KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Teprve čas ukáže, do jak vážné šlamastyky se řítíme. Už teď je ale jasné, že pokud přestane fungovat opozice, jejíž podstata spočívá v kontrole vlády a předkládání alternativ, které jsou považovány nejen za legitimní, ale také za ozdravné a potřebné pro kvalitu demokracie, čeká nás dříve či později pořádný průšvih.
„Naše země, jak známo, dnes prožívá politickou krizi. V této krizi jde – z hlediska demokratických poměrů – o celkem banální příhodu, totiž o demisi vlády. S takovými příhodami demokratický systém samozřejmě počítá a ví, jak z nich ven. Tatáž krize se však mnohým jeví téměř jako kolaps režimu, demokracie či dokonce konec světa.“
To mimo jiné řekl Václav Havel ve slavném Rudolfinském projevu 9. prosince 1997 – tedy asi deset dnů poté, co podala demisi druhá vláda Václava Klause. Bylo to v době, kdy už prostoru nalevo od politického středu dominovala Česká strana sociálně demokratická. Přesto, jak tehdy Havel zdůraznil, se zde ozývaly hlasy obávající se konce demokracie. Nepřipomíná vám to něco?
Za více jak pětadvacet let od památného projevu jsme se v tomto ohledu neposunuli vůbec nikam. Situace se dokonce jeví ještě o řád horší. Protože pokud Havel tehdy o konci vlády mluvil jako o banalitě, se kterou demokratický režim počítá a ví, jak z ní ven, současné Česko se kvapem řítí do momentu, který dřív či později – stejně jako tehdy – nastane: vládu u moci vystřídá relevantní opozice, kterou aktuálně ztělesňuje hnutí ANO a SPD.
Tak to v demokracii prostě chodí. Každá vláda jednou skončí a je vystřídána jinou. Ovšem má-li jít o „banalitu“, musí existovat opozice, která ve veřejném prostoru ztělesňuje akceptovatelnou alternativu. Což není náš současný případ: hnutí ANO je vehikl v rukou jednoho oligarchy, SPD zase parlamentní fašistické hnutí. Zbytek opozice tvoří marginální mimosněmovní formace, jejichž hlas je okrajový a pozice spíše izolovaná. Ten trend je patrný už dlouho.
Současná veřejnost (a rozhodně nejen ta česká), je roztříštěná, polarizovaná, neurotizovaná a neochotná i neschopná vést smysluplný dialog. Což rozhodně není jen důsledek Putinovy agrese na Ukrajině. Sociolog Martin Buchtík, který důsledně pracuje s daty a dlouhodobými trendy, ve svém novém eseji „Různá vyprávění o jedné společnosti“ píše, že se v Česku zásadně neshodneme v odpovědi na tři otázky: 1. na našem členství v Evropské unii; 2. na preferovaném směřování Česka v rámci zahraniční politiky; 3. na právu na manželství a adopce dětí u stejnopohlavních párů.
V logice věci jde o témata, o kterých se vede vyhrocená debata, což by ničemu nevadilo, horší ale je, že jsme nejen u nich, a to je podstatné, čím dál méně ochotni akceptovat odlišné stanovisko. Zmínit lze nejen vyhrocenou debatu o manželství, ale třeba i nedávné protesty zemědělců. Nejen s ohledem na úpadkovost politické kultury, ale hlavně ve vztahu k budoucnosti demokracie je vyloženě nebezpečné, pokud tady bude každý, kdo nesouhlasí s liberálním mediálním mainstreamem, případně protestuje proti vládě, označován za kolaboranta s Ruskem, póvl, tmáře, dezoláta, nebo stoupence dezinformační scény.
Tím ovšem nemá být řečeno, že si její lídři protesty farmářů zčásti skutečně neukradli. Jde o něco jiného: o základní předpoklad jakéhokoli smysluplného fungování demokracie – o pluralitu hledisek, perspektiv, priorit, programů i strategií.
Jde o možnost – a snad i nutnost – přijmout a někdy i pochopit, že existují konkrétní skupiny lidí (jako například drobní zemědělci) s dobrými důvody myslet si o poměrech „své“ a třeba i nesouhlasit s tím, co prosazuje vláda. I to totiž k demokratickému uspořádání patří.
Politický komentátor Petr Fischer nicméně už před covidem napsal toto toto: „Proměna společného veřejného prostoru v místo, kde už nevzniká jedna veřejnost, ale existují tisíce malých ‚veřejností‘ jenom pro sebe, vedla k vyhrocení konfliktu. A ten samozřejmě znemožňuje dohodu. Už nediskutujeme, nepřeme se, pouze (doslova) demonstrujeme své názory. Transparent a heslo, všudypřítomná komunikace dneška – Babiše do koše! Babiš arciďábel! Zeman, ruský agent! Neomarxisté útočí! Soros, globální zločinec! Klimaalarmismus, komunismus dneška!“
Za těch necelých pět let jsme na tom ještě o poznání hůř. Stačí zběžně projít debaty na sociálních sítích a sledovat úroveň argumentů těch, kterým se nelíbí kritika vlády. A znova – nijak tím nechci bagatelizovat scénář, dle kterého Babiš vyhraje příští volby a sestaví jednobarevnou vládu hnutí ANO za podpory SPD. Tedy že existuje vcelku realistická možnost, že i předseda naší vlády bude předvádět něco tak otřesného, jako před několika dny předvedl slovenský premiér Robert Fico.
Šlamastyka, do které se řítíme, je tedy v jádru dvojí: Za prvé je zde riziko, že každého kritika vládních stran napříště vyloučíme z debaty „členů slušné společnosti“. V dalším kroku – a nepochybuji, že se to přesně takto bude před volbami hrotit – téměř každý, kdo pro tyto strany nebude hlasovat, pocítí tlak svého okolí, že svou volbou přispívá ke kolapsu české demokracie. Jako by příčiny debaklu tradičních demokratických stran nebyly spojené s jejich chováním během prvních dvaceti let po Sametové revoluci.
Zoufalá absence opozice
Závěr je prostý. Zoufale nám v Česku schází opozice, jejíž podstatou je na jedné straně kontrola vlády, a na druhé překládání alternativ, v rámci demokratického provozu legitimních a akceptovatelných. Chybí tedy to zásadní, co je pro politický vývoj ozdravné a potřebné. Pokud se toto nezmění, z trajektorie, na jejímž konci nás čeká docela velký průšvih, se jen tak nevymaníme.
Už příliš dlouho se hluboce mýlí ti, kdo ještě nyní, po více než třiceti letech od listopadu 1989, považují vše „nalevo od lidovců“ div ne za komunismus
S tím úzce souvisí další věc: demokratická levice, která přes dvacet let tvořila protiváhu demokratické pravici, se ocitla v troskách. Což má své vnitřní i vnější příčiny. Pokud se ale nezmátoří (na což je už dost možná pozdě, anebo naopak ještě příliš brzo), skoro by se měl se vší vážností do hry vrátit a promyslet vznik nějaké nové strany, která bude cílit aspoň na část hlasů lidí, zklamaných z různých důvodů ze současné Fialovy vlády. V každém případě času už moc nezbývá – řádný termín voleb je za rok a půl.
V hlubší rovině pak musíme hledat možnosti dialogu. Aby si aspoň trochu naslouchali a snažili se domluvit na straně jedné lidé, kteří dejme tomu spekulují třeba využití svých přebytečných financí (zda za ně koupit další být v Chorvatsku nebo na Kanárech, kam jezdí 5x za rok „nabrat síly“), s těmi, jejichž sociální a materiální pozice je přesně opačná a kteří jsou už několik let nebo dokonce velký kus svých životů v permanentním stresu, zda vyjdou do příští výplaty.
A hlavně aby hlasy jedněch i druhých byly ve veřejné politické debatě reprezentovány. Aby byly slyšet. Což platí hlavně o těch hůře situovaných – oni si totiž svůj hlas v médiích nemohou „koupit“. S tím souvisí míra jejich důvěry ve zpravodajství hlavního proudu i v instituce demokratického státu; a následně i příklon k protestním stranám.
A i když k sobě aspoň v náznaku cestu nenajdou, a tudíž se neshodnou ani v tom hlavním, nemuseli bychom hned každého z opačného břehu považovat za póvl, odpad a dezoláty, nehodné lidského zájmu, kteří si nezaslouží nic jiného vykázání z veřejné debaty kamsi do kouta „na hanbu“.
Pokud se k takovému modelu alespoň elementární diskuse a naslouchání nedopracujeme, doplatíme na to v důsledku všichni.
