobilizační aspekt.
Kreml, respektive prezidentská administrace, potřebuje zajistit, aby hlasovali i ti, kdo si řeknou, že se není nutné obtěžovat, když to má Vladimir Putin jisté. Část lidí bude moct hlasovat elektronicky (státní zaměstnanci jsou k registraci pro elektronické volby přímo vyzýváni), část studentů musí hlasovat ve volebních okrscích ve svých školách a nikoli doma atd. Stejně tak se budou odehrávat scénky podobné minulým volbám, kdy se u volební místnosti prodávaly superlevné potraviny.
Podle oficiálních průzkumů veřejného mínění má Putin podporu kolem 80 procent Rusů – i kdyby ta reálná byla nižší, pravděpodobně by to na vítězství v prvním kole stačilo.
Na podporu ruského prezidenta funguje celý stát, agitaci se věnují učitelé ve školách, prostě kdokoli. O nějaké volné soutěži se při ideologii Putin = stát nedá vůbec mluvit. Ostatně i proto Vladimir Putin nechodil do předvolebních debat. Předvolební kampaň mu dělá celý stát, nepotřebuje ještě zviditelňovat jiné kandidáty.
Fakt, že Vladimir Putin má formálně nějaké protikandidáty, na výsledku nic nezmění. Kandidát, kterého se mohl ruský prezident reálně obávat, zemřel minulý měsíc ve vězení. Ovšem ani Alexej Navalnyj neměl šanci zvítězit, jeho nebezpečí spočívalo spíše v odhalování slabých míst režimu během kampaně. To je nyní pryč.
Kreml si zajistil i neúčast nepohodlných kandidátů, ať již jejich uvězněním, jako v případě Vladimira Kara-Murzy, nebo prostě tím, že je do voleb nepustil pod záminkou chybějících či vadných podpisů na petičních arších. Jekatěrina Duncova či Boris Naděždin nebyli do voleb vpuštěni právě kvůli podpisům.
Zajímavé je, že kandidatura druhého jmenovaného byla nejspíše snahou prezidentské administrace, respektive kurátora vnitřní politiky v ní, Sergeje Kirijenka, dodat volbám legitimitu připuštěním opozičního kandidáta, ale příliš viditelná podpora jej donutila šlápnout na brzdu a kandidaturu nakonec zakázat.
Zůstali tak pouze kandidáti od politických stran zastoupených ve státní Dumě a jediný úspěšný nezávislý kandidát, který musel sbírat podpisy a který dosáhl minimální chybovosti v celkových 315 tisících podpisech. Asi těžko někoho překvapí, že tím kandidátem je Vladimir Putin.
Ať už jde o Leonida Sluckého, Nikolaje Charitonova či Vladislava Davankova, ani u jednoho nejde o nějak známou figuru. V tomto směru je snad jen Sluckij z LDPR trochu známější, ale i z hlediska veřejnosti jde spíše o jakéhosi náhradníka za zesnulého věčného kandidáta Vladimira Žirinovského. Sluckij sám proslul pouze skandály, což pro nějakou větší relevanci nestačí.
V případě dalších dvou kandidátů došlo pro prezidentskou administraci k nepříjemnosti v tom smyslu, že šéfové stran, tedy komunista Gennadij Zjuganov, další z věčných kandidátů, a Alexej Něčajev z Nových lidí, nekandidovali. Komunisté vyslali Nikolaje Charitonova, který má ve svých 75 letech za sebou mnoho let v ruské politice s tím, že jeho vrcholným momentem bylo druhé místo v prezidentských volbách v roce 2004. Od té doby je z hlediska ruské politiky zcela marginální, jen stěží vzbudí nadšení voličů.
U Vladislava Davankova lze mluvit o totální neznámosti. Je místopředsedou strany (přesněji spíše projektu) Noví lidé, jejímž nejvýznamnějším počinem bylo to, že se v roce 2021 dostala do Dumy. Od té doby je činnost této strany neviditelná, a to i pro lidi, kteří se ruskou politikou zabývají.
Davankov se na sebe snažil upozorňovat hesly o nutnosti ukončení cenzury či, velmi mírně, války proti Ukrajině, ale vše pouze ve jménu „mírného pokroku v mezích zákona“. Mohl by sice přilákat protestní hlasy, které předtím přitahoval Naděždin, ale i to je spíše hypotetická možnost. Pro stoupence opozice je dalším z projektů prezidentské administrace. Pro Kreml je nepříjemný jen tím, že ve srovnání s ním působí Vladimir Putin jako stařec.
Ruské volby rozhodně nepřinesou nějaké výrazné překvapení. To, jestli dostane Vladimir Putin 81 nebo 82 procent, je prakticky jedno a pro to, kdo bude v Rusku vládnout, to nemá žádnou relevanci. I to málo, co ještě z volební soutěže v Rusku zbylo, zlikvidovala volební komise tím, že protestní kandidáty do voleb vůbec nepustila. Zůstal reálně jediný kandidát doplnění „křovím“, které možná dostane pár procent v rámci snahy legitimizovat výsledky.
