KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Letos od prvního května uzavře Armáda ČR poslední volnou turistickou stezku ve vojenském újezdu Boletice na Českokrumlovsku. Po více než 30 letech dohadů o tom, zda by se (ne)měl tento prostor – zřízený již rok po konci druhé světové války coby „vojenský tábor“, který poté převzala a na dlouhá léta pro veřejnost neprodyšně uzavřela Československá lidová armáda – více otevřít turistům nebo dokonce zákaz vstupu zrušit, přichází jasná odpověď: Ne, naopak!
Kdo se po pádu totality a konci studené války domníval, že někdejší veřejnosti nepřístupná rozsáhlá území vojenských výcvikových prostorů pozbyla svůj smysl, hluboce se zmýlil. Je tomu právě naopak – poptávka po výcviku ozbrojených složek ve vojenských újezdech kdysi provozovaných komunistickým režimem vysoce převyšuje nabídku i v současné demokracii.
Boletická iniciace
Do Boletic jsem poprvé „nakouknul“ v sedmnácti letech, tedy někdy v roce 1982, a to za velmi netradičních okolností. Spolu se třemi dalšími kamarády „trampy“ jsme se rozhodli – tehdy ještě v době tuhé normalizace – ignorovat výstražné cedule s nápisem „Zákaz vstupu“ a do vojenského prostoru s aureolou opravdu přísně zakázaného ovoce vstoupit.
Když jsme při této – vzhledem k potenciálním rizikům velmi nerozvážné – výpravě narazili na kostel, ještě jsme netušili, že nás čeká jedno z největších klukovských dobrodružství, jaké jsme kdy zažili.
Všude kolem opuštěného chátrajícího kostela se povalovaly lidské kosti, náhrobky přilehlého hřbitova byly vyvrácené a hroby rozkopané, do základů kamenné sakrální stavby byl probouraný i „tajemný otvor“, skrz nějž jsme se dostali do podzemí – rozsáhlé kostnice plné lidských lebek.
Zdi kostela byly popsány nápisy v azbuce, včetně ruského překladu slov „pověs se“ (повеситься) a hokejových výsledků tehdejší sborné (reprezentace) Sovětského svazu v zápasech s Československem. Pamatuji si výsledek: ČSSR-SSSR 1:11. Jen zhruba kilometr nad kostelem totiž v Boleticích sídlila ruská (tehdy sovětská) okupační posádka.
Není divu, že jsme se z výpravy, při které nás naštěstí nikdo nechytil, vrátili plni dojmů a mnoho dalších týdnů strávili klukovskými debatami o tom, kde se pod kostelem vzaly ty stovky lebek. A zároveň jsme pokoutně sháněli informace, co to je vlastně za kostel.
Nikomu, ani svým rodičům, jsme o tom, kde jsme byli, pochopitelně říci nemohli. A když jsem se jich nenápadně, jakoby mezi řečí, na ta místa zeptal, dostal jsem stručnou a jasnou odpověď: Hlavně tam nelezte, nebo vás vyhodí ze školy a nás zavřou!
A tak nám dlouho zbývalo jen prohlížení několika nekvalitních fotek, které jsme u „tajemného“ boletického kostela jako vystřiženého z filmového hororu ve spěchu pořídili.
Co blázníte?
Vojenský prostor Boletice ale nebyl proslulý jen tímto, původně gotickým kostelem přímo v obci Boletice. Ze stejného prostoru pochází i závěrečná scéna z filmu Poslušně hlásím z roku 1957, kdy dobrý voják Švejk při dělostřelecké palbě zvolá: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!“
Tuto scénu filmaři natáčeli v bývalé (zaniklé) obci Vitěšovice na Boleticku, která byla – včetně kostela – během natáčení (a po něm) doslova srovnána se zemí. Ponurosti místa, z něhož byli po válce vyhnáni všichni němečtí obyvatelé, využil i režisér František Vláčil v některých scénách slavného historického filmu Údolí včel. A posledním filmem, který se v prostoru natáčel, bylo nedávno Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula.
Není přitom divu, že se po pádu totality vojenský prostor Boletice s desítkami zaniklých vesnic a nádhernou nedotčenou přírodou stal velkým lákadlem pro milovníky historie i turisty. A přímo se nabízela otázka, k čemu držet tak velké území (dnes o rozloze takřka 17 tisíc hektarů) pro účely vojenských cvičení, když se armáda oproti dobám socialismu výrazně zmenšila?
Ministerstvo obrany ČR šlo zpočátku podobným výzvám ke zpřístupnění prostoru hodně naproti. V roce 2006 vytyčilo desítky kilometrů turistických a cyklistických tras zejména na okrajích újezdu, po nichž se mohli na kole i pěšky pohybovat o víkendech civilisté. Lidé tak dostali možnost vylézt i na 1236 m vysoký Knížecí stolec, kultovní horu s nádherným výhledem na přehradu Lipno a Šumavu, kde později vznikla i známá dřevěná rozhledna.
Lyžařský areál v Boleticích?
Protože s jídlem roste chuť, přihlásili se o slovo i developeři a s nimi politici kritizující armádu, že zbytečně brání rozvoji turistického ruchu a přísunu peněz do obecních pokladen. S výraznou podporou tehdejšího vedení Jihočeského kraje se jeden z developerů pokusil v roce 2006 prosadit (i když tehdy nezávazně) možnost výstavby lyžařského areálu na hoře Chlum v Boletickém prostoru.
Když se tato varianta ukázala jako obtížně průchozí, měla vyrůst sjezdovka z vrcholu Špičák blíže Lipnu. I ten je ale součástí vojenského újezdu, ze kterého by se musela vyjmout.
Proti se tehdy nestavěla ani tak armáda, nýbrž ekologové. Ti argumentovali dnes už známým faktem, že ve vojenských prostorech žije řada chráněných druhů živočichů a rostlin, kterým paradoxně nevadí střelba z děl a tanků (na tu si „zvykli“), ale naopak soustavný pohyb lidí. A otevření prostoru masovému turismu by tak mohlo způsobit nedozírné škody na vzácné fauně a flóře.
To, že se ekologičtí aktivisté v odporu proti sjezdovkám na chvíli spojili s vojáky i obyvateli újezdu, každopádně možná českou armádu zachránilo před velkými problémy do budoucna. Překvapivá ruská agrese na Ukrajině totiž ukázala, že vojenský prostor Boletice je pro vojáky a jejich cvičení nenahraditelný. „Poptávka po cvičeních tady vysoce převyšuje nabídku,“ říká přednosta újezdního úřadu v Boleticích, podplukovník Marián Varga.
I když podle něj v tomto prostoru cvičí z 95 % nejen čeští vojáci, ale i hasiči a policisté, rostoucí zájem je i ze strany zahraničních armád NATO. „Na západě už lze dnes jen těžko najít cvičiště v horském terénu s prakticky nulovým osídlením,“ říká Varga.
V Boleticích podle něj vojáci absolvují výcvik především pro vysoce specializované operace. A obsazenost cvičiště postupem času ovlivnilo i zřízení takzvaných aktivních záloh v Česku – záložáci totiž obvykle cvičí o víkendech, kdy nejsou v práci.
Turismus kontra obrana
Sečteno a podtrženo: dnes je podle Vargy prakticky nemožné zpřístupnit část újezdu turistům a zároveň deklarovat zajištění jejich bezpečnosti. „Před rokem 2022 se tady cvičilo kromě všedních dnů jen o dvou víkendech, letos jich zatím mám obsazených už 19,“ říká Varga. Poptávka přitom neustále roste a cvičí se i v létě, kdy se před ruskou invazí na Ukrajinu prakticky necvičilo.
Postupně tak byly zrušeny všechny turistické trasy přístupné o sobotách a nedělích. A ta úplně poslední, tedy cesta ze Záhvozdí na Knížecí stolec, přestane být přístupná turistům od 1. května.
Od té doby se turisté dostanou do prostoru legálně pouze v rámci organizovaných výprav s průvodcem (například za bunkry či zaniklými osadami), na které se ale musejí při velmi omezené kapacitě předem objednat.
Exkurze organizuje ve spolupráci s armádou Regionální muzeum v Českém Krumlově. Pokud někdo vnikne do prostoru ilegálně, hrozí mu pokuta až 5 tisíc korun.
Po více než třiceti letech se tak vojenský výcvikový újezd Boletice paradoxně vrací prakticky na stejnou úroveň „nepřístupnosti“ jako před rokem 1989. Pouze kostel v Boleticích, o kterém je řeč na začátku článku, byl naštěstí už dříve z prostoru vyjmut a spadá pod obec Kájov.
Jiné přírodní a kulturní pamětihodnosti boletického vojenského újezdu, včetně vrcholu Knížecího stolce, však zůstanou součástí prakticky neprodyšně uzavřeného cvičiště. A to možná navždy, nebo minimálně při pohledu na současný vývoj geopolitické situace na neodhadnutelně dlouhou dobu.
„Před 30 lety jsme si všichni mysleli, že budeme žít v nějakém bezpečném ráji. Tahle představa se ale bohužel nenaplnila,“ říká podplukovník Varga.
