Česko zbrojí na dluh. Další zvýšení výdajů na obranu je ukryto v začarovaném kruhu ekonomiky

Německý ministr obrany Boris Pistorius hovořil na mnichovské bezpečnostní konferenci o nutnosti vynakládat na obranu více než 2 % HDP – konkrétně zmínil podíl ve výši 3 až 3,5 procenta. 

I když nic takového není zatím navrhováno ke schválení, a i když řada zemí NATO (konkrétně je jich 13) neplní ani dvouprocentní závazek, tlak na další navyšování obranných výdajů je přímo hmatatelný. 

A nejde jen o nedávné kontroverzní vyjádření Donalda Trumpa, který je v exaltovaném burcování k vyšším vojenským výdajům dlouhodobě konzistentní. Viz třeba také nově prezentované vize šéfa tuzemské armády Karla Řehky, který volá po nové formě personálních odvodů do armády a budování širších vojenských záloh, potažmo větší profesionální armádě, což samo o sobě vytváří poptávku po dodatečných finančních zdrojích. 

Ostatně i ze samotného tuzemského ministerstva obrany zaznívají výroky naznačující, že by Česko k dohnání úrovně západních armád muselo příštích pět až deset let dávat na obranu dvojnásobek než dnes, tedy až 4 procenta HDP.

Tyto na první pohled „účetní poznámky“ by ovšem v případě překlopení do praxe mohly mít fatální makroekonomické dopady. Přitom celková geopolitická situace reálně nahrává úvahám o větších zbrojních výdajích. Politicko-vojenský tlak na zvyšování vojenského rozpočtu a důvody k tomu kulminují. Již zmiňovaný šéf naší armády Řehka před pár dny opět varoval, že vojenské napadení Česka nelze vyloučit.

Idea znásobování obranných výdajů přichází v situaci, kdy – shodou náhod – právě v Německu a v Česku vykazují národní hospodářství krajně neuspokojivá čísla. V Česku ekonomika za loňský rok mírně klesla (o 0,4 %) a letošní růst je prognózován těsně nad jedno procento, což nadále připomíná spíše stagnaci než všemi vzývaný růst. 

Jak již bylo zmíněno, Česká republika letos poprvé v novodobé historii vynakládá na obranu částku ve výši 2 % hrubého domácího produktu (HDP). Konkrétně jde o 151 miliard korun pro samotné ministerstvo obrany, respektive o cca 160 miliard i s dalšími obrannými výdaji do jiných resortů. 

Tato suma sama o sobě vyvolala nemalou porci opoziční nevraživosti. Zcela hypotetické zvýšení povinného podílu na 3 či více procent by znamenalo dávat na obranu nikoliv 160 miliard, ale třeba 240 miliard korun ročně. Nebo i více, pokud bychom předpokládali, že se ekonomika rozběhne a vytvoří vyšší bohatství (HDP), než vyprodukovala loni či letos.

Takový výdaj se jeví jako nepředstavitelný a neprůchozí. Už jen proto, že by vyvolal nespokojenost opozice i veřejnosti, nemluvě o ještě ohromnější díře v deficitním rozpočtu.

Mělo by tedy smysl a představovalo by to přínos dávat v tuzemsku na obranu podstatně více peněz? Zkvalitňování obrany je zcela jistě legitimní. Ostatně obrana území před vnějším ohrožením patří, nebo by přinejmenším měla patřit, k základním definičním funkcím státu a jeho vlády. Zvláště pokud uznáme platnost axiomu o tom, že případného útočníka lze od agrese odradit tím účinněji, čím lepší (a nebezpečnější) armádu budeme mít.

Modernější a bojeschopnější armádu lze ale vybudovat jen vyššími výdaji na obranu, specificky ve formě co nejmodernějších zbraní. A ty stojí čím dál více. Nemůže tedy být sporu o tom, že Česká republika potřebuje komplexní modernizaci a nejmodernější zbraně. Stejně tak v relativně uměřeném počtu potřebuje kvalitní vojáky. Protože bez profesionální obsluhy jsou sebelepší zbraně jen bezcenným materiálem. 

Je však férové zohlednit i druhou stranu mince. Tedy fakt, že státní rozpočet není bezedný. I když se může zdát, že rozpočtová propast postupně roste „nade všechny meze“ bez vážnějších otřesů. Letošní schodek 252 miliard je jen součástí souhrnného deficitu 1,7 bilionu Kč, který byl nakumulován od začátku covidové pandemie (tj. od roku 2020, včetně roku letošního), když celkový státní dluh ČR nyní už přesahuje 3 biliony korun. 

Je nezbytné připojit, že nárůst podílu výdajů na obranu na letošní 2 % nepředstavuje v nominálním vyjádření radikální navýšení výdajů. Rozpočet ministerstva obrany v letošním roce poskočil o 39,4 miliard korun, což není závratná (i když jistě ani malá) částka. Je tomu tak proto, že tuzemská ekonomika, tedy její HDP stagnuje. Pokud by ekonomika dynamicky rostla, pak by i ponechání 2% podílu znamenalo citelnější nárůst výdajů na zbrojení.

Případné zvýšení podílu na 3 či více procent by pak při dynamicky rostoucí ekonomice vytvářelo závazek vynakládat na obranu mnoho a mnoho stovek miliard ročně. Pak ovšem vyvstává zásadní otázka, jak by bylo možné tak gigantickou sumu peněz smysluplně použít. Není možné z roku na rok kupovat zbraně za stovky miliard či přijmout desítky tisíc nových vojáků. Není odkud brát.

I letošních cca 160 miliard korun na obranu představuje značnou finanční nálož, která prohlubuje vládní zadlužování, i když obecně nelze tvrdit, že příčinou deficitu jsou právě peníze jdoucí pro armádu. Celkové vládní výdaje letos mají dosáhnout 2,2 bilionu korun, takže za vzniklý schodek nelze vinit jen vojenské položky. Tak či tak, s nadsázkou a v kontextu výše uvedeného lze říci, že Česko zbrojí na dluh. 

Pokud by se mělo na armádu vynakládat více, bylo by ve hře ještě větší zadlužování, které v důsledku pro celou zemi znamená vážné nebezpečí – ačkoli jistě ne tak smrtelné, jako by byla hypotetická válka. To vede k jedné sjednocující myšlence a k zastřešujícímu faktoru. A tím je ona „proklatá“ tuzemská ekonomika. 

Ta vytváří bohatství a souběžně s tím plní státní kasu. Pokud bude ekonomika skomírat, pak lze jen stěží vydávat (jak nominálně, tak procentuálně) více peněz na armádu, neboť by rostly dluhy a finančně náročné zbrojení by zesilovalo již tak výbušný politický rozkol ve společnosti. Občané-voliči prostě vždy preferují spíše svoji vlastní peněženku než vyzbrojování země. 

Pokud by někdo chtěl dále „progresivně“ zvyšovat výdaje na obranu, měl by zajistit, aby ekonomika uspokojivě rostla. To samo o sobě – při zakotveném podílu výdajů na obranu ve výši 2 % – by stačilo k tomu, aby organicky rostla i suma peněz pro armádu. Naopak, úplně nejhorší variantou by bylo zvyšovat podíl obranných výdajů při nadále stagnující ekonomice. 

Zásadní rozpor tkví v tom, že vláda, která je hlavním organizátorem obrany země a správcem státní kasy, ekonomiku jako takovou nedokáže řídit (i když se o to bohužel snaží), ani v ní nevytváří bohatství. Jen vybírá daně a reguluje podnikání. 

Bohužel se čím dál zřetelněji ukazuje, že právě vlády a jejich aktivistická hospodářská (a regulatorní) politika jsou zásadní brzdou a překážkou přirozeného a zdravého ekonomického rozvoje. Netřeba snad ani připomínat třeba totálně zpackaný eurounijní Green Deal a jeho tuzemskou projekci. V přeneseném smyslu jsou tedy, paradoxně, právě vlády překážkou toho, aby ekonomika vytvářela více zdrojů, jež mohou potenciálně ve větší míře sloužit i na obranu země. 

Jako vždy se tak dostáváme buď do začarovaného kruhu, z něhož se z principu dostává špatně ven, nebo k rébusu, jehož řešení leží mezi nebem a zemí.