KOMENTÁŘ MOJMÍRA HAMPLA | Částí veřejného prostoru hýbe už nějakou dobu lítý boj malé, ovšem hlasité skupinky akcionářů společnosti ČEZ za jejich domněle pošlapávaná práva ve vztahu k této veřejně obchodované společnosti, a to ze strany státu, který ji většinově vlastní.
Hlavním „guru“ této skupinky aktivistů je Michal Šnobr. Je i jediným mozkem, protože argumenty, které používá, ostatní pouze opakují a vlastní nepřinášejí.
Řada jeho tvrzení je ale nepřesná, mylná či dokonce evidentně účelově ohnutá, a proto je dobré na ně reagovat. Když je totiž bez oponentury začínají jako „zjevné pravdy z nebes“ používat i poučenější účastníci veřejné diskuse uzavřené do sebepotvrzujících se bublin, je zle.
Kromě jiných jimi tvrzených hříchů je terčem útoků stoupenců Michala Šnobra od počátku tzv. windfall tax, tedy daň z neočekávaných zisků, která byla pro některé sektory, včetně odvětví výroby energie, zavedena v době energokrize.
Jejím nejvýznamnějším plátcem je logicky společnost ČEZ, dominantní výrobce elektřiny v Česku. Guru požaduje, aby se okamžitě zrušila a od roku 2024 dál již neplatila, přestože je platným zákonem umožněno ji vybírat až do roku 2025, a tento fakt cena akcie ČEZ v sobě nepochybně dávno obsahuje.
Falešné argumenty „šnobrovců“ jsou zejména tyto:
1) „Výnosy mimořádné daně měly pokrýt mimořádné výdaje související s energetickou krizí. Vláda už žádné mimořádné výdaje od letošního ledna nemá, tak ať nevybírá mimořádné příjmy.“
S první větou souhlas, druhá pravdou v nejmenším není. Pokud bychom vzali všechny objektivně vykázané a naměřené jednorázové mimořádné náklady státu na energetické intervence, dojdeme téměř k číslu 145 miliard korun.
Proti nim je výnos z národní windfall daně a společné evropské windfall daně (říká se mu odvod z nadměrných příjmů z prodeje elektřiny) necelých 60 miliard korun. Díra činí 87 miliard. A to do nákladů státu nepočítáme vyšší příspěvky na bydlení a podobné sociální výdaje s vysokými cenami energií související. Jedná se o striktně uznanou a platnou metodiku tzv. jednorázových opatření.
I kdybychom ale vzali naopak propočet velmi mírný a umazali z mimořádných nákladů státu prominutí DPH na energie v roce 2021 a snížení spotřební daně na naftu, což samo o sobě je heroický předpoklad – a do mimořádných příjmů přičetli i výjimečně vysokou „naddividendu“ ČEZ z roku 2023, činila by díra pro erár stále přes 34 miliard korun.
Pro pozorné čtenáře: přičtení dividendy ČEZ do výnosů navíc úplně nepomáhá argumentaci šnobrovců, protože fakticky připouští, že situace byla mimořádná a žádala tedy mimořádné zákroky jako windfall daň.
Šnobrovci ve svém zaslepení jaksi účelově zapomínají do nákladů přidat třeba výdaje na úsporný tarif či odpuštění poplatků za obnovitelné zdroje, které ale stát nesl právě a jen kvůli energokrizi!
A „zapomínají“ účelově na to, že český stát platil náklady už v roce 2022 (dokonce už na konci roku 2021), zatímco daň začal vybírat až v roce 2023 a neaplikoval ji retroaktivně právě na nejšílenější krizový rok 2022.
Fázový posun o rok mezi nutností platit a možností vybírat daň hraje jasně ve prospěch toho, že minimálně pro rok 2024 nemůže být o správnosti pokračování této daně z titulu vyrovnání bilance nákladů a výnosů pochyb. A ukazuje též, o kolik by byl větší nárůst dluhu státu, kdyby windfall daň nebyla vůbec zavedena.
2) Dále šnobrovci donekonečna opakují, že „Česká republika byla úplným unikátem v tom, jak zkombinovala zmíněnou společnou evropskou windfall daň s národní windfall daní.“
Stačí se podívat do autoritativního sumáře Evropské komise z konce roku 2023, aby bylo jasné, že unikátem byl touto optikou v EU každý. Portugalci zahrnuli do zdanění třeba supermarkety, Češi zase banky, které ale díky růstu úročení z vkladů v reakci na windfall odvedly na této dani méně, ale erár vybral víc na srážkové dani a dani z příjmů právnických osob nefinančních podniků.
Evropská daň měla část pro výrobu elektřiny a část pro jiné zdroje energie, jako je zpracování ropy, zemního plynu či společnosti uhelné. Sazby pro tu druhou část se pohybovaly v zemích EU od základních 33 %, přes 40 % v Rakousku až po 75 % v Rumunsku či 80 % ve Slovinsku.
Česká sazba byla stanovena na 60 %. Maďaři stanovili proměnlivé sazby pro jednotlivé roky s maximem až na 95 %. Španělé uplatňovali daň obratovou. Některé země zdaňovaly retroaktivně již za rok 2022 (Španělsko, Francie, Nizozemsko a další), jiní zase jen a pouze v roce 2023 (Dánsko) atd.
Nekonečný výčet kombinací odvětví, sazeb a zdaňovacích období je zbytečný. Důležité je, že narychlo přijímané evropské nařízení – shodou okolností během českého předsednictví EU – stanovilo fakticky minimální práh toho, co má každý udělat – s tím, že každá země může jít i nad toto minimum nebo informovat Komisi o tzv. rovnocenném opatření národním.
Pokud tedy má co zdaňovat, země jako Malta či Lucembursko uvedly, že na svém území nikoho ke zdanění nenajdou😊
Ale jen pokud to povede k cíli, tedy k podpoře reálné ekonomiky v době krize a ke zmírnění vysokých cen energií. Přesně o to se pokusilo Česko, stejně jako Itálie či Švédsko, jen každá z těchto zemí stanovila jinou sazbu a jiný okruh sektorů.
I onen odvod z cen energií byl nakonec v jednotlivých zemích zaváděn s jinou úrovní stropu, tedy maximální ceny elektrické energie z jednotlivých zdrojů. A ČEZ na tomto odvodu zaplatil 59 % celého výnosu za Česko, nikoli prakticky vše, jak píšou minoritáři.
Jiné je to u onoho českého windfallu, ale opět: napadaný souběh zdanění evropskou i českou mimořádnou daní u elektrické energie u nás doma je mimo jiné důsledkem toho, že na rozdíl od většiny zemí EU jsme v Česku nedodaňovali retroaktivně.
Bylo by to na dlouhé psaní, fajnšmekři mohou číst donekonečna. Je zajímavé pouze sledovat, v čem se skutečně celá EU podobala. Všichni očekávali vyšší výnos z této daně, než který zatím reálně nastal.
Pokud je ale jasné, že vše mělo národní specifika, co je divného na tom, že specifikem v Česku bylo právě speciální zdanění výroby energie, když zrovna u ní zažívala z hlediska domácího trhu populace šok fakticky největší, náklady státu z tohoto šoku byly nejvyšší, a přitom příjemci zisků byli povětšinou domácí? Není to naopak logické?
3) Pro zmíněnou skupinu minoritářů, která od rána do noci hrozí prstíčkem na všechny strany, bude trochu oříškem ukázat běžnému soudu, jak dramaticky je majitel aktiva poškozen, když i přes – z jejich pohledu excesivní – zdanění skrze windfall tax zažil období s jedním z nejrychlejších kapitálových zhodnocení své akcie, k němuž dochází tak jednou za dvacet let (obrázek), a zároveň ve dvou letech jeden obří a jeden trhem očekávaný silně nadprůměrný výnos z dividendy.
A když to byl právě stát jako majoritní vlastník, který firmě ČEZ – bez účasti minoritářů – poskytl půjčky na zálohy (marginy) v době krize, aby mohla firma dále působit na burze mimo ČR a energii vůbec prodávat.
Stejně podivně bude působit poukazování na to, že galaktickým spiknutím všech proti nim je volba období pro výpočet průměru normálního zisku – tedy léta 2018–2021, když ta je právě převzata ze zmíněného evropského nařízení, na něž se sami odvolávají jako na svou záchranu. A tak je to v jejich argumentaci skoro se vším.
Proto mě napadá, zda ono to všechno nakonec nebude mnohem jednodušší. Michal Šnobr prostě začal fungovat jako vůdce sekty, která přestala přemýšlet. Především pak o proroctvích svého vlastního zakladatele. A hlavně ta se zpětně ukazují jako fatálně mylná.
Byl to on, kdo tvrdil, že cena silové energie už nikdy nespadne pod 100 euro za MWh, přičemž nyní se obchoduje již dlouho pod touto úrovní. A také právě on tvrdil, že do konce loňska bude ČEZ dávno mimo burzu, a že jediná správná cena akcie ČEZ je...? najděte si číslo v jeho proroctvích sami.
Ve všem se mýlil, zejména ve vývoji cen. A i v odhadu toho, co vývoj cen dělá s celou veřejnou a politickou atmosférou ohledně energetiky, což by ale jako investor měl být schopen brát v úvahu v odvětví, které je tak dramaticky regulatorně ovlivňováno.
Michal Šnobr prostě začal fungovat jako vůdce sekty, která přestala přemýšlet.
Prorokovi stoupenci jsou zmatení a vidí, že ne každý asi umí proměnit vodu ve víno a on musí svým věrným nabídnout nějaké vysvětlení toho, proč nevydělali tak, jak jim sliboval v minulých dvou letech (mnozí si na to asi i půjčili). Jistě – všeobecné spiknutí všech proti němu a nim. Určitě.
Ovšem aspoň v jednom je průzračný a upřímný. V popisu dokonalého světa pro něj samého. Je to svět, v němž jsou ceny energie dramaticky vysoké. Léta nízkých cen před krizí považuje za pohromu a dobu temna a opakovaně to říká. Je mu jedno, kdo to bude celé platit, klidně erár, hlavně když žádné náklady nenese on. Co je pro něj a jeho věrné pohromou, tedy nízké ceny energií, je pro nás ostatní ale spíše požehnáním.
Abych byl zcela upřímný, jako člověk, který do české diskuse téma windfall daně přinesl, jsem si vyslechl už řadu urážek a nadávek. Beru, je to součást „hry“.
Nevadí mi ani pomýlené predikce, ani totální zaslepená paranoia a ani patologická hrabivost některých minoritářů (těch aktivistických šnobrovských je mimochodem drtivá menšina, jednotky procent všech). I to je její součástí.
Vadí mi ale dost, když se z toho všeho dělá jakýsi „morální apel“ za udržení a záchranu kapitalismu a pravidel českého kapitálového trhu. Přitom apelují lidé, kterým by konec českého kapitálového trhu ani v nejmenším nevadil, pokud by ze své investiční pozice mohli zítra odejít za cenu, kterou si vybájili nad tweety svého guru a hlavní akciový titul pražské burzy by z ní definitivně zmizel.
Tím spíš, že často jde o aktivisty, kteří jako v případě aktivistů ekologických umí spíš blokovat a bořit, nikoli tvořit. U jádra a Šnobra je to zrovna hezky vidět. Zajímavé, že všechny ostatní nápady à la zestátňování, cenové stropy, omezování konkurence jim vadí jako posledním samozvaným obráncům kapitalismu méně než daň, která je dočasná, a která je pořád více v souladu s trhem než všechny zmíněné brutálnější alternativy.
Šnobrovci fakticky prostě jen přistoupili na jeho výklad světa v duchu: „jedinými, kdo měl skutečně, zcela a bez omezení profitovat z energetické krize, jsme byli my jako minoritní akcionáři; všechny náklady mělo zaplatit zbylých více než 10 milionů Čechů – ať už v plných cenách energií, nebo skrze státní kasu.“
S touhle pozicí je mravokárectví opravdovým chucpe. Spíše stojí za to členům sekty dát drobné poučení: slepě následovat svého guru může občas stát dost vlastních peněz.
Autor je předseda Národní rozpočtové rady – a minoritní akcionář společnosti ČEZ
