KOMENTÁŘ RADKY TYPLTOVÉ | Včerejšek byl dnem D: dnem, kdy mohla konečně odstartovat diskuze s velkým D o střelbě na filosofické fakultě, ze které by měly být vyvozeny důsledky a padat hlavy.
Státní zástupci po šesti měsících zbavili policii mlčenlivosti v případu střelby na FF UK. Ti byli na veřejném zasedání bezpečnostního výboru konfrontováni poslanci i pozůstalými po obětech vražedného běsnění Davida Kozáka.
Ještě nějaký čas po skončení zasedání dominovaly webu Novinky.cz na hlavní stránce seznam.cz titulky typu To nejhorší přijde v pátek, hrozí velké kroupy, Vězeňská služba v exekuci nebo Muž v centru Prahy masturboval před dívkami.
Později přibyl článek pojmenovaný „Střelec z fakulty byl fascinován násilím a měl zálibu v tvrdém pornu, vyplynulo z posudků“. Večerní aktualizovaný titulek jednoho z článků už zněl „Všichni jste fatálně selhali. Rezignujte, vyzvala matka oběti Rakušana a policejního prezidenta“.
Dlužno dodat, že Seznam Zprávy vydaly článek o frustraci ředitele policie a například bulvární Extra.cz už ráno publikovalo nekompromisní glosu vyzývající ministra vnitra Rakušana k odstoupení. Totéž si přeje matka jedné ze zavražděných studentek, která se snažila v uplynulých měsících „prokopnout“ obludné ticho, které celou událost přikrylo pod poklop. Ticho, které posvětila i většina novinářů.
Například web Reflex.cz drží linii, kterou nekompromisně
nastolil již v prosinci. Nepsat, neřešit, nepátrat. Nechovat se
jako zpravodajské médium. Včera v tomto duchu vydal komentář, který uvozuje řečnická otázka, zda je nutné zveřejňovat každý
detail střelby na FF UK. Ano, je to nutné. Obsahují totiž střípky
mozaiky skládající dohromady příběh, ze kterého by měly být
vyvozeny závěry. Zametením pod koberec bordel nezmizí a bez
poučení jsme odsouzeni k opakování historie.
Podle Deníku Referendum je debata o střelbě na fakultě vymknutá z kloubů. „Po týdny a měsíce jsem cítil, a nebyl jsem zřejmě sám, že nejde odpovědět ničím jiným než tichem,“ píše v něm mimo jiné jeho autor Matěj Moravanský. Tohle ticho ale neléčilo. A nemohlo ztlumit fakt, že někdo neskutečně pochybil.
Celý průšvih odstartoval už v Hostouni, kde policisté 21.
prosince ve 12.47 hodin objevili nástražný systém, zastřeleného
otce Davida Kozáka naaranžovaného hlavou na dřevěném špalku, vedle kterého ležela sekyra – jak uvádí v podrobné rekonstrukci
případu web
iDnes.
Veřejnost i média se nechala umlátit „čepicemi“ ze sociálních sítí, které na dlouhé měsíce zakryly zjevné pochybení policie
Střih. Je 9. ledna 2024, 14 hodin. Sedím na zemi pod televizními kamerami, které míří na špičky české policie. Ty skálopevně tvrdí, že pracovaly s premisou, že do Prahy míří zoufalý sebevrah.
Ondřej Kundra z Respektu se ptá na sekyru a tratoliště krve. Následuje tratoliště nenávistných komentářů na sociálních sítích a obvinění z bezcitnosti.
Jde ale o zásadní moment. Takhle se má chovat novinář. Ptát se policistů, jak mohli v tento moment přistupovat k vrahovi jako k sebevrahovi, mělo zásadní opodstatnění. Veřejnost i média se ale nechala umlátit „čepicemi“ ze sociálních sítí, které na dlouhé měsíce zakryly zjevné pochybení policie, stejně jako její neoddiskutovatelné mlžení.
Kdo má policii za těchto okolností věřit, že k odhalení vraha z Klánovic neměli daleko?
Od začátku, tedy od 21. prosince 12.47 hodin, se policie měla chovat tak, jako by pátrala po vrahovi a šílenci. Na FF UK evakuaci budovy v minulosti několikrát trénovali. V případě vyhlášení poplachu by byla fakulta do deseti minut prázdná.
Kdyby její vedení získalo reálnou informaci o situaci včas a v reálných obrysech, dopadlo by vše jinak. Po bitvě je sice každý generál, ale policie měla už před ní v rukou strategické informace.
Informace, které postupně vyplouvaly na povrch, měla v rukou i média. Zachovala se ale stádně submisivně a krajně nenovinářsky. Redaktoři netlačili na policii, nekladli otázky, nepracovali. Tento přístup je špatný a souvisí s tím, že v dnešních médiích převzala otěže nová generace novinářů, která nemá instinkty lovců, jimiž oplývala stará skvadra novinářů z 90. a nultých let.
Nekompromisní „detektivové slova“ a „zuřiví reportéři“ typu Sabiny Slonkové, Jaroslava Kmenty, Josefa Klímy nebo Standy Motla „vymřeli“. Nejsou. Média ovládla nová generace, která se domluvila na konsenzu, že prosincovou střelbu na fakultě „vymlčí“.
Tento konsenzus dopadl i na rodiče zavražděných studentů. Někteří z nich skutečně nechtěli svou bezednou ránu jitřit a sypat do ní informační sůl, jiné ale ohlušující ticho ničilo ještě víc. Novináři rozhodli za pozůstalé, že je lepší mlčet.
Odvahu odhalit, jak může nevědomost bolet, sebrala až Lenka Šimůnková, maminka zavražděné Elišky. Do konfrontace šla natvrdo, přesto i ona narazila do zdi, která mezitím na sociálních médiích vyrostla. Do zdi mlčení.
Společnost se totiž před informacemi o prosincovém masakru „zapouzdřila“. Čin jako takový vnímala jako brutální, jako něco, na co se raději nedívá a dětem nesděluje. Mentálně ji už předtím oslabil nejprve covid, později válka na Ukrajině.
Před negacemi raději zavírá oči. To ale neznamená, že se tak mají chovat i novináři.
Společnost se rozdělila hned na tři stáda. První, novinářské, rezignovalo na to, jak má novinařina vypadat. Mlčeli. Při „hezkém povídání“ v knihovně Václava Havla se chvástali, jak je dobře, že mlčí. Ztratili sebereflexi.
Druhé stádo tvořili studenti žurnalistiky, kteří psali novinářům otevřené dopisy. Rezignovali na sběr informací, usurpovali si právo určovat, co je dobré a co zlé. Info.cz bylo prakticky jediné médium, které uvádělo plné jméno vraha.
Jedna ze studentek FF UK požádala o jeho stažení. Místo toho jsme jí poslali odkazy na BBC, Le Figaro, The Guardian a další renomovaná média, která celé jméno masového vraha uváděla. Toto „dogma“, že seriózní média celé jméno neuvádí, nemělo oporu v realitě.
Třetím, nejhlasitějším stádem, byla veřejnost na sociálních sítích, která „papouškovala ticho“. Slovní lynč se snesl i na filosofku Terezu Matějčkovou, která otevřela diskuzi. Bylo patrné, že lidé naskakují na hlavní vlnu bez ohledu na to, jestli jde správným směrem.
Jediné, co je pochopitelné, je, že mlčeli státní zástupci a policie, protože už od 12.47 hodin, tedy od nálezu hlavy na špalku, bylo jasné, že došlo k chybě.
Někdo teď musí dát hlavu na špalek a přijmout zodpovědnost – nejen faktickou, ale i politickou.
Nejen novináři ale od začátku věděli, že je něco špatně. Už když ministr vnitra Vít Rakušan chválil policisty v sousedství čtrnácti mrtvých těl studentů a pedagogů FF UK. Bylo to cynické nejen vůči obětem, ale i vůči jejich blízkým. Takhle dobrá práce nevypadá.
Při zpětném ohlédnutí vidíme chyby, které byly evidentní nejpozději po první policejní tiskovce. Všichni, kdo na ně upozorňovali, byli ostatními novináři slovně fackováni. A podlehli.
Od první chvíle bylo jasné, že se něco zásadně nepovedlo. Někdo ale teď musí přijmout zodpovědnost. Bylo by absurdní, aby se tak nestalo. Policie si sype popel na hlavu, zakládá pracovní skupiny, do budoucna bude nastavovat jinak procesy, připouští chyby v komunikaci a v analýze dat.
V tuto chvíli ale musí někdo odstoupit. Gesta jsou důležitá. Gesto učinil i masový vrah David Kozák, když položil hlavu svého otce na špalek. Někdo teď musí dát hlavu na špalek a přijmout zodpovědnost, a to nejen faktickou, ale i politickou.
