Krátce po oznámení smrti Alexeje Navalného byl ve Španělsku zavražděn ruský vojenský pilot Maxim Kuzminov, který v srpnu 2023 dezertoval s vrtulníkem Mi-8 na Ukrajinu. Šéf ruské civilní rozvědky Sergej Naryškin vzápětí naznačil, že největší zločin spáchala sama oběť.
„V Rusku je zvykem mluvit o mrtvých buď v dobrém, nebo vůbec. Tento zrádce a zločinec se stal morální mrtvolou v okamžiku, kdy plánoval svůj špinavý a strašný zločin“, prohlásil šéf ruské rozvědky Naryškin. Skupina „zrádců“ je ovšem mnohem větší a ne vše cynickému Putinovi vychází.
Americká FBI například vyšetřuje pražský případ z roku 2023 a neúspěšný pokus otrávit ruskou opoziční aktivistku Natalii Arno. Krátce po invazi na Ukrajinu v roce 2022 byla zadržena ruská diverzní skupina, která měla provádět průzkum pro sabotážní operace na území SRN. „Bezohledné plánování ruské vojenské zpravodajské služby pro možné sabotážní operace v Německu je zatím vrcholem druhé studené války, kterou vyhlásil Putin. Vláda by měla vyhostit velkou část agentů tajných služeb převlečených za diplomaty“, prohlásil tehdy německý zpravodajský expert Erich Schmidt-Eenboom.
Nové staré časy
Válka na Ukrajině se v podobě speciálních operací přesunula na půdu demokratické Evropy. Exploze plynovodů Nordstream odhalily slabost a nemožnost trvalé ochrany kritické infrastruktury včetně podmořských telekomunikačních kabelů. Tyto situace představují velké bezpečnostní riziko nejen pro odpůrce ruského režimu, ale i pro státy NATO.
Společným jmenovatelem těchto operací jsou nástupnické organizace sovětských tajných služeb. Kauza Skripal, výbuchy v Bulharsku a ve Vrběticích přímo propojily sabotáže, diverze a atentáty s tvářemi z ruských tajných služeb. Jde o důležité pojítko mezi současností a minulostí. Historická zkušenost československé předlistopadové rozvědky, budované podle vzoru KGB, částečně poodkrývá zákulisí a umožňuje pochopit dnešní ruské know-how.
Psychologické operace, dezinformace, únosy a ostré akce patřily do portfolia nepolitických nástrojů politbyra KSČ a jejího přímého vykonavatele, I. správy MV. Mezi známé akce rozvědky patří například atentát na slovenského exilového politika Matúše Černáka v roce 1955 v Mnichově, vražda Bely Lapusnyika v roce 1962 ve Vídni, Jana Kondeka ve Francii v roce 1966 anebo neúspěšný pokus o atentát na Jiřího Pelikána v roce 1975 v Římě.
Mezi další operace komunistických tajných služeb můžeme zařadit vraždu Georgie Markova v roce 1978, pokus o atentát na papeže v roce 1981 anebo výbuch bomby u československé redakce Rádia svobodná Evropa v Mnichově v roce 1981 atd.
Po vzoru Moskvy
V roce 1957 zřídila Praha podle sovětského vzoru jednotku k provádění ostrých akcí (mokryje děla). Původně šlo o 13. odbor, později 22. odbor a od roku 1964 jím byl 7. odbor I. správy MV s krycím názvem Služba zvláštního určení (SZU). Po srpnu 1968 služba fungovala jako 2. oddělení 3. odboru Správy B a později až do osmdesátých let byla součástí 36. odboru (aktivních a vlivových opatření).
Posláním SZU bylo „připravovat a provádět zvláště ostré operativní akce“, a to především diverzní, sabotážní a záškodnické akce zaměřené „k narušení ekonomicko-vojenského potenciálu protivníka a to jak v mírové době, tak především za války, s cílem podpory zahraniční politiky a bezpečnosti světové socialistické soustavy.“ Cíle byly shodné s politickou rozvědkou a úzce navazovaly na problematiku aktivních opatření, byly však „dosahovány jinými metodami a prostředky“. K důležitým úkolům patřila i problematika „rozpracování zrádců“.
Moskva Prahu učila, jak v jednotlivých případech operativně postupovat. Pokud nevyšel pokus o „převerbovku“ nebo „vývozu“ osoby na naše území, mělo se přistoupit ke kompromitaci. V krajním případě KGB doporučovala fyzickou likvidaci.
Náčelník SZU pplk. Jan Ondrovčák „Ostrovský” se rady přátel z KGB snažil naroubovat na domácí reálie a s likvidaci „zrádců” souhlasil „pouze v tom případě, je-li soudem vynesen rozsudek smrti!“
Ondrovčák působil ve funkci náčelníka SZU od roku 1963. Vyučil se soustružníkem a za války pracoval ve vsetínské zbrojovce. Jako dvacetiletý se v roku 1944 zapojil do bojů na Slovensku a Moravě v rámci 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Působil na štábu brigády a jako velitel čety. Zde se „spřátelil“ se sovětskou NKVD a hned po válce vstoupil do KSČ a udělal si státní zkoušku z ruštiny. Dále působil v armádě a po únoru 1948 se aktivně zapojil do její očisty.
V polovině padesátých let absolvoval roční školu KGB v Moskvě a po návratu působil u vojenské kontrarozvědky. Od roku 1960 působil u rozvědky. Jeho pozici náčelníka SZU neotřásl ani srpen 1968, ani defekce řady příslušníků komunistické rozvědky, především Ladislava Bittmanna a Josefa Frolíka.
Naopak, povýšil do funkce zástupce náčelníka rozvědky a v letech 1974–1981 působil jako náčelník 36. odboru. Po něm odbor v letech 1981–1988 řídil plk. Václav Smíšek „Stárek“ a posledním náčelníkem byl mjr. Jaroslav Sládeček „Pánik“.
Výzbroj a prostředky
Odbor si od počátku budoval vlastní fond bojových prostředků. Specialista a pyrotechnik útvaru kpt. Oldřich Sýkora „Sika“ byl pověřen, aby od ministerstva vnitra, armády a státních podniků získal výbušniny, pyrotechnický materiál, speciálně upravené zbraně nebo tlumiče pro střelné zbraně. Útvar zahájil budování sítě konzultantů i po linii improvizovaných bojových prostředků.
Koncem roku 1963 se povedlo najít vhodný armádní sklad v Zadní Kopanině u obce Ořech a již v lednu 1964 zde uskladnili výbušniny a munici v množství 100 až 200 kg. Náčelník rozvědky, plk. Josef Houska, od hlavního týlu ministerstva vnitra pro SZU požadoval, aby na základě osobního výběru byly ze zvláštní evidence hlavního týlu předány krátké zbraně se střelivem.
V březnu 1964 požadavek rozšířil o trofejní ženijní materiál (4 kusy roznětnice Siemens, 500 kusů rozbušky Ž-N, 100 kusů TNT 1kg a 50 kusů rozněcovačů ZZ 42). Od výzkumného střediska Ministerstva národní obrany požadovala rozvědka ženijní rozněcovače, speciální munici, učební a studijní materiály západních armád o výbušných prostředcích, apod.
Vlastní vývoj bojových prostředků realizoval pro SZU Výzkumný ústav Ministerstva vnitra a Správa operativní techniky. Důležitým požadavkem bylo, aby při instalaci všech prostředků bylo „důsledně upuštěno od konstrukčních prvků, které by charakterizovaly čs. původ výrobků, resp. původ z některé země soc. tábora“ a veškeré použité materiály a suroviny měly být „výhradně kapitalistického původu“. Rovněž se mělo vyvarovat „použití materiálů, jejichž legální dovoz z kapitalistické ciziny do ČSSR by mohl vést k odhalení místa výroby předmětu. Úplné kopie kapitalistických výrobků jsou pro nás přijatelné.“
Dárky od Fidela
Druhá skupina bojových prostředků pocházela z akvizic. V listopadu 1964 náčelník rozvědky a následně ministr vnitra Lubomír Štrougal schválili vyslání kpt. Oldřicha Sýkory „Siky“ na třítýdenní služební cestu na Kubu. Jednalo se o „převzetí pyrotechnického materiálu, který nám poskytují kubánští přátelé z materiálu zbylého na jejich území po amerických interventech a z odhalených skladů, zakládaných na území Kuby rozvědkou USA…“
Po příjezdu se Sýkora dostal do péče kpt. Luise Pereze, který zařídil, že materiál, který Sýkora při obhlídce označil jako vhodný, byl převezen na čs. ambasádu v Havaně. Sýkora u něj rovněž zjišťoval jestli „nemají také nějaké speciální zbraně…“ a Perez mu „nechal přinést pistoli ráže 9mm s tlumičem, ... dále přinesl jeden samopal ráže 45 s tlumičem, starší, obě zbraně USA výroby.“ Perez Sýkorovi zbraně na zahradě objektu předvedl a při odchodu mu je daroval, a navíc přidal jeden zcela nový samopal švédské výroby.
Sýkora požádal centrálu, aby ze zásob zbraní na ambasádě mohl darovat jednoho „škorpiona” kpt. Perezovi za jeho vstřícné jednání. Centrála mu vyhověla.
