Green Deal po česku: Mlčení vlády vyvolalo poprask, problém je ale reálný. Co nás opravdu čeká a nemine

Ve skutečnosti jde o tři strategické dokumenty, které mělo Česko dokončit už dávno; jeden z nich Evropské komisi dluží více než měsíc. Píše se v nich o tom, jak se naše země hodlá vyrovnat s požadavky zelené transformace. Jde o potřebné koncepční a plánovací nástroje, které je záhodno mít; nejsou vůbec tajné, jen se jejich více než 800 stran málokdo odváží skutečně přečíst.

Humbuk kolem nich byl neoprávněný a zbytečný. Neobsahují nic nového, nejsou nikterak právně závazné, nic nezavádějí ani nemění. Konstatují realitu, popisují způsoby, jak Česko dosáhne hodnot snižování emisí, ke kterým se v rámci EU zavázalo, a vytyčují určité vize. V energetice nahrazují dosavadní dávno překonanou koncepci z roku 2015, která stavěla na laciných a dostupných fosilních palivech z Ruska.

Podstatou poděšených reakcí byla zmínka o tom, že zavádění druhé etapy emisních povolenek od roku 2027, takzvané ETS2, se bude týkat silniční dopravy a vytápění budov. Tedy že firmy zabývající se distribucí pohonných hmot nebo paliv své produkty o tuto daň zdraží. U benzinu by to mělo být asi o dvě až čtyři koruny – ale mohlo by to být i víc, podle okolností.

Jsme tedy svědky nikoli nějakého Green Dealu „na tajňačku“ po česku, nýbrž obyčejného a také tradičního překvapení, kdy česká vláda – a je jedno, zda ta Babišova, nebo ta Fialova – zvedne v Bruselu pro něco ruku, ale pořádně nikomu nevysvětlí, čemu vlastně pomohla ke schválení. Pak celá věc „usne“, ale vrátí se jako bumerang v okamžiku, kdy by se daná norma měla začít uplatňovat. 

Čili ono zdražení není něčím, co by si vláda teď vymyslela. Je obsaženo v nařízení, které Česko spolu s dalšími 26 státy schválilo už předloni a celounijně začne platit v roce 2027.

Jako všechny evropské normy prošla i tato dopadovou studií a veřejnou konzultací, do které se mohly české subjekty zapojit. Dlouze se o ní jednalo na expertní i ministerské úrovni v Radě EU za plné české účasti, stejně jako v Evropském parlamentu za přičinění našich europoslanců. Česko ji dokonce za svého předsednictví v Rady EU ve druhé polovině 2022 tzv. „dotáhlo do konce“. Ale nikdo ani v jednu chvíli nezvedl „červený praporek“ – schválili jsme to tak říkajíc i s chlupama, a ty nás nyní škrábou v krku.

Zákonodárci přitom od začátku věděli, že povolenky na emise z dopravy a budov s sebou nutně přinesou sociální dopady. Pro jejich zmírnění schválili sociální klimatický fond, vybavený 65 miliardami eur; na Česko má připadnout 100 miliard korun, což není málo. 

Umožnili, aby se zavedení povolenek o rok odložilo, pokud budou pohonné hmoty v roce 2027 příliš drahé. A vymysleli mechanismus bránící prudšímu zdražování tohoto typu povolenek. Takže se již od začátku vědělo, že bude problém. V české kotlině však nikdo nikomu ani muk, hlavně veřejnosti ne.

Sledujme však celou genezi na úrovni EU: Vlády členských zemí se již před deseti lety dohodly, že budou snižovat emise skleníkových plynů. Právě zplodiny z dopravy a provozu budov patří mezi jejich největší zdroje. Evropská komise tudíž navrhla zavést povolenky také pro motoristy a majitele domů, aby s tím sami něco dělali – například měli dodatečnou motivaci si kupovat elektrická či hybridní auta nebo provádět izolace svých domů.

Podobně jako u „klasických“ povolenek budou příjmy z obchodování s nimi směřovat do Modernizačního fondu EU, který slouží k financování „zelené transformace“ – například k budování fotovoltaických a větrných elektráren, instalaci tepelných čerpadel či výměně zastaralých kotlů za úsporné, a podobně. „Sociální“ klimatický fond navíc přispěje těm, kdo by na to měli nejvíc doplácet.

Zde lze argumentovat tím, že nároky na dotace či příspěvky z tohoto fondu budou určeny zejména sociálně nejslabším skupinám obyvatel nebo malým podnikům. ale na opatření doplatí – chce se říct „opět“ – zejména střední třída stejně jako podniky střední velikosti. 

Z tohoto hlediska by proto nebylo od věci se ještě podívat na detaily nakládání se zmíněným fondem – do roku 2027 zbývají více než dva roky, leccos se dá ještě vyladit.

Toto uvažování neobstojí samozřejmě před politiky, jako je Andrej Babiš, kteří v Česku šmahem odmítají už sám princip emisních povolenek a považují ho za zničující pro český průmysl. Je přitom jasné, že kdyby jich nebylo, nedaly by se nikdy do pohybu pozitivní změny v české energetice, teplárenství a řadě odvětví energeticky náročného průmyslu – prostředky z modernizačního fondu by nebyly k dispozici. 

Na druhé straně povolenky objektivně více prodražují výrobu v zemích s vyšším podílem průmyslu, zejména energeticky náročného, a narušují tak princip „rovného“ zacházení se všemi členskými státy.

Klimatická změna je tu, všichni ji prožíváme na vlastní kůži. Evropa si toto nebezpečí uvědomuje a postavila se od roku 2015 do čela světového úsilí, chtěla ukazovat cestu a být vzorem ostatním. 

Když v roce 2019 EU schválila Green Deal, jímž vytyčila právně závazný cíl dosáhnout do roku 2050 bezemisní ekonomiky, opírala se o velmi solidní podporu veřejného mínění. Klimatická změna byla v řadě zemí EU (nikoli v Česku) považována tehdy za hrozbu číslo jedna.

O dva roky později stanovila Evropská komise pro rok 2030 cíl snížení emisí o 55 procent (oproti stavu v roce 1990) a začala produkovat návrhy nových nařízení či úpravy stávajících směrnic. Tou dobou už ovšem začala měnit priority covidová krize a k zásadnímu obratu došlo s rokem 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu a EU se musela odstřihnout od ruského plynu. 

V celé nahotě se ukázala jako slepá, či přinejmenším zoufale neprozíravá, někdejší důvěra v německou orientaci na kombinaci obnovitelných zdrojů a laciného zemního plynu.

Podpora veřejnosti začala logicky ochabovat. V průzkumech se na prvních místech objevily jiné „starosti“ jako bezpečnost, obrana, konkurenceschopnost průmyslu... Ukázalo se, že zatímco EU chrlila nové předpisy ve prospěch klimatu, stala se životně závislou na dovozu technologií potřebných k jejich naplnění. 

Dosavadní německý model se zhroutil, ale i tak jsme museli čekat do roku 2022, než se podařilo zařadit jadernou energii jako bezuhlíkovou do tzv. evropské taxonomie.

Dnes už je jasné, že Evropská unie nedosáhne do roku 2030 svého slavnostního závazku snížit emise o 55 procent, ale že výsledek bude hubenější. Ukazuje se, že některé mety byly nastaveny více politicky než realisticky. A že pokud by jich mělo být přece jen dosaženo, bylo by třeba mnohonásobně víc investic ve srovnání s tím, co je k dispozici – dnes i zítra. To už nejsou jen stanoviska euroskeptických think-tanků, ale i Evropského účetního dvora, ctihodné kontrolní instituce EU.

Ten v poslední zprávě z konce června například napsal, že Evropská komise vytyčila „příliš ambiciózní“ cíle pro výrobu a dovoz „zeleného“ vodíku. Tyto cíle – 10 milionů tun v roce 2030 – „se řídily politickou vůlí, aniž by spočívaly na solidní analýze“.

Vezme-li se v úvahu, kolik peněz se investuje do vodíkového programu z evropského rozpočtu (skoro 19 miliard eur), je takové konstatování na pováženou. Auditoři navíc ještě Komisi vyčetli, že vedle vlastní slaboučké průmyslové základny pro výrobu tohoto typu vodíku nemá žádnou strategii ani pro zajištění jeho dovozu.

Bez okolků se vyjadřuje profesor Samuele Furfari ze Svobodné bruselské univerzity, sám kdysi úředník Evropské komise. Podle něj přistoupily členské státy na německé energetické dogma podřizující vše boji proti CO₂. 

„Všechny země podlehly německé ideologii; Evropská rada nese jasnou odpovědnost za opuštění rozumnosti, kterou provozovala po prvních šest desetiletí existence evropského projektu,“ píše profesor a připomíná, že právě energetika byla vedle uhlí oceli pilířem, na němž byla evropská integrace od počátku postavena.

Václav Smil, profesor českého původu na univerzitě v Manitobě v kanadském Winnipegu, upozorňuje zase na to, že „zelená transformace“, kterou jsme si naordinovali, je a bude mnohem nákladnější, než jsme se domnívali. Poukazuje na odhad Mezinárodní energetické agentury, podle níž „zelená tranzice“ stála v roce 2023 globálně 2,2 bilionu dolarů. 

I kdybychom chtěli nahradit dnešní spotřebu fosilních paliv jen ze 60 procent, museli bychom investovat šestkrát víc. Což není realistické. „Není to předpověď, ale jen spolehlivý odhad, z něhož vyplývá, jak jsou náklady na tento společný úkol podceňovány.“ 

Smil vychází ze závazků EU, ale i dalších zemí – bezuhlíkové ekonomiky chtějí do roku 2050 dosáhnout také Spojené státy, Čína si vytyčila termín 2060.

Staronová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová v projevu v den zvolení nehájila zuby nehty Green Deal, jak bývá obviňována. Naopak, zmínila ho jen dvakrát, a zdůraznila, že jeho další provádění se musí dít „pragmaticky“. 

Chápejme to jako dosti jasnou výzvu ke změně tempa i metodiky. Šéfka Komise moc dobře ví, že bude ve funkci až do roku 2029. A nebude se tedy moct vyhnout zásadní revizi a změně směru, jakmile se v celé nahotě ukáže, že cíl snížit emise o 55 procent do roku 2030 není splnitelný.

Zajisté, schválené normy pro období do roku 2030 zůstanou v platnosti. Ale všude tam, kde se s tím v rámci schválených dokumentů počítá (například u tolik diskutovaného zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035), budou využity revizní klauzule. Lze upravit i některé prováděcí předpisy a zmírnit ta nařízení, jejichž schvalování je ještě v chodu.

Zejména by však Komise měla střízlivě zvážit, zda bude pro rok 2040 navrhovat pokles emisí o 90 procent, jak signalizuje. Ve světle výše řečeného vypadá takový cíl opět spíš jako zbožné přání či další „ambiciózní závazek“ než jako reálná možnost.

Hodně bude záležet na tom, nakolik se podaří propojit „zelenou transformaci“ s novou snahou o posilování konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Zatím jsou tyto dvě priority často stavěny proti sobě. Von der Leyenová mluví o „dohodě o čistém průmyslu“ – počkejme si, co má přesně na mysli.

Mluví také o mobilizaci soukromého kapitálu (unie úspor a investic) a o veřejném „fondu konkurenceschopnosti“. 

Záměrně však neříká žádná čísla – dobře ví, že v dnešní Evropské radě nemá podporu ani pro navýšení rozpočtu EU, ani pro další společné zadlužování, ať už ve formě půjček nebo emise evropských dluhopisů. Přitom je jasné, že bez dodatečné finanční injekce nebude možné zelenou transformaci dokončit, ani významně podpořit průmysl zaostávající za USA nebo Čínou.

Evropskou unii čekají tedy obtížná rozhodnutí, kudy se dát. Politikové budou po zkušenosti z posledních eurovoleb stále více hledět na veřejné mínění, které se podle průzkumů jaksi bojí klimatické změny méně než poklesu životní úrovně. Bude obtížné vytyčovat vize a plánovat nepopulární kroky.

Klimatická změna přitom bude postupovat dál a zrychlovat. Záhy půjde o mnohem víc než o zdražení litru benzínu o čtyři koruny.