Kde se vzala úzkostná generace? Nemohou za to jen sítě, nelžeme si do kapsy

Jsem úzkostný rodič. Mé děti jsou úzkostné děti. S vlastní úzkostí dlouhodobě bojuji, v jednotlivých bitvách občas vyhrávám. Jsem schopna sebereflexe a uvědomuji si, že ji přenáším na své děti. 

Nálepkovat dnešní děti a dospívající jako sněhové vločky a neuvědomovat si, že my – rodiče – jsme sněžnými děly, vnímám jako pokrytectví, stejně jako přehození zodpovědnosti na vnější vlivy, například sociální sítě. Děti v nich podle mě hledají mimo jiné to, čeho se jim nedostává od rodičů – sebepotvrzení, uznání a svobodu. Dopaminová závislost, se kterou pracují algoritmy, bezesporu existuje. Bez diskuze má dopad na jejich duševní zdraví. Ale úzkost zakořenila už mnohem dříve. 

Americký sociální psycholog Jonathan Haidt vydal letos bestseller s názvem Úzkostlivá generace. Popisuje v něm tezi, že za epidemií krize duševního zdraví dětí a dospívajících stojí především sociální média. Děti označuje za „kanárky v dolech“, kteří jsou indikátorem toho, že se něco děje. Korelace je podle něj zřejmá. Za narůstající depresí a úzkostí podle něj stojí fakt, že se sociální život dospívajících přesunul do chytrých telefonů.

Toto vysvětlení však může být příliš zjednodušující. Ale pro (nejen) úzkostné rodiče vlastně ideální – zbavuje nás zodpovědnosti, selhali jsme maximálně v tom, že jsme nenastavili rodičovský zámek a nepohlídali čas strávený u obrazovek.

Základem Haidtovy argumentace jsou grafy znázorňující nárůst psychických obtíží po roce 2012. Tento moment označuje jako začátek „velkého přeprogramování dětství“, kdy se chytré telefony staly běžnou výbavou dětí. Časový rámec jeho analýz je ale omezený. Většina grafů začíná kolem roku 2002 a končí v roce 2018. 

Například ve Švédsku zdravotní úřady sbírají data o duševní pohodě mladých lidí už od roku 1986. Pocity smutku jsou zde na vzestupu od 80. let. Stejně tak problémy se spánkem měly vzestupnou tendenci dávno před zavedením chytrých telefonů. 

Dřívější nárůst psychických problémů je patrný i v jiných zemích. Například ve Velké Británii se prevalence psychických poruch mezi dětmi a dospívajícími mezi lety 1995 a 2014 zvýšila šestinásobně.

Americká profesorka psychologie na Státní univerzitě v San Diegu a autorka knih „Generace Já“ a „Epidemie narcismu“ Jean Twenge, která radí společnostem a organizacím ohledně rozdílů mezi generacemi a patří mezi nejvýraznější kritiky používání chytrých telefonů, napsala již v roce 2000, že „průměrné americké dítě v 80. letech vykazovalo více úzkosti než psychiatričtí pacienti z 50. let“.

Co tedy stojí za krizí duševního zdraví, pokud to nejsou technologie? Akademici poukazují na různé psychosociální faktory, jako jsou rostoucí netolerance k nejistotě v moderní společnosti, posedlost – individuální i kolektivní – vyhýbáním se riziku, zesilující pocity ztráty smyslu v práci i životě obecně a rostoucí nerovnost doprovázená zvyšující se úzkostí ze společenského postavení. 

To vše ale zní jako „dospělácké problémy“. A právě rodiče jsou těmi, kteří začarovaný kruh úzkosti roztáčí. Nedostatečná ochrana dětí ve virtuálním světě je jen jednou stranou mince, neméně důležitým akcelerátorem úzkosti je i přehnaná ochrana dětí ve skutečném světě.

I tu zmiňuje Jonathan Haidt ve své knize. Děti podle něj ztratily možnost prožít dětství založené na volné hře. Úpadek odstartoval v 80. letech a zrychlil se v 90. letech minulého století. Všichni savci potřebují volnou hru, co nejčastěji, aby si během dětství propojili mozek a připravili se na dospělost. Mnoho rodičů však začalo omezovat přístup dětí k volné hře bez dozoru – právě kvůli vlastní úzkosti. Zprávy z médií podněcovaly jejich obavy o bezpečnost dětí, paradoxně přesto, že „skutečný svět“ byl čím dál tím bezpečnější. 

Ztráta volné hry a nárůst neustálého dohledu dospělých připravily děti o to, co nejvíce potřebovaly k překonání běžných dětských strachů a úzkostí: šanci prozkoumat, otestovat a rozšířit své limity, vybudovat si přátelství prostřednictvím sdíleného dobrodružství a naučit se sami posuzovat rizika. 

Na vlivu rodičů na úzkostnost dětí se odborníci shodují. „Hlavním rizikovým faktorem pro vznik anxiózních poruch v útlém dětství je ‚málo bezpečný vztah‘ k matce (attachment). Úzkostné matky, které jsou nejisté ve své mateřské roli, mají strach z vlastních chyb a z kritiky okolí, začnou dítě nadměrně ochraňovat a kontrolovat, a tím tlumit vlastní úzkost. 

Tento overprotektivní přístup dítě zúzkostňuje a infantilizuje. Naopak pocit bezpečí a jistoty pomáhá vytvořit dítěti takový vnitřní svět, v němž převažuje důvěra v lidi kolem sebe i ve svoje vlastní schopnosti a síly,“ poznamenává v článku o úzkostných poruchách v dětství v časopisu Česká a slovenská psychiatrie psychiatrička Eva Malá.

Dnešní děti jsou úzkostnější, vystresovanější a přehnaně ustarané. Samozřejmě ne všechny, naštěstí. Ale těch nešťastných přibývá. Určitou roli může hrát genetika. Děti, jejichž rodiče bojují s úzkostí, čelí podle Goldy Ginsburgové, psycholožky z Johns Hopkins University School of Medicine, která se zabývá dětskou úzkostí, 2x až 7x vyšší pravděpodobností, že se u nich vyvine úzkostná porucha. Geneticky podmíněná zranitelnost a tendence k úzkostnému chování existují. Nemalý vliv má ale i samotné chování rodičů. 

Pokud rodiče vidí svět jako děsivé místo, tvoří tak kulisy i dětského světa. „Pokud rodič projevuje úzkost, vyskakuje na stůl, když vidí myš, a nereaguje klidně, víme, že u dětí je pravděpodobnější, že se u nich vyvinou strachy podobné těm, které předvádějí jejich rodiče,“ upozorňuje Golda Ginsburgová. Dítě se totiž neučí slovem, ale příkladem. 

Problémem je i přehnaná péče a umetání cesty. Takzvané helikoptérové rodičovství, kdy rodiče děti až patologicky kontrolují, chrání a organizují jejich život na úkor samostatnosti a schopnosti řešit problémy vlastními silami.

Helikoptérový rodič „krouží“ nad dítětem, dohlíží na každý jeho krok a zasahuje i tam, kde by dítě mohlo situaci zvládnout samo. Jako superhrdina, jehož zdroje síly ovšem nejsou nevyčerpatelné, se snaží eliminovat rizika – fyzická i emocionální. Za děti často řeší i spory s kamarády nebo učiteli. Plánuje a organizuje každý detail života dítěte, od volnočasových aktivit po výběr školy. 

Dětem tím rodiče vysílají jasný signál – nikoli ten, že tu pro ně vždy budou, ale ten, že bez jejich pomoci nemohou uspět a zvládnout problémy. Neumožňují svým dětem dělat chyby. Navíc jim ani nenaznačí, že dělat chyby je v pořádku, protože se jejich prostřednictvím učíme. Dítě se tak z chyb nejen hroutí, ale necítí se ani kompetentní zkusit to znovu. Strach z chyb a nedokonalosti se rodinami vine jako červená nit.

Úzkostní rodiče kráčí po cestě do pekla dlážděné dobrými úmysly. Je potřeba z ní odbočit. Čelit vlastním strachům, nechat děti volně dýchat a vrátit jim zodpovědnost za jejich vlastní život. Stanovit hranice, ale dovolit objevovat a rozhodovat se samostatně. Nechte vyrůst jejich vnitřní motivaci. To radí například i v knize Dítě na vlastní pohon klinický neuropsycholog William Stixrud a pedagog Ned Johnson. 

Nechte své děti, ať si občas „nabijí hubu“. Možná vám za to jednou poděkují. Místo frenetického kroužení okolo nich zvolte spíš postoj pevného majáku. Budete tam, když vás vaše dítě bude potřebovat. Ale zároveň mu dovolte plout.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.