Na konci března 2004 byli na povinnou základní vojenskou službu odvedeni poslední branci z řad mladých českých mužů. Napjatá bezpečnostní situace posledních let opětovně vyvolává úvahy o tom, zda šlo o správný krok. Podle plukovníka Otakara Foltýna se dnes ukazuje, že povinná vojna měla ve výrazně modernizované podobě přežít.
Pocházím ještě z generace mužů, kterým se nedlouho po osmnáctinách objevila na poště obálka s modrým pruhem, jejíž obsah tvořil obávaný „povolávák“ čili povolávací rozkaz.
Na jeho základě jste se v určeném termínu museli dostavit na příslušnou vojenskou správu a spolu s ostatními branci, s nimiž jste nervózně jen v trenkách posedávali na chodbě, předstoupit ke kontrole svého zdravotního stavu před odvodní komisi.
Pakliže jste byli seznaní služby schopnými, čemuž se velké množství branců snažilo všemožně vyhnout, v nejbližším nástupním termínu (na jaře nebo na podzim), jste se hlásili k některému z vojenských útvarů.
To vše je od roku 2004 minulostí a pohled na povinnou vojnu od té doby rozděluje laickou veřejnost i odborníky.
Vojna jako daň svého druhu
Bylo zrušení základní vojenské služby ve své době správným krokem – a platí to i dnes v době zvýšených mezinárodních bezpečnostních rizik?
Samotná koncepce základní vojenské služby v mnohém připomínala časy minulé a především i po zkrácení přílišnou délkou neodpovídala moderní době. Ale samotný institut základní vojenské služby zanikat neměl. Úplně ji zrušit byla podle mého osobního názoru chyba.
Dám vám příměr: ekonomickým pohledem je základní vojenská služba formou daně. A je velmi líbivé vůči lidem daň zrušit, ale téměř nemožné ji zase obnovit, protože voliči prostě nevolí politiky, kteří slibují povinnosti. V tehdejší době to bylo politické a následně i ekonomické rozhodnutí.
Uvědomění si toho, že budoucnost nemusí být úplně růžová, rychle klesalo a výdaje na armádu také. Následkem je, že aktuální malá profesionální armáda nemá nemovitosti, zdroje ani infrastrukturu na výcvik branců.
Umím si přesto představit výrazně kratší dobu výcviku v řádu několika měsíců, či přinejmenším zachované administrativní odvody, aby armáda měla alespoň zachován přehled o tom, jaké schopnosti a zdravotní stav mají branci.
Branná povinnost občanů vůči ČR mimochodem nikdy nezanikla, ale většina občanů ani neví, že ji má. Dobrý je tedy například norský či švédský model.
Jak zásadní význam měl z retrospektivního pohledu často akcentovaný výchovný efekt základní vojenské služby ve smyslu „vojna dělá z kluků muže“? Nešlo o přeceňovaný argument?
Je to především špatný argument. Armáda je militární nástroj státu určený k boji. Daňoví poplatníci ji platí kvůli obraně státu. Chcete-li, aby z vaší dcery či syna vyrostl dobrý člověk, pošlete jej do skauta. K výchově a vzdělávání slouží jiné instituce.
Navíc si nemyslím, že v době vniku zmíněného rčení ČSLA dělala z někoho muže. Muže primárně dělají hodnoty, jako je čest, a až pak disciplína. Naučit někoho „držet hubu a krok“ formou institucionalizované šikany opravdu nepovažuji za pozitivní proces.
V současné době ovšem v AČR šikana neexistuje a jak profesionálové, tak aktivní záložníci si ze služby odnášejí sice specifické, ale mnohdy i v civilu ceněné schopnosti. Od zdravotní přípravy a orientace v terénu až po schopnost fungovat disciplinovaně a přijímat fakt, že mám nejen práva, ale i povinnosti.
Ve formě např. tříměsíčního výcviku by to za ztrátu času asi většina mladých nakonec nepovažovala.
Motivace k dobrovolné službě
Dá se alespoň zhruba vyjádřit, o kolik je profesionální armáda pro stát levnější než armáda stojící na brancích?
Záleží především na velikosti armády, a ta je zase dána vůlí národa odstrašit agresora. Chcete-li konkrétní příklad, lze se podívat na armádu Švédska, které má přibližně stejnou populaci, ale například oněch drahých nadzvukových stíhaček má násobně více než ČR (přičemž Švédsko mimochodem vlastní i ty, které máme my).
Aktuální malá profesionální AČR je levnější především proto, že je výrazně menší. Mimochodem, stále nedostává ani ta slíbená 2 % HDP a stojí tedy stojí třikrát až čtyřikrát méně, než stál sovětským zájmům sloužící moloch ČSLA.
Jenže zároveň nemá téměř žádné zálohy, protože profesionální vojáci slouží násobně kratší dobu než záklaďáci a generují tedy přesně o to méně záložníků.
V jakém případě by dávalo smysl základní vojenskou službu znovu zavést, resp. kdy by to bylo opravdu nezbytné?
Máte dva základní parametry, kterými se řídíte při analýze potřebnosti vyššího počtu vojáků. Prvním je předpověď, jak se zhoršuje bezpečnostní prostředí. To je aktuálně zejména kvůli agresi Putinovy diktatury vůči Ukrajině nejhorší od vzniku samostatné ČR.
Druhým je predikce budoucího operačního prostředí, tedy např. jestli bude třeba dlouhodobě cvičené obsluhy složitých zbraňových systémů, nebo naopak velký počet rychle vycvičitelných odborností.
V konfliktu vysoké intenzity platí, že potřebujete stále obojí, protože například na Ukrajině i relativně sofistikované systémy obsluhují vojáci, kteří původně nebyli vojáky z povolání.
Nepochybně se bude zásadně měnit technologie, ale stroje zatím zdaleka všechny vojáky nenahradí. Tedy nebude-li v ČR obnovena základní vojenská služba, a to v míru zjevně nebude, potřebujeme stavy navýšit motivováním dobrovolníků.
Nejsou lidi
Jak hodnotíte dosavadní fungování aktivních záloh a jejich možný reálný přínos pro obranyschopnost země v případě ozbrojeného konfliktu?
Minimum k naplnění základních počtů je 10 tisíc příslušníků aktivních záloh, přičemž aktuálně nemá AČR ani polovinu tohoto počtu.
Jakkoliv je motivace příslušníků aktivních záloh často mimořádně vysoká a jejich osobní nasazení i schopnosti úctyhodné, počty prostě nejsou dostatečné.
Jaký je váš názor na zavedení institutu dobrovolného předurčení?
Dobrovolné předurčení je jednoduchý institut, pomocí kterého se občan může přihlásit k plnění branné povinnosti, aniž by musel nastoupit byť jen základní výcvik.
Během několika hodin absolvuje vyplnění dotazníku a jednoduchou zdravotní prohlídku, čímž svému státu říká: sice teď zrovna nemůžu či nechci aktivně sloužit, ale kdyby Česká republika čelila zásadní bezpečnostní výzvě, jsem připraven. Nic víc, nic míň.
Pro mě je neuvěřitelně smutné, že se dosud takto přihlásilo sotva sto občanů, mnohdy vyššího věku. Nechceme-li válku, musíme být schopni ujistit každého agresora o tom, že známe cenu svobody, a tedy ji nedáme bez boje. Bylo by dobré, abychom si na to zase vzpomněli.
