Kongres v Ostravě ukázal, jak jsou Fiala a spol. odtržení od reality. ODS si musí pustit k tělu kritiku

Špičky občanských demokratů na víkendovém kongresu v Ostravě slibují míň byrokracie, víc kapitalismu a „vrácení slova privatizace zpátky do debaty“.

Staronový první místopředseda Zbyněk Stanjura se ve volebním projevu doslova „utrhl ze řetězu“: kromě výše zmíněného nabízí rušení zbytných ministerstev, prodej České pošty i Českých drah a otevřeně tvrdí, že současný konsolidační balíček nestačí, že je třeba jít dál, k vyrovnaným rozpočtům. 

Pěti stovkám delegátů se po jeho slovech rozzáří oči a přeskočí pulz, Stanjura jde na dřeň pravicového přístupu k ekonomice.   

Jenže jak to u politiků bývá, problém často není v tom, co říkají, ale v tom, co dělají. A pohled na první polovinu mandátu této vlády Stanjurovy vize poměrně silně popírá. Stát nejen že neprivatizuje, ale naopak zestátňuje: naposledy například koupil zcela zbytné plynovody Net4Gas nebo síť čerpacích stanic Robin Oil. 

Také mantra „chci víc kapitalismu“ dostává pořádně zabrat. Bylo kapitalistické připravovat lex ČEZ, účelový zákon psaný na míru jediné společnosti, který by vládě výrazně usnadnil její vyvlastnění? Bezpochyby nikoliv.

„Kapitalistická“ není ani současná windfall tax, mimořádná daň zavedená pro získání prostředků na kompenzace vysokých cen energií. Stát sice již nic nekompenzuje, avšak daň trvá. A do třetice nejsou příliš kapitalistické ani úvahy Marka Bendy o mimořádném zkasírovaní bank, na které se šéf poslanců ODS „mimořádně zlobí“. 

Ani zaprášenou frázi „chceme méně agendy i byrokracie“ Zbyňku Stanjurovi nevěřím. Zejména když jsme „šampiony“ Evropy v byrokracii práce, máme zde dlouhé povolovací procesy, zemědělci kvůli přebujelé byrokracii vyrazili do ulic a start-upům, jež tvoří asi pět procent české ekonomiky, dokonce státní byrokracie hází klacky pod nohy. 

Na to, že politik „slibem nezarmoutí“, jsme si za poslední tři dekády už zvykli, ostatně není to rysem jen občanských demokratů, ale politiků obecně. 

Kongres však ukázal, do jaké míry delegáti žijí v „komnatě plné ozvěn“, v sociální skupině, kde se souhlasné názory odrážejí a zesilují a ty zdravě kritické zanikají. Sám jsem to během víkendu zažil ve dvou zjitřených diskusích s nejmenovanými delegáty. 

Občanští demokraté na to, aby se vypořádali v zásadě s jakoukoliv kritikou včetně té konstruktivní, používají v zásadě tři hlavní obezličky. 

První odpovědí je „nemůžeme za to, protože vládneme v koalici“. Ano, pět stran ve vládě (technicky vzato by stačily jen čtyři) jsou sice pro prosazování stranického programu komplikací, ale strávit opakováním této věty čtyři roky mandátu je na řadu voličů zkrátka příliš.  

Druhou obezličkou je neustálé poukazování na to, jak to má tato vláda složité, jak čelí důsledkům války na Ukrajině, vysoké inflaci, energetické krizi. Bezpochyby. A nutno dodat, že vláda tyto výzvy vyřešila povětšinou dobře, jistě lépe, než předchozí vláda zvládla covid. Jenže neustálé zdůrazňování toho „my to máme těžké, tak nám to či ono odpusťte“ si sympatie voličů rovněž nezíská. 

Poslední obezlička je suverénně nejhorší, protože celou stranu svádí k politické lenosti. Říká totiž „no jo, ale oni jsou ještě horší!“ 

„Antibabiš“ je v ODS, ve Spolu i v celé pětikoalici pevně zakořeněný a během kongresu se prolínal většinou projevů. Nejde jen o vymezení se vůči opozici. Problém je, že část strany otevřeně sází na to, že volič, který si nepřeje návrat Andreje Babiše, zkrátka nemá jinou alternativu než to ODS prostě „hodit“, protože nikdo jiný na politickém trhu není. Tedy, alespoň zatím. 

Kognitivní disonance, uzavření se v komnatě ozvěn a omílání tří zmíněných obezliček má své důsledky. Strana nereflektuje, jak ji voliči vnímají. A ta čísla jsou zarážející. Vláda Petra Fialy požívá rekordně nízké důvěry, podle CVVM jí věří pouze 17 procent lidí. To je extrémně málo a z kabinetu to činí jednu z nejnedůvěryhodnějších vlád.

K tomu se přidávají i preference občanských demokratů. I ty za poslední dva roky poklesly. Jak ukazuje například průzkum Medianu, strana bojuje o setrvání ve dvojciferném teritoriu. 

Přesto na Kongresu od nikoho nezazněly pochyby, zda je strana ve skutečně tak skvělé kondici, jak se delegáti tváří, když mluví o následujících čtyřech výhrách v řadě. 

Co hůř: při volbě místopředsedů zcela vymizela jakákoliv soutěž. Ani Petr Fiala – u jeho pozice je to ještě pochopitelné –, ani Zbyněk Stanjura neměli protikandidáty, přesto získali jen 81, respektive 73 procent hlasů. U Petra Fialy jde o nejslabší mandát od jeho prvního zvolení v roce 2014. 

Stejně tomu je i u místopředsedů – uspěli všichni čtyři nominovaní politici poté, co se Jan Skopeček své nominace podle plánu vzdal. Kde je však vnitrostranická soutěž, tříbení názorů, střet jednotlivých proudů? Kde je „totální meritokracie“ strany, kde je snaha dostávat do funkcí své „best and brightest“ ve chvíli, když každý nominovaný svůj post de facto automaticky získá?

A poznámka na konec: jak mohou voliči straně věřit, že myslí digitalizaci a debyrokratizaci vážně, když cenné tři hodiny (!) prvního dne kongresu strávila jen na tom, že hlasovala postaru, papírovými lístečky, které následně sčítala? Pokud by ODS hlasovala elektronicky a ušetřený čas vyhradila politické diskusi, která kvůli zdržení musela být odsunuta hluboko do noci, udělala by lépe.

Navzdory všemu výše popsanému stále věřím, že ODS je jednou z nejjistějších sázek na budoucí politickou stabilitu i ekonomickou prosperitu Česka. Petr Fiala to ve svém nominačním projevu vystihl přesně: „Opozice každý den prokazuje, že si vybrala cestu negace, destrukce a lží. Bez ohledu na ekonomické a morální náklady, bez ohledu na budoucnost naší země, jako by oprášili staré komunistické heslo: čím hůře pro republiku, tím lépe pro nás.“ 

Jsem však přesvědčený, že v nadcházejících čtyřech volbách (letos evropské, krajské, senátní, příští rok sněmovní) by straně tuze pomohlo, pokud by si pustila blíž k tělu konstruktivní kritiku, kdyby zintenzivnila vnitrostranickou soutěž a odhodila tři ohrané obezličky, kterými neustále omlouvá vlastní nedostatky. 

Pokud se jí to nepovede, velmi jednoduše se může stát, že se současné předvolební průzkumy stanou realitou. A to by znamenalo ústavní většinu v parlamentu nikoliv pro pětikoalici, ale pro současnou opozici.