Migrační pakt vláda zpackala, jde o kolosální politickou chybu. Nakládačku od opozice si zaslouží

Když už koalice provedla v citlivé otázce migrace otočku o sto osmdesát stupňů, měla o tom alespoň vést diskusi. Jak s opozicí, tak s veřejností. Stal se však pravý opak. 

Vláda přitom běžně schvaluje mandát pro jednání na Radě v Bruselu, následně se vše ještě obvykle probírá ve sněmovním Výboru pro evropské záležitosti. Tentokrát to bylo ale jinak – ve vládní agendě není o něčem takovém ani zmínka. Tento bod byl předložen na výjezdním zasedání před jeho skončením. A jen pro informaci, tedy bez debaty.

Když ministr vnitra Vít Rakušan v Bruselu na jednání Rady pro spravedlnost a vnitřní věci za Českou republiku zvedl ruku pro migrační pakt, prakticky nikdo doma o tom nic nevěděl. Není divu, že následně vypukl poprask.

Proč kabinet udělal tak zásadní změnu ve své evropské politice, aniž by o ní předem jakkoli informoval? Ani ministři tuto věc neprobírali, natož pak poslanci, o občanské veřejnosti ani nemluvě. A to byla kardinální chyba.

Je třeba odlišit dvě věci. Jednak samotný souhlas, který lze ještě nějak vysvětlit tím, že jsme prostě podlehli nátlaku většiny členských zemí EU. Jednak ale také to, že se tak stalo utajeně a ani jsme si za naše „ano“ nevyjednali nějaké výhodné podmínky a ústupky. 

K prvnímu je třeba poznamenat, že Sobotkova vláda raději riskovala žalobu od Evropské komise, než by se podvolila diktátu a povinně přijala migranty na základě kvót. Mohli jsme jako Poláci a Maďaři „brzdit patami“ – za což je premiér Petr Fiala ještě pokáral, protože tím prý poškodili zájmy Česka, které mají spočívat v tom, že nám Unie milostivě udělí výjimku z „povinné solidarity“, dokud zde máme stovky tisíc Ukrajinců; a možná nám za ně i něco zaplatí. 

Tím jsme u druhé záležitosti: nejen, že jsme se mlčky podvolili, ale ani jsme si za to pořádně o nic neřekli. Co si budeme povídat, EU nás podvedla. Čekali jsme větší ochranu vnější hranice, a místo toho jsme dostali povinnost solidarity.

Mysleli jsme to dobře, dopadlo to jako vždycky… Tvrzení, že nová podoba migračního paktu je pro Českou republiku výhrou, působí jako výsměch. Jednostranně jsme přijali, že za každého přerozděleného migranta, jehož odmítneme přijmout, musíme zaplatit dvacet tisíc euro „na dřevo“, a to za každý rok jeho pobytu v Unii. Na druhé straně nemáme však vůbec jisté, kolik a zda vůbec dostaneme za „naše“ Ukrajince; stejně tak nevíme, jak dlouho bude platit výjimka, že nám zatím nepřidělí nikoho dalšího z jiných zemí.

I kdybychom si přitom řekli o kompenzaci jen za sto tisíc válečných uprchlíků z Ukrajiny (reálně jich je více než trojnásobek), dělalo by to ročně dvě miliardy eur, tedy padesát miliard korun. Když povinná solidarita, tak snad pro všechny! 

Kromě toho, Ukrajinci u nás požívají pouze dočasnou ochranu. Ta jednou vyprší, jenže oni (nebo alespoň jejich nemalá část) u nás stejně zůstanou – jen už nebudeme splňovat podmínky oné výjimky. Jinými slovy: Unie nám klidně může začít přerozdělovat Afričany a obyvatele muslimských zemí z Blízkého a Středního východu.

Že nám za Ukrajince z Bruselu asi nic moc nezaplatí (Poláci spočetli, že EU platí asi 200 euro za osobu), s tím se smíříme. Naštěstí jde o pracovité uprchlíky a už nyní z jejich daní a odvodů získáváme více, než jim platíme na podpoře (nemluvě o jejich příspěvku k růstu HDP, který je ještě několikanásobně vyšší).

Ale hrozba přísunu běženců nekompatibilních s naší kulturou je velký problém. Nejen finanční, ale hlavně bezpečnostní, sociální a politický – to v případě, že si nebudeme moci dovolit vyplatit se z povinnosti je přijímat.

Musíme si uvědomit, že jakmile se mechanismus povinné solidarity nastaví, neexistuje žádná horní hranice, o kolik osob půjde. Počítá se s tím že půjde o třicet tisíc lidí ročně, což by pro nás znamenalo kvótu 900 migrantů. Kdybychom zvolili možnost, že raději dáme peníze, šlo by o osmnáct milionů eur, tedy skoro půl miliardy korun. Ovšem kdyby se opět do Evropy dovalily až dva miliony migrantů, jako za krize v roce 2015, jsme na šíleném čísle 60 000 osob. Jejich odmítnutí by nás vyšlo na 1,2 miliardy eur.

Představme si, že by se pak v českém státním rozpočtu muselo najít dalších 30 miliard korun. Ano, šlo by o extrémní situaci. Ovšem ta již jednou nastala a klidně se může opakovat. Zvláště, když migrační tak je de facto pozvánkou do EU, protože se zabývá převážně tím, jak se o příchozí postarat a ne tím, jak je zastavit. Navíc zvýhodňuje příchozí po moři, což je cesta, jež dnes v podstatě není hlídaná. Právě naopak, lodě neziskovek importují migranty je do evropských přístavů a pomáhají tak pašerákům.

Udělejme si rekapitulaci. Nemáme jistotu ochrany vnější hranice EU. Chce se po nás platit půl milionu ročně za každého migranta, jehož odmítneme převzít. Za jednoho Ukrajince dostaneme stokrát nižší částku. 

A nemáme jistotu, kolik těch osob převážně z Afriky a Asie nakonec může být. Tisíc, deset tisíc, sto tisíc...? Takzvaná výjimka z placení se netýká specificky Česka, ale všech zemí, které mají na svém území uprchlíky. A budeme o ni muset žádat každý rok, přičemž nemáme zaručeno, že nám ji ostatní přiznají.

Znovu musím opakovat, že tohle vše vláda původně „odmávala“, aniž by o tom komukoli řekla a dokonce ani ona sama o tom nevedla žádnou diskusi. Jistě, i kdyby zásadově byla proti jako po celou dobu Poláci a Maďaři, mohla by i tak v Bruselu prohrát. Ale zachovala by si čest a konzistenci. 

Takto jen působí trapně a tak trochu jako uličník. Zjevně si sama uvědomila, že udělala strašnou botu, a proto poněkud otočila a při posledním jednání o migračním paktu se zdržela. To je ale příliš málo. A příliš pozdě.

Nejsmutnější je, že narozdíl od roku 2015 jsme měli mravní převahu. Tehdy nás mohli v Bruselu kárat, že jsme nesolidární sobci a kverulanti. My ale do puntíku splnili, co jsme tehdy slíbili: otevřeli jsme dveře Ukrajincům, vzali jsme jich v přepočtu na počet obyvatel násobně více než tehdy Němci Syřanů. A nic jsme za to nechtěli, zatímco země jižního křídla Unie dostávají miliardy eur na vyrovnání se s migračním náporem.

Mohli jsme teď bouchnout do stolu a říct migračnímu paktu „ne“! Ale my sklonili hlavu a ohnuli hřbet… Proč jsme prostě neřekli: nechte si své Syřayny a Somálce, my si necháme „naše“ Ukrajince?

Koalice se nemůže divit, že opozice vyvolala k povinné solidaritě mimořádnou schůzi, kde žádala vysvětlení. A tentokrát jsme od ní slyšeli i dost věcných projevů. Premiéru Petr Fialovi se dostalo ponížení od předsedkyně klubu ANO Aleny Schillerové, která jej citovala, jak sám před osmi lety odmítal povinnost solidarity během migrační krize. Jenomže tehdy Fiala ještě mluvil za konzervativní ODS.

Předseda vlády si tohle celé mohl ušetřit, zjevně však podlehl tlaku liberálů. Starostové a Piráti, na rozdíl od konzervativců, v zásadě migrační pakt podporují. Co bude dál? Česko má v Evropě stále své spojence. A zde se ukazuje, jak velkou chybou by bylo rozpustit V4, jak by si přáli progresivisté.

Právě migrace je totiž jedním z témat, které nás silně spojuje. To by ovšem musela vláda uznat, že se mýlila a začít s partnery organizovat tvrdý odpor. Zdržet se nestačí.

Projednávání programu mimořádné schůze (jejíž schválení koalice nedovolila), bylo trpkou pilulkou pro konzervativní voliče Spolu. Nezbývalo jim než souhlasit s názory zástupců hnutí ANO a litovat, že těm „jejich“ ani nestálo za to vystoupit (za vládu mluvil jen ministr vnitra Rakušan, tedy liberál). 

Kdyby se snad stalo, že po příštích volbách bude vládnout ANO s SPD, ptejte se pak konzervativců: „Co jste dělali, když bylo třeba se jasně postavit proti migračnímu paktu?“ Zatím bohužel odpověď musí znít: „Nic!“.

Ve výsledku udělala vláda s migračním paktem kolosální politickou botu a tu nakládačku ve Sněmovně si po právu zasloužila. Jedinou správnou reakcí premiéra bylo přiznat chybu, posypat si hlavu popelem a začít spolu s partnery z Visegradské čtyřky hledat blokační minoritu pro zastavení dalších migračních opatření. 

Pokud se však konzervativci nevzpamatují, tak speciálně oni mohou dostat za migraci řádně naloženo v dalších volbách – počínaje těmi evropskými a konče těmi sněmovními.