KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Dva týdny po teroristickém útoku v koncertní hale v Kransogorsku trvají Rusové na tom, že za vším stály ukrajinské tajné služby. Argumentace, kterou s oblibou šíří sám Vladimir Putin, je přitom, mírně řečeno, nepřesvědčivá.
Podle jednoho argumentu mířili čtyři Tádžici (útočníci) v bílém Renaultu Symbol (u nás model Thalia) k rusko-ukrajinské hranici, kde jim mělo být „otevřeno okno“ k jejímu přechodu.
S druhým argumentem přispěchal Vladimir Putin nedávno, když tvrdil, že za útoky nemohli stát islamisté, protože Rusko je příkladem mezikonfesijního soužití, a jako takové přece nemůže být terčem útoku ze strany nábožensky uvažujících lidí.
Oba argumenty lze jen těžko brát vážně. Představa, že by se čtyři muži ze střední Asie pokusili projet z ruské strany hranici plnou blockpostů, aniž by vzbudili podezření, je úsměvná. Ani přechod skrze ukrajinsko-běloruskou hranici není o nic jednodušší. V neposlední řadě víra v to, že islamisté trestají jen ty, kdo jsou na muslimy zlí, je naprosto naivní.
Vladimir Putin má spoustu vlastností, ale naivita – i přestože dokázal uvěřit, že bude v únoru 2022 ruská armáda v Kyjevě vítaná místním obyvatelstvem – mezi ně nepatří.
Podstatnější otázkou tak je, proč Rusko a Vladimir Putin osobně chtějí takové verzi věřit, respektive proč chtějí, aby jí věřili ruští občané.
Prvním důvodem může být až chorobná posedlost Vladimira Putina Ukrajinou, tedy jejím zničením. Nedávné interview Tuckerovi Carlsonovi nebyl nějaký úlet, kdy by manipuloval momentálními náladami, ale výsledek několikaletého Putinova vývoje.
Exkurze do „historie“ mu nejspíš sepisuje jeho poradce, exministr kultury Vladimir Medinskij, ale Putin je s nimi více než spokojený. Není tedy divu, že v jeho vizi jsou Ukrajinci a Rusové jeden národ (pochopitelně ten ruský) a ti, kdo vidí Ukrajince jako samostatný národ s právem na nezávislou existenci, jsou fašisté, resp. nacisté.
Do takového obrázku zapadá i to, že nacisté nenávidí lidi, a je tedy „logické“, že si najmou islamisty, aby za ně vraždili.
Tato verze ale platí jen v případě, že Vladimir Putin ukrajinské stopě věří. Nelze to úplně vyloučit, protože nevíme, kdo mu dodává jaké informace. On sám internetem nevládne a může tak od svého okolí dostávat pokřivené interpretace událostí.
Druhou možností je, že sám těmto informacím nevěří, a jen se snaží využít ukrajinské „stopy“ k podnícení válečného nadšení. Ministerstvo obrany nedávno vydalo zprávu, podle které se Rusové opět začali masově hlásit do války proti Ukrajině, údajně z důvodu právě útoku v koncertní hale u Moskvy.
Ruské ministerstvo obrany však není zrovna známé svojí pravdomluvností, stejně tak mohla být příčinou zvýšeného zájmu o naverbování zajímavější finanční motivace. Snaha využít útoku pro válečné účely zní každopádně o něco pravděpodobněji než to, že Vladimir Putin věří překrouceným informacím.
„Zločinci se chladnokrevně a úmyslně vydali zabíjet, střílet naše občany, naše děti, jako kdysi nacisté, kteří páchali masakry na okupovaných územích.“
Třetí možnost vychází z vnitropolitické situace. Rusko je opravdu stát s mnoha náboženstvími a národy. Navíc potřebuje Středoasiaty jako ekonomickou sílu. Vladimir Putin proto dlouhodobě prosazuje národnostní politiku založenou na státní, nikoli etnické národnosti. I proto se rozkmotřil s Igorem Girkinem a dalšími radikálními nacionalisty, kteří staví Rusy nad všechny ostatní národy.
Určitá varování hned po útoku vysílal i třeba tak okázale oddaný člověk, jako je Ramzan Kadyrov. Pro Putina je nebezpečí nepokojů na etnickém základě skutečně reálné. I proto by dávalo logiku všechno svést na islamisty (mezi které navíc dotyční podezřelí podle všeho nepatřili a byli jen najati na „práci“), respektive na kyjevské „neonacisty“.
Propagandisticky to umožňuje snížit význam neruských menšin a nebezpečí jejich radikalizace. Jinou věcí ovšem je, zda budou Rusové ochotni takové verzi uvěřit. Ačkoli některá čísla vzešlá z Ruska naznačují, že si tato verze získala určitou popularitu, není jasné, jak moc jsou odpovědi motivované „vlasteneckým cítěním“ a jak moc opravdovým přesvědčením.
Různá varování ze strany představitelů zemí Střední Asie ohledně zvýšeného nebezpečí pro jejich občany ukazují na to, že minimálně část obyvatelstva argument nepřijala za svůj. Nemusí nutně dojít k rozpadu Ruska či k podobným scénářům, ale i tak to bude další problém, kterým se budou ruští představitelé muset zabývat.
Výše dané možnosti nevylučují jedna druhou. Dokonce ani nevylučují možnost, že ve skutečnosti nebyli pachateli oni Tádžici, ale třeba ruské tajné služby. Vladimir Putin také může věřit, že útok spáchali Ukrajinci s tím, že on a jeho okolí vymýšlí, jak jej co nejlépe využít ve svůj prospěch.
Spekulace budou vznikat i nadále a zdaleka nejvíc k nim přispěl sám Putin okamžitým „odhalením pozadí“ útoku. Rusko prozatím nepřišlo vůbec s ničím, co by byť jen náznakem mohlo ukazovat na Ukrajinu, pokud nepočítáme výše uvedené mlhavé náznaky.
