Jak na každodenní provoz našeho školství nahlíží ředitelé a učitelé? Jak se připravují na vzdělávání dětí? Mají sílu a chuť aplikovat progresivní nebo obecně nové metody výuky? Jak jsou na tom s penězi a s psychikou? A jak se to všechno liší napříč regiony a jednotlivými stupni základních a středních škol? O tom a mnohém dalším bude připravovaný seriál reportáží INFO.CZ.
Patrně neexistuje téma, na kterém by v tolik znesvářené české společnosti existovala taková míra shody. Aspoň v obecné rovině. Zkuste si o tom promluvit s přáteli u piva, s příbuznými, s kolegy v práci. S lidmi, kteří mají malé děti, s penzisty, jež se radují ze svých vnoučat.
Zeptejte se na to politiků – a je jedno, které politické strany. Proberte to s obyvateli Prahy, Brna, Ostravy, nebo s lidmi, kteří žijí kdesi v příhraničí, v podhůří Krkonoš, Orlických hor nebo Beskyd. Řeknou vám to lidé bohatí i chudí, elity, zástupci střední třídy i dělníci.
Snad každý z nich uvažuje stejně: pokud mi na něčem záleží, je to kvalitní vzdělání pro naše děti a vnoučata. Kvalitní vzdělání přitom není klíčem jenom ve vztahu k budoucnosti, ke kvalitnímu a dobrému životu každého z nás. Tady jde o víc: jde o prosperitu celé země, o její kulturní, sociální a politický charakter.
Tomu nijak zásadně nepomůže to, že své děti – pokud na to máte prostředky – pošlete studovat elitní školy do Velké Británie nebo USA. Jde o systém a jeho schopnost rozvíjet potenciál nejen těch dětí, které dostaly do vínku talent a nadání, případně měly to štěstí, že se narodily do rodin s vysokým kulturním a ekonomickým kapitálem. Lze to říct ještě drsněji: tady jde především o ty děti, které podobnou kliku ve svých životech neměly.
Česko má na to, jak vyspělá jsme země, ve svém vzdělávacím systému velké nerovnosti.
Kvalita vzdělávací soustavy, což mimochodem platí o poměrech tak nějak obecně, se má hodnotit pokud možno podle toho, jak se v ní daří těm dole. Ti nahoře si totiž zpravidla poradí bez ohledu na ně. A pokud v něčem panuje shoda expertů, je to mimo jiné právě fakt, že v tomto naše školství zaostává.
„Česko má na to, jak vyspělá jsme země, ve svém vzdělávacím systému velké nerovnosti, kritizuje nás za to ostatně i OECD. Náš systém nepůsobí jako kompenzátor nerovností – nedává všem dětem rovné šance. Naopak: on ty nerovnosti zvyšuje, rozevírá nůžky. Ze všech problémů, které naše školství má, bych toto asi jmenoval na prvním místě.“
To mi řekl ve velkém rozhovoru, který jsme spolu vedli loni touto dobou, programový ředitel spolku EDUin a expert na vzdělávání Miroslav Hřebecký. Těch problémů, kterými trpí česká vzdělávací soustava, je podle něj ale mnohem více.
Zdůrazňuje třeba, že máme nedostatek kantorů. „I když jsme jim přidali, pořád se ten ohromný vnitřní deficit nevyrovnal. Za další: je to pomáhající profese, která čelí obrovskému syndromu vyhoření. Ti lidé nemají žádnou efektivní podporu. A není to jenom otázka peněz – je to otázka vůle, a jde to za resortem. (…) Ti lidé potom logicky odchází ze školství, a odchází úplně vyhořelí, prostě nejsou schopni pokračovat dál. Obzvlášť po covidu a náporu ukrajinských dětí je ta nálož tak obrovská, že spousta učitelů říká, že už dál prostě nemohou.“
Stále podle něj máme problém také s tím, jakým způsobem a k čemu byli učitelé vzděláváni a vychováváni. „Pořád tady máme převládající masu lidí, která vzdělávání vnímá postaru. Mají pocit, že musí hlavně odučit učivo, aniž by jim docházelo, že učivo je v podstatě jenom nosná báze. Je to nosič ke kompetencím, což máme jasně napsané v kurikulu – v rámci vzdělávacího programu máme jasně napsáno, že to je kompetenční kurikulum. To znamená, že musíme nejvíc rozvíjet obecné kompetence dětí. A na čem se tyto kompetence rozvíjí, je sekundární.“
V posledních měsících jsem ale o kondici našeho školství nemluvil jenom s Hřebeckým. Jeho kolega Daniel Münich má třeba za to, že klíčový problém spočívá v jeho podfinancování, což dává do souvislosti s nízkými daněmi. „Když se podíváte na mezinárodní srovnání, ČR je v podílu výběru daní vůči HDP výrazně pod průměrem,“ nepochybuje.
A dodává: „Především mám za to, že si čeští učitelé za posledních dvacet, třicet let zvykli, že politické sliby plněny nejsou. Současně je potřeba říct, že mezi roky 2018 a 2021 relativní platy kantorů výrazně rostly. Tomu věřil málokdo, i mě samotného to překvapilo.“
Jenomže nyní jsme už zase na sestupné dráze. „A blížíme se situaci, která tady byla před rokem 2018, kdy jsme měli jedny z nejnižších relativních platů učitelů v celé Evropě. A podstatné je, že to nikomu moc nevadilo, většinové společnosti to připadá normální, za ty roky jsme si zvykli, že učitelé jsou levní. Proto je tak rozšířen dojem, že učitelé už mají peněz dost.“
S tím souvisí další systémový neduh českého školství – demografický profil pedagogických sborů. „Učitelů nad padesátkou nebo dokonce nad šedesátkou je tam poměrně dost. Hodně učitelů přesluhuje, což znamená, že budeme v blízké budoucnosti čelit velkým vlnám odchodů učitelů do důchodu.“
A otázka podle něj je, kdo je nahradí, kdo se bude ochoten postavit před tabuli. „Problém může být s kvalitou. Drsně řečeno, je skutečně důležité s jakým materiálem, s jakými lidmi budeme školství provozovat. Budou to lidé se zápalem, lidé, kteří budou schopni a chtít učit moderně? Budou to lidé, kterým bez obav a s důvěrou svěříte své vlastní dítě? My jsme citliví, pokud máme někomu svěřit svůj vlastní počítač, mobil nebo auto. A teď si vezměte, že někomu svěříte do ruky své vlastní dítě. Dítě, kterému sami věnujete obrovské množství času, péče a lásky.“
Za ty roky jsme si zvykli, že učitelé jsou levní. Proto je tak rozšířen dojem, že učitelé už mají peněz dost.
Zdůrazňuje přitom, že vzdělávání je velké umění. „Je to věc, na kterou se musí studovat, podobně jako se musí studovat na to, abych uměl ovládat jaderné reaktory nebo navrhovat čidla v autech, programovat. Takové lidi je prostě třeba dobře zaplatit. A pokud je nezaplatíme, i tak to bude nějak fungovat, jen nebudeme dostatečně rozvíjet talenty, vzdělávání nebude invenční, žáky nepřipraví na dospělý život. A mimochodem je také nenachystá na to, aby si nenechali populisty věšet bulíky na nos.“
V neposlední řadě musím zmínit ještě jeden velký rozhovor o českém školství. Výzkumník, analytik a expert organizace PAQ Research v oblasti vzdělávání a současně i poradce ministra školství Karel Gargulák mi nedávno řekl, že je u nás kvalita každé školy závislá především na tom, jakého má ředitele.
„Pokud kvalitní výuka někde existuje, jde to za ředitelem a jednotlivými učiteli, kteří fungují v nějakých učících se komunitách. Stát to ale neumí do vzdělávací soustavy dostat a prosadit systémově, protože nemáme profesionální správu škol v území.“
Jinak řečeno, svízel celého systému podle něj spočívá mimo jiné v tom, že nad sebou ředitelé nemají někoho kompetentního, někoho, s kým by vedli rovný dialog o své práci, a současně to neohrožovalo jejich pozici.
„Ředitel by potřeboval vést permanentní diskusi o strategii a cílech, vedení sborovny, kvalitě práce učitelů. A ta jeho strategie by měla vycházet například z potřeb a priorit kraje a pak z národní vzdělávací politiky. Je to velký problém, o kterém se ale tolik nemluví.“ Gargulák dospěl k vcelku radikálnímu závěru: české školství podle něj v podstatě nikdo neřídí.
A vysvětluje: „Řídí ho pouze stát z pohledu nějaké základní regulace a financování. Nikdo ho ale na místní úrovni neřídí a nenese odpovědnost za to, co se ve školách v regionu děje, jak se tam učí a jak se propojují školy a další služby kolem nich.“
Pokud kvalitní výuka někde existuje, jde to za ředitelem a jednotlivými učiteli, kteří fungují v nějakých učících se komunitách.
Všechny tyto a další postřehy expertů, kteří se vývoji českého školství, jeho kondici a případným opatřením, jež by ho mohla modernizovat, věnují celou řadu let, mají svou váhu a každý, komu je vzdělání dětí drahé, by se nad nimi měl zamyslet a případně tlačit politiky a úředníky k tomu, aby se zasadili o kýžené změny.
Mne osobně inspirovaly k plánu, který hodlám realizovat po celý letošní a možná i kus příštího roku. Dopracoval jsem se k tomu, že je po čase zase potřebné vyrážet systematicky do terénu, a poznatky lidí, kteří se českému školství věnují, konfrontovat se svědectvím těch, kteří ho tvoří a žijí.
Jak na každodenní provoz svých základních a středních škol nahlíží jejich ředitelé a učitelé? Jak se připravují na vzdělávání dětí, o které tady jde především? Mají sílu a chuť aplikovat progresivní nebo obecně nové metody výuky? Jak jsou na tom s penězi a psychikou? A jak se to všechno liší napříč regiony?
To všechno a mnohé další mne bude zajímat. Vypravím se do sídelních center i malých městeček, budu zvědavý na vesnické malotřídky kdesi v horách, velké i menší základní školy, elitní gymnázia a stejně tak na školy učňovského typu či odborné střední školy s maturitou. Důsledně se zaměřím i na vyloučené a sociálně problematické oblasti, na inkluzivní školy, jejichž ambicí je minimalizovat sociální bariéry a dopřát tak ideálně všem žákům vzdělání, které bude pokud možno naplňovat jejich individuální potřeby.
Máte-li nápad, typ nebo doporučení, napište mi na e-mail [email protected].
