Evropská unie nedrží krok ani s Čínou, ale ani se Spojenými státy. Její ekonomika ztrácí dech a pokud to půjde takto dál, ztratí své postavení průmyslové mocnosti. Musí tedy reformovat a zdokonalit svůj jednotný vnitřní trh tak, aby se opět stala v globálním měřítku konkurenceschopnou. Debatu na toto téma zahájili nejvyšší politikové „sedmadvacítky“ ve čtvrtek v Bruselu a už první kolo ukázalo, že nebude vůbec snadná. Státníci se totiž více méně shodují v názoru, že situace je vážná a že je třeba něco dělat. Daleko méně už ale v tom, co by to mělo být.
Lídři se na mimořádné schůzi dohadovali celý den. Nakonec pověřili další prací Evropskou komisi s tím, že se k rozsáhlému tématu vrátí v červnu. „Výchozí pozice se liší, ale je to zásadní bitva, pokud chceme v dalších etapách uspět,“ vyložil francouzský prezident Emmanuel Macron. Nyní je podle něj jasné, jak se má metodicky postupovat, a je také naplánován časový itinerář.
Debata se točila kolem zprávy vypracované italským expremiérem Enrikem Lettou, 150stránkového dokumentu, plodu osmi měsíců práce a čtyř set setkání ve všech členských státech unie. Obsahuje řadu dosti radikálních návrhů, jejichž realizace má vydláždit cestu k nápravě, a to v rámci existujících základních smluv.
A varuje, že pokud se s tím okamžitě nezačne, ztratí Evropská unie své místo ve světové ekonomice, bude vytlačena na její okraj a přestane být globálním hráčem, se všemi důsledky pro své mocenské i ekonomické postavení a také pro životní úroveň svých obyvatel.
Letta zdůrazňuje, že pokud chce EU skutečně dotáhnout do konce „zelenou“ a digitální transformaci, významně posílit svou obranyschopnost, dostát svým závazkům vůči Ukrajině čelící ruské agresi a zvládnout i takové výzvy, jako je stárnutí obyvatelstva, musí učinit obrovské investice.
Veřejné peníze stačit nebudou – Letta proto horuje pro integraci evropských finančních trhů, jejich okamžité začlenění do jednotného trhu EU. Říká tomu „unie úspor a investic“, přesnější synonymum pro „unii kapitálových trhů“.
Domnívá se, že takový krok, který se měl udělat už dávno aspoň v eurozóně, by například umožnil investovat obrovské soukromé úspory Evropanů do evropské ekonomiky. Za stávající situace jejich značná část, kolem 300 miliard eur ročně, směřuje do Spojených států, odkud pak EU dováží výrobky, například zbraně, zaplacené vlastně už jednou evropskými střadateli. Pro investory je prostě jednotný a přehledný americký trh lákavější než 27 evropských, s různými pravidly a překážkami.
Pro řadu lidí je Lettova zpráva z tohoto hlediska překvapivým prozřením; mnozí se totiž domnívali, že v Evropské unii, kde převládá jednotná měna, jsou trhy propojeny a fiskální pravidla sjednocena, kromě daní.
Není to tak, stejně jako nejsou integrovány trhy s energiemi, s telekomunikacemi, pro moderní rozvoj zcela klíčové, či s bankovními službami. Navzdory třicetileté existenci jednotného vnitřního trhu tak ve stěžejních oblastech přetrvává fragmentace, která podvazuje konkurenceschopnost, prodražuje provoz a odrazuje investory.
„Naše zpoždění za Spojenými státy je důsledkem této fragmentace, a také pomalé inovace. Opíráme se o čtyři svobody – volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí – odpovídající duchu 20. století. Pro dnešek potřebujeme ještě pátou svobodu – volný pohyb inovace, výzkumu a vědění,“ řekl Letta na tiskové konferenci, kde představil výsledky svého zkoumání.
Vedle mobilizace soukromého kapitálu bude podle něj třeba daleko více investovat z veřejných zdrojů. Státní podpory podnikům sice podléhají schválení Evropské komise, směřují však vždy jen dovnitř dané země a svou povahou narušují rovnováhu na evropském trhu, protože některé země si mohou dovolit své podniky podporovat více než jiné. Letta navrhuje, aby část státní pomoci směřovala vždy do společného fondu, z něhož by se financovaly nikoli národní, ale evropské projekty.
Takovou potřebu s lehkým humorem ilustruje na stavu železnic v EU. Když se vydal sbírat rozumy pro svou zprávu, měl v úmyslu cestovat vlakem. Ale záhy zjistil, že až na výjimky (Paříž-Brusel-Amsterdam-Kolín nad Rýnem) nejsou hlavní a další velká města v EU propojena.
Rychlá spojení existují v rámci mnoha zemí, nikoli přes hranice. „Je absurdní létat v 21. století po Evropě letadlem. Typický problém fragmentace, tedy nedostatek jednotného vnitřního trhu.“
Podobným směrem jdou jeho návrhy na společné financování obranného průmyslu – není přece udržitelné, aby Evropané nakupovali 78 procent svých zbraní mimo EU! Zvláštní fond by měl být zřízen také pro rozvoj klíčových nových technologií a ještě jeden pro usnadnění vstupu nových zemí do EU.
Letta navrhuje, aby se evropské firmy řídily stejným kodexem obchodního práva, což by usnadnilo jejich spolupráci doma i mimo EU. Z jeho návrhů vyplývá, že by se EU vůbec měla vybavit vyšším vlastním rozpočtem, pokud má vzdorovat americké, čínské či indické konkurenci.
Lídři EU se k Lettovým návrhům vyjádřili každý po svém
Usnesení mimořádného summitu počítá vzletně s vyjednáním „nové evropské dohody o konkurenceschopnosti“, přičemž se v angličtině používá slovo „deal“, takže to vypadá jako ujednání na úrovni ambic „Green Dealu“, dnes už proslulé Zelené dohody pro Evropu.
Jenže zatímco „zelená“ dohoda už do značné míry spatřila světlo světa v podobě řady legislativních aktů, ta ekonomická je zatím v plenkách. Souvislost je ovšem zřejmá – právě naplňování „zelených“ ambic bude vyžadovat obrovské investice.
A v případě jejich nedostatku bude třeba ambice omezit, což je ostatně jedno z kontroverzních témat. Nikdo nechce zatím přiznat, že naplňování zelené ambice jednoho dne možná Evropu posílí, ale zatím ji spíše ekonomicky oslabuje.
Pokud si chce EU udržet své postavení ve světové ekonomice, musí se chovat více jako blok a méně jako rozhádaný klub malých zemí. To by ovšem znamenalo větší pravomoci pro nadnárodní instituce, zejména Evropskou komisi, což se řadě vlád nezamlouvá.
Dalším se zase nelíbí, že by si EU jako taková měla i do budoucna půjčovat na mezinárodních trzích k financování společných projektů. Také sdílení národních peněz na veřejné podpory podnikům je pro některé těžko stravitelné.
První reakce na Lettovy návrhy byly tedy rozporné; nedá se říct, že by jeho doporučení nadchla valnou většinu lídrů zemí EU. Poskytla jim nicméně materiál k přemýšlení, už proto, že do značné míry sdílejí jeho znepokojení.
Počkají si nyní ještě na další zprávu, tentokrát zaměřenou úžeji na konkurenceschopnost evropské ekonomiky, na které vyšívá další bývalý italský premiér a také exguvernér Evropské centrální banky Mario Draghi; předkládat ji bude na červnové schůzi Evropské rady.
Pak by měla následovat jasná rozhodnutí, jejichž prováděním bude pověřena příští Evropská komise, která bude ustavena na podzim. Měla by zásadně ovlivnit budoucí sedmiletý rozpočet na léta 2028 až 2034.
Jednání se rozběhne na plné obrátky po volbách do Evropského parlamentu, kdy aspoň někteří národní lídři budou už mít možná sem tam více odvahy k integračním či „federalistickým“ krokům, které Letta (a nepochybně také Draghi) předkládají jako recept.
Jedním z velkých problémů dnešní Evropy je to, že se vůči USA, Číně či Indii musí více prosazovat jako blok, což bez hlubší integrace nejde. Jenže stále větší část voličů ve většině členských zemí si takovou integraci nepřeje.
Z vyjádření jedněch i druhých na mimořádném summitu v Bruselu bylo zřejmé, že si uvědomují naléhavost reforem. Tedy že by Lettovu a posléze Draghiho zprávu nemusel čekat osud těch předchozích – naposledy předkládal dílo pod názvem Nová strategie jednotného trhu v roce 2010 Mario Monti, shodou okolností také bývalý předseda italské vlády. Skončila bez odezvy. „Největším nepřítelem této mé zprávy je šuplík,“ svěřil se Letta novinářům.
