KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Končící předseda Evropské rady Charles Michel označil výsledky prvního vrcholného setkání států Evropské unie a Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu (GCC) za velký úspěch. Není divu, bylo to jeho poslední dílo ve vysoké funkci, kterou odevzdá za šest týdnů Portugalci Antóniovi Costovi. Z vydřeného společného usnesení je nicméně zřejmé, že došlo k jistému pozitivnímu posunu a že EU uhrála důležitý bod v regionu, kde její vliv v posledních letech povážlivě ochabl.
Vlády „sedmadvacítky“ na jedné a Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Kataru, Kuvajtu, Bahrajnu a Ománu na druhé straně například společně odsoudily Ruskem vedenou válku na Ukrajině, což nebylo předem vůbec jisté – saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán zprvu jakoukoli zmínku o Rusku v deklaraci odmítal.
Schválené formulace ovšem nejdou dál než rezoluce Valného shromáždění OSN. A Evropanům se nepodařilo přesvědčit své protějšky, aby se podepsali pod závazek uplatňovat vůči Rusku za jeho agresi jakékoli sankce.
Podobně složité bylo hledání jazyka ohledně izraelského počínání v pásmu Gazy a v Libanonu. Prohlášení zdůrazňuje nezbytnost dosáhnout v obou konfliktech příměří, zajistit propuštění rukojmí a dodržování mezinárodního humanitárního práva.
Představitelé obou stran – za EU šéf diplomacie Josep Borrell a za GCC katarský emír Tamím ibn Hamad al-Sání – si na tiskových konferencích pochvalovali širokou shodu ohledně řešení izraelsko-palestinského konfliktu založením palestinského státu po boku Izraele, která se odrazila i ve společném textu, tedy se souhlasem všech členských zemí EU včetně Česka.
Írán prohlášení vyzývá, aby nepodněcoval eskalaci násilí v regionu Blízkého východu a aby se nepokoušel získat jaderné zbraně. Právě odpor vůči Íránu, který dodává zbraně Rusku pro válku na Ukrajině a podporuje teroristická hnutí Hamás v Gaze a Hizballáh v Libanonu, stejně jako jemenské Hutíe ohrožující plavbu v Rudém moři, se jeví jako spojovací prvek mezi EU a arabskými státy GCC. I když některé z nich, zejména Katar, udržují styky na všechny strany; Katar například poskytuje útočiště vedení Hamásu, s nepochybnou vazbou na Teherán.
Hodně prostoru věnovali státníci vzájemným vztahům; podle deklarace chtějí posilovat obchod, investice, spolupráci v energetice a také v boji proti klimatické změně. Chtějí koordinovat humanitární pomoc (Libanon, Gaza, Súdán) a usnadňovat mezilidské kontakty.
Ani slovo ovšem o konkrétních dohodách o volném obchodu, které jsou přetřásány už celá desetiletí, ani o bezvízovém režimu, o který usilují zejména Katar a Kuvajt. Jednání na toto poslední téma bylo ostatně zastaveno v důsledku korupční aféry „katargate“ v Evropském parlamentu – o níž se, logicky, také nemluvilo.
Důležitý je kontext
Historicky první vrcholné setkání lídrů zemí EU a bohatých arabských monarchií se odehrálo ve chvíli, kdy na Blízkém a Středním východě hrozí široký ozbrojený konflikt. Všichni s napětím čekají, jak Izrael odpoví na masivní raketový útok ze strany Íránu z 1. října. Není tedy bez významu, když se lídři zemí, které se navenek tváří sice spíše pasivně, ale v zákulisí intenzivně konají, v takové chvíli baví s Evropskou unií a poslouchají její stanoviska.
Zároveň si nepředstavujme, že by touto schůzkou vliv EU na Blízkém východě nějak výrazně posílil. Izrael unii víceméně ignoruje a vyžívá se v tom, že zdůrazňuje a zveličuje rozpory mezi jejími členy, které jsou ovšem reálné. Stačí sledovat, jak odlišně se k počínání Izraele v Gaze nebo v Libanonu staví na jedné straně třeba Španělsko, Francie nebo Irsko a na druhé Česko, Rakousko nebo Maďarsko.
Jedná-li tedy EU se státy Perského zálivu, činí tak s vědomím, že i ona se opírá o velmi omezenou vnitřní shodu, což jí neumožňuje ambicióznější diplomatické iniciativy.
Arabské země (a nejen ony) také odmítají následovat EU v jejím jednoznačném odsouzení ruské agrese na Ukrajině, včetně zavádění protiruských ekonomických sankcí, s poukazem na to, že její zahraniční politika není konzistentní.
EU podle nich posuzuje daleko přísněji Rusko za to, co páchá na Ukrajině než Izrael za jeho zabíjení civilistů v pásmu Gazy nebo v Libanonu. Kritika Spojených států, ale také evropských zemí za tento „dvojí metr“ se stala hlavní výmluvou, proč se země „globálního jihu“ odmítají přidat k protiruským sankcím – a jednou z konstant současné globální politiky.
Před čtyřmi lety normalizovaly Bahrajn a Spojené arabské emiráty vztahy s Izraelem. Podobná dohoda se Saúdskou Arábií byla na spadnutí. Schylovalo se k celkovému zklidnění na Blízkém východě. Zvrat přinesl krvavý útok Hamásu na Izrael loni 7. října a drsná izraelská odveta. Dokud mluví zbraně, nelze ani uvažovat o dalším sbližování. Jisté však je, že jakákoli budoucí dohoda nebo jednání o ní se neobejdou bez zapojení bohatých monarchií Perského zálivu.
I z tohoto hlediska byl bruselský summit tento týden historický. Už tím, že se uskutečnil.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
