Kdo nechce bojovat, nemusí! Česko vůbec netuší, kolik lidí by v případě války narukovalo do zbraně

Každý, kdo musel za socialismu na vojnu, si jistě pamatuje, že odmítnutí nástupu ke „službě vlasti“ bylo kvalifikováno jako závažný trestný čin. Pokud někdo nezískal (nebo různými cestami nedokázal získat) takzvanou „modrou knížku“, která ho zbavila vojenské povinnosti ze zdravotních důvodů, pak do vojenské služby prostě musel. Odmítání nástupu na vojnu třeba z náboženských důvodů (například u Svědků Jehovových) komunisté tvrdě trestali vězením, někdy opakovaným.

Po sametové revoluci a pádu totality Česko po vzoru západních států zavedlo do svého právního řádu institut takzvané civilní služby, který umožňoval vyhnout se „službě“ ve zbrani z důvodu svědomí. Ten, kdo nechtěl do kasáren na klasickou vojnu, si mohl jako takzvaný „civilkář“ místo vojny zvolit práci například v sociálních službách, domovech důchodců nebo v nemocnicích.

Když pak byla v Česku v roce 2004 prezenční vojenská služba zrušena a nahrazena zavedením plně profesionální armády, zmizeli z ní i klasičtí civilkáři. Ovšem možnost odmítnutí služby ve zbrani v zákoně zůstala. „Český právní řád umožňuje vojákovi v záloze neboli občanovi odmítnutí mimořádné služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání,“ napsal INFO.CZ David Polák z tiskového odboru ministerstva obrany.

Případné odmítnutí nástupu na vojnu v případě ohrožení státu a vyhlášení mobilizace má svá přesná pravidla, uvedená na portálu veřejné správy, zákon ale v podstatě dává lidem možnost, aby „nešli bojovat“ a místo služby se zbraní pomáhali ohrožené zemi prací beze zbraně. A to na místech a stanovištích, která jim veřejná správa určí.

Zásadní otázkou, uvedenou už na začátku textu, ovšem zůstává, kolik Čechů i Češek by v případě napadení naší země, spojeném s mobilizací a odvodním řízením s branci a nástupem záloh, odmítlo jít na vojnu a vyměnilo ji za něco, co by se dalo nazvat nucenými pracemi.

Možnost, resp. povinnost „vzít do ruky zbraň“ má totiž úplně každý, a to včetně takzvaných záložáků – registrovaných vojáků v záloze, kteří absolvovali ještě za socialismu dva roky povinné vojenské služby. Jakmile by je ale stát znovu povolal do zbraně, záleželo by čistě na nich, zda půjdou na vojnu, nebo ji odmítnou z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Jaké procento by zvolilo jednu a jaké druhou možnost?

Státy, které ještě v Evropě zachovávají prezenční vojenskou službu, mají odpověď na tuto otázku trochu jednodušší. Například v sousedním Rakousku si mladí muži dnes musejí odsloužit povinně šest měsíců vojny, nebo – pokud odmítnou sloužit ve zbrani – devět měsíců civilní služby v nemocnicích, domovech důchodců a dalších podobných zařízeních. 

Rakouský stát tak alespoň orientačně ví, s jakým podílem rekrutů by mohl počítat v případě války – jak těch povolaných do zbraně, tak těch, pro něž by musel najít uplatnění v civilním sektoru.

A výsledek? Dlouhodobě, minimálně 10 let, volí v Rakousku možnost civilní služby z důvodu svědomí místo vojny takřka polovina odvedenců. Loni to bylo například 45,5 %.

Ve velkých městech ale zpravidla odchází na takzvanou civilku většina z těch, kteří prošli vojenským odvodem, konkrétně ve Vídni je to 54 %.

V Česku kvůli neexistenci povinné vojny úřady možnost podobného srovnání „ochoty jít bojovat“ nemají. Pokud ale připustíme nynější podobnost poměrů v Rakousku a České republice, pak by musel stát počítat s tím, že zhruba polovina těch, které při případné mobilizaci povolá k obraně státu, by službu ve zbrani odmítla. A to na základě svého ústavního práva.

Podle plukovníka ve výslužbě Pavla Ťuláka, bývalého ředitele odboru obranných příprav na Generálním štábu Armády ČR, je přitom základní problém skutečně v tom, že stát neví, kolik lidí by za něj šlo bojovat se zbraní. 

„Vzhledem k současnému zdravotnímu stavu a fyzické kondici mladé populace si dovedu představit situaci, že by třeba polovina těch, kteří by byli povoláni k odvodnímu řízení, nebyla odvedena kvůli zdravotnímu stavu. A z té poloviny by třeba další polovina odmítla nastoupit mimořádnou službu z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání,“ řekl INFO.CZ Pavel Ťulák.

Na konci celého procesu by tak podle něj – čistě teoreticky – zbylo z odvodního ročníku kromě profesionálních vojáků třeba jen 20 tisíc těch, kteří by byli ochotni bránit stát se zbraní nebo u zbraní. 

„Je to hodně, nebo málo? Opět dnes nikdo neví. Přitom je tato informace základním předpokladem k tomu, aby vláda mohla plánovat zajišťování obrany. A ministerstvo obrany tomu mohlo přizpůsobit například logistiku, výcvik, vyzbrojení, investice do obranné infrastruktury atd.,“ uvedl Ťulák.

Současná třicetitisícová armáda, což potvrzují zkušenosti ze zahraničí i vyjádření současných armádních špiček, by k obraně země před případnou vojenskou agresí rozhodně nestačila. Potenciální vojenský konflikt by si vyžádal mobilizaci aktivních i neaktivních záloh a odvedení branců.

Jenže problém je i v tom, že ti, kteří byli před rokem 2004 na „povinné vojně“ a nejsou v aktivních zálohách, od té doby necvičili. A i když tedy mají základní vojenské návyky, nejsou vůbec seznámeni s moderní vojenskou technikou a logistikou. 

„Proto se v branném zákoně objevil institut dobrovolného předurčení, aby cestou dobrovolnosti byl navyšován počet vojáků v záloze,“ argumentoval plukovník Ťulák. Ovšem i ti záložáci se základními vojenskými dovednostmi jsou ale postupně vyřazováni z evidence, protože prostě stárnou.

Ročně je takto vyřazeno z armády kolem 60 tisíc záložáků, které vzhledem k tomu, že byla povinná vojna zrušena už před 20 lety, nemá kdo v adekvátních počtech nahradit. 

Ani plánované stavy takzvaných aktivních záloh nejsou zatím zdaleka naplněny. Původně se počítalo s pěti tisíci aktivními záložáky, nyní je v Koncepci výstavby AČR plánováno získat do roku 2030 cca deset tisíc vojáků v aktivní záloze. Dosud jich tam je ale jen kolem 4350.

Armáda s podporou prezidenta Petra Pavla proto prověřuje možnost takzvaných „administrativních odvodů“, které by prověřily připravenost populace k možnému nástupu k obraně země. Nejednalo by se tedy o „odvody na vojnu“, ale o shromáždění administrativních informací o konkrétním člověku z hlediska jeho zdravotního stavu, schopností a dovedností k tomu, aby se mohl eventuálně stát součástí armády.

Ani systém navrhovaných administrativních odvodů ale podle plukovníka Ťuláka zcela neřeší základní otázku, spojenou se současným právem odmítnout vojenskou službu se zbraní: „Stát musí nebo by měl najít nástroj, kterým by prověřil právě ochotu lidí nastoupit v případně válečného konfliktu či jiné mimořádné situace do zbraně. Může to udělat nezávaznou anonymní anketou nebo odvodním rozhodnutím.“

Samozřejmě se může názor občana na odmítání vojenské služby vyvíjet, a to s ohledem na jeho životní situaci. „Vždy však musí někdy nastat okamžik, kdy se na základě toho, zda je zdravotně schopen, nebo neschopen vykonávat vojenskou službu, závazně rozhodne,“ uvedl Ťulák.

Stát tak získá nezbytnou informaci a pak již postupuje v souladu s právem a může plánovat opatření k obraně. „Ideální by bylo, aby tuto informaci dostal stát v dostatečném předstihu, ne tedy tak, jak to je dnes nastaveno až za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, kdy může být pozdě,“ doplnil Ťulák.

Teoreticky se nabízí i taková zákonná úprava, která by možnost odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání zrušila. I v demokratickém světě je podle Pavla Ťuláka o takové zákonné úpravě možné diskutovat. A to pro případ tak vážné krize, kdy je ohroženo fungování státu a jeho vlastní existence.

Tou druhou možností je ale právě prověrka toho, nakolik by mohl stát po mužích i ženách třeba při administrativních odvodech požadovat závazek či informaci, že když budou při mimořádné situaci povoláni do armády, tak do ní také nastoupí. A nebudou odmítat nástup z důvodu svědomí. 

„Nějaký způsob, jak zjistit alespoň přibližné početní stavy záloh schopných bránit zemi se zbraní, musíme najít. Není to jenom náš problém, ale problém prakticky všech západních zemí,“ uzavřel Pavel Ťulák.

Totalitní státy jako Rusko, které přicházejí v úvahu coby možní agresoři vůči demokratickému světu, to totiž s plánováním nasazení vlastních civilistů a záloh do válečného konfliktu mají mnohem jednodušší.