KOMENTÁŘ MARKA KERLESE I Evropský soud pro lidská práva v přelomovém rozsudku uznal, že lidé mají právo donutit své vlády k účinnému boji s globálním oteplováním. V záplavě různých komentářů k důsledkům tohoto rozhodnutí ale zaniká jedna důležitá věc: Pokud mají vlády povinnost ochránit obyvatele před klimatickou změnou, pak musejí mít zároveň logicky právo prosadit opatření proti této změně i navzdory vůli většiny obyvatel. I když se to tak možná někomu nezdá, soud otevřel cestu ke „klimatické diktatuře“.
Na začátek si pojďme připomenout, o co v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vlastně jde: Vyhověl návrhu skupiny dvou tisíc švýcarských seniorek, které žalovaly Švýcarsko za to, že nedostatečně bojuje proti zvyšování průměrné teploty na zeměkouli. A že tím porušuje jejich lidská práva jako žalujících seniorek, trpících narůstající vlnou veder ohrožujících jejich zdraví.
Podobných žalob dnes leží u evropských soudů, včetně českých, desítky. A podle klimatických aktivistů se tedy dá očekávat, že po tomto precedentním rozsudku dají soudy za pravdu i dalším stěžovatelům, domáhajícím se účinnějších opatření proti klimatické změně.
Problém je ovšem v tom, že zatím žádný mezinárodní soud, ale ani jiný světově uznávaný arbitr nerozhodl, jaký způsob boje s globálním oteplováním je ten správný a tedy i právně vymahatelný. Takřka všechna opatření k ochraně klimatu jsou totiž předmětem odborných sporů.
Například proti tezi, že emise skleníkových plynů radikálně sníží elektromobilita, stojí jiná teze, že elektroauta při započtění celého cyklu výroby a likvidace baterií nakonec „vypustí“ do ovzduší více emisí skleníkových než vozidlo na spalovací motor.
Proti plánům na pokrytí energetickými potřeb moderní civilizace pouze obnovitelnými zdroji energie, jako jsou „soláry či větrníky“, stojí fyzikálně doložitelné zákony o hustotě výkonu.
Proti tezi o tom, že v Evropě snižujeme emise, stojí opět snadno doložitelné výpočty, dokazující, že v mnoha případech jen přesouváme důležitou průmyslovou do třetích zemí a celkovou emisní zátěž na Zemi tím nijak neklesá. Naopak neustále roste. Loňský rok byl v produkci emisí historicky rekordní.
Vlastně jediným, prokazatelně účinným opatřením ke snížení emisí je tak (zatím) omezení spotřeby a hospodářského růstu. Příkladem může být krátkodobý (byť jen velmi malý) pokles emisní zátěže v době covidové pandemie. Jinými slovy: pokud chceme snížit produkci emisí až někam na úroveň z předindustriální doby, musíme se vzdát části výdobytků, které nám poskytuje doba industriální. Jiná cesta se (dosud) nerýsuje, nebo není vědecky jednoznačně doložitelná jako dlouhodobě udržitelná.
Budou mít vlády na základě klimatických žalob právo zakazovat cesty autem a dovolené u moře?
Jak říká vedle dalších Jaroslav Čížek z think tanku Realistická politika a ekologie: není možné doufat, že budeme mít v chlívku stále větší a tlustější prase, a přitom ho budeme stále méně krmit. Jenže přesně tohle nám totiž slibuje teorie tazvaného udržitelného růstu.
Vraťme se ale nyní k rozsudku Evropského soudu ve věci takzvané „klimažaloby“. Jestliže soud uznal, že žalující seniorky mají právo na státní ochranu před narůstajícím teplem, pak zcela logicky uložil švýcarské vládě i povinnost jim tuto ochranu zajistit.
Ve světle výše popsaných skutečností však zůstává zatím jediným, skutečně účinným prostředkem k omezení produkce emisí omezení spotřeby a návrat ke skromnosti. A to (nebo zejména) v případě Švýcarska.
Rozsudek se tedy nedá číst jinak, než že švýcarská vláda má právo žalujícím seniorkám (a samozřejmě nejen jim) třeba sebrat auto a zakázat jim cesty na dovolenou do teplých krajin. Pouze touhle diktátorskou formou, v demokracii (zatím) nepředstavitelnou může totiž stát zajistit soudem uznané právo seniorek na zastavení globálního oteplování. I kdyby se to seniorkám nakonec vůbec nelíbilo a raději nechali vše při starém. Zní to možná divně, ale je to tak.
Problém je ovšem v tom, že lidé v demokracii obvykle nevolí toho, kdo jim místo „lepších zítřků“ slibuje snížení životní úrovně a omezení blahobytu. Byť by to bylo kvůli zastavení globálního oteplování. O to víc bude zajímavé sledovat, jak státy tenhle rozpor mezi právem na blahobyt a dnes už soudně deklarovaným právem na ochranu před klimatickými změnami vyřeší.
I když se to možná nezdá, právě v tom a v ničem jiném totiž spočívá odpověď na otázku, zda jsme přes veškeré proklamace schopni a ochotni klimatické změny nějakým způsobem zastavit.
