KOMENTÁŘ JANA BARTÁKA | I když mnozí evropští politici stále označují ruskou invazi na Ukrajinu za příčinu evropské energetické krize, je dnes více než jasné, že ruská invaze evropskou krizi především odhalila a urychlila. Příčiny jsou totiž veskrze domácí: způsobilo je dvacet let pochybné a krátkozraké energetické politiky EU. O to větší úkol před Evropou nyní stojí – je to zásadní výzva, která silně ovlivní její budoucnost.
Termíny jako energetická nezávislost, energetická bezpečnost či evropská energetická suverenita se v minulosti v projevech evropských politiků objevovaly jen výjimečně. Při čtení následujících řádků je také dobré pamatovat, že energetická nezávislost a energetická suverenita nejsou synonyma.
Evropa nikdy nebyla a asi ani nebude energeticky zcela nezávislá. Není to nakonec nezbytné. Rozhodující je druhý pojem – energetická suverenita. Suverenita jako schopnost činit volby a rozhodnutí, kontrolovat jejich provedení od začátku do konce, vyhodnotit zranitelná místa a zabezpečit jejich ochranu. Takovou energetickou politiku Evropa nemá.
- Jan Barták v komentáři píše o chybách a krátkozrakosti evropské energetické politiky v posledních dekádách.
- Pod taktovkou Německa, které založilo svůj obrat k „zelené“ energii na levném ruském plynu a využití kapacit sousedů, kvetlo nepřátelství k jaderné energii.
- Ztratili jsme dvacet let v iluzi a dnes sčítáme chyby.
- EU musí změnit postoj k jaderné energii, pokud si chce udržet pozici průmyslové mocnosti.
Evropskou energetickou politiku určovala klimatická agenda a cíl stát se lídrem globálního boje proti změnám klimatu. Evropa si v tom stanovovala stále ambicióznější cíle bez hlubších dopadových analýz na energetiku, průmysl a jeho životaschopnost a importní závislost. A koneckonců bez analýzy dopadů na evropskou energetickou bezpečnost a… suverenitu.
Unie nemá pravomoci v oblasti energetického mixu členských států, ale má pravomoci v oblasti životního prostředí, ekologie a klimatu. Energetická politika se tedy musela podřídit politice environmentální. Není divu, že v řadě zemí se sektor energetiky stal součástí ministerstev pro životní prostředí.
Energetická politika EU byla víceméně kopií německé Energiewende, přinejmenším jí byla výrazně inspirována. Energiewende je ideologicky zdůvodněna nezbytností přejít co nejrychleji a totálně na obnovitelné zdroje, v praktické rovině ale byla provedena s německou racionalitou a pragmatismem pod rouškou zelené rétoriky. Jádrem této politiky bylo provozovat co nejdéle levné domácí hnědé uhlí a postupně ho nahradit laciným plynem z Ruska, což umožňovalo zachovat konkurenceschopnost německého průmyslu.
Plyn se stal zásadním a plně podporovaným doplňkem i celoevropské energetické politiky. Oporou této úvahy byla i situace v USA, kde laciný břidlicový plyn vytlačoval na čistě tržních principech dosud dominující uhelné zdroje a umožnil Americe dosahovat rychlejšího tempa snižování emisí než v Evropě, a to i v období prezidenta Trumpa, kdy žádná oficiální klimatická politika v USA neexistovala.
Německo, přes vlažný odpor Evropské komise a některých členských států, prosadilo stavby plynovodů Nord Stream 1 a 2 z Ruska a mělo tak zajištěno levný zdroj plynu na mnoho let. Hlavní argument? Jde o čistě komerční projekt, s politikou nemá nic společného.
Nikdo se přitom nepozastavil nad tím, že produkce plynu v Evropě strukturálně a trvale klesá a že závislost na dovozu z Ruska může jen růst. EU používala prakticky jen dva indikátory na posuzování trajektorie členských států k bezuhlíkové energetice: podíl obnovitelných zdrojů v energetickém mixu a efektivnost využití energie s cílem výrazně snížit finální spotřebu energie.
Německý model dodnes může fungovat jen díky existenci sousedních zemí, které musí absorbovat německou elektřinu v případě nadvýroby z OZE, čímž jsou poškozování jejich domácí výrobci, a naopak umožňují – díky jejich expedičním zdrojům, včetně jaderných – zachovat stabilitu soustavy v případě nedostatku výroby z OZE. Německo ale se sousedy svou politiku nikdy dopředu neprojednalo. Prostřednictvím EU se prosazoval a financoval růst mezistátních propojení elektrických soustav prezentovaný jako vzor evropské solidarity. Nic proti ní, ale nejvíce z toho těží právě Německo.
Tato situace nemohla nevyvolat rostoucí napětí mezi státy. Napětí mezi dvěma největšími hráči v EU – Německem a Francií – narůstá takřka každým dnem. Jsou to dvě naprosto protichůdné koncepce energetické politiky. Překonání této rivality je výzvou nejen pro francouzské a německé politiky, ale pro celou unii. EU musí umožnit všem členským státům rozvíjet nízkouhlíkovou energetiku podle jejich představ a podmínek, podporovat je v jejich úsilí a sledovat jediné kritérium – skutečné snižování emisí.
