Programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký v rozsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ popisuje kondici základních a středních škol v České republice, přičemž za jejich hlavní problém považuje, že nepůsobí jako kompenzátor nerovností. Vysvětluje také, proč by zredukoval počet víceletých gymnázií, nebo jak se to má s alternativními školami či pedagogickými fakultami. V neposlední řadě uvažuje o výzvách, kterým bude české školství v nejbližších letech čelit.
Co považujete v danou chvíli za největší problém našeho školství, pokud jde o základní a střední školy?
Česko má na to, jak vyspělá jsme země, ve svém vzdělávacím systému velké nerovnosti, kritizuje nás za to ostatně i OECD. Náš systém nepůsobí jako kompenzátor nerovností – nedává všem dětem rovné šance. Naopak: on ty nerovnosti zvyšuje, rozevírá nůžky. Ze všech problémů, které naše školství má, bych toto asi jmenoval na prvním místě.
A souvisí to například s tím, že máme nepříliš promyšlenou podobu přijímacích zkoušek, s existencí víceletých gymnázií a podobně. A to říkám přesto, že to bude na každého druhého, možná na každého prvního působit jako červený hadr na býka. Ale statistiky, data a vědecké studie jsou v tomto ohledu poměrně nekompromisní.
Jinými slovy mi říkáte, že víceletá gymnázia by neměla existovat?
Minimálně gymnázia by měla být výrazně zredukována, a to na původní úroveň, když se zakládala, tedy maximálně na pět procent populace – aby to bylo skutečně jen pro ty nejtalentovanější děti. Ale pokud se ptáte na můj osobní názor, tak ano, bylo by lépe, pokud bychom to měli podobně jako většina vyspělých států kromě střední Evropy. Nikde jinde totiž víceletá gymnázia neexistují. Většina států se z mnoha dobrých důvodů snaží mít do patnácti let všechny děti pohromadě. Důvodů, proč tomu tak je, existuje opravdu hodně, zmínit mohu sousedské komunity nebo sociální kompetence.
Miroslav Hřebecký
Programový ředitel spolku EDUin. Je absolvent Pedagogické fakulty UK Praha a Centra školského managementu tamtéž. Osmnáct let strávil ve školství v první linii, má za sebou ředitelskou zkušenost z gymnázia a základní školy. Od roku 2003 působí paralelně jako lektor vzdělávání učitelů a ředitelů, jeho kurzy prošlo přes pět tisíc nejrůznějších pracovníků ve školství. Tematicky se věnuje vzdělávací politice, zřizovatelům škol a spolupráci se školským terénem.
A když o tom mluvíte, jaký je váš názor na rozličné projekty typu alternativních škol?
Mnohé alternativy alternativami ani už nejsou, existují přes sto let, osvědčily se a do svých vzdělávacích programů jejich metody přebírají i běžné školy. Často je základní odlišností, že žáci se v takových školách tolik nenudí a výuka je více baví. A není pravda, že se v těchto typech škol děti neučí, platí totiž, že hra je pro malé děti v podstatě práce. V zásadě jde o to, zda škola musí za každou cenu bolet, a o to, zda – když to trochu přeženu – správná škola je ta, kde se děti mlátí karabáčem.
Skutečně existují lidé, kteří jsou výkonově zaměření a mají to takto nastavené. A když škola nebolí, je to podle nich špatně. Dokonce existují ředitelé škol, kteří na dnech otevřených dveří rodičům vykládají, kolik dětí vyhodí, protože to považují za standard kvality. Přitom správný pedagog má pracovat úplně s každým dítětem. A kvalita školy se podle mého přesvědčení pozná především podle podpory těm, kterým se nedaří.
Není to ale reálně tak, že tyto školy přitahují určitý typ rodičů, což ve výsledku znamená, že tam převážně dochází děti s podobným sociálním statusem?
Samozřejmě, z jistého pohledu máte pravdu. Když se vrátím k těm nerovnostem, tak ano, tento typ škol do jisté míry nerovnosti způsobuje. Ale má to plusy a minusy. Pokud jde o široké spektrum škol, principiálně je dobře, že existují. A to kvůli tomu, že si rodič může vybrat, typicky ve velkých městech. Díky tomu panuje mezi školami zdravá konkurence, navíc alternativní školy do celého systému vnáší nové trendy, které postupně přebírají i ostatní školy.
To je nepochybně pozitivní efekt. Z pohledu nerovností ale platí, že tyto školy mají většinou nějaké školné, takže z principu nejsou pro každého. Zároveň je ale potřeba říct, že je spousta škol, které jsou alternativní, a přesto jsou veřejné, takže se tam školné neplatí – typicky mohu jmenovat waldorfské lyceum v Praze nebo waldorfskou školu v Semilech. Ta je zřizována městem Semily. Těch příkladů by bylo mnoho.
Vedle toho jsou ale školy vyloženě založené na tom, že se zde vybírá vysoké školné, takže jde o školy do jisté míry elitářské. Pokud si ale vezmeme malou školu na vesnici, je ideální, když je tam jedna a všechny děti chodí do ní. I tam to ale dávno takto nefunguje. Mnohde obec silou vůle udržuje malotřídku, kterou horko těžko ufinancuje, protože starosta moc dobře ví, že jde doslova o existenční věc pro vývoj obce, ale přesto je tam určité procento rodičů, kteří vozí své děti do okresního města, protože mají dojem, že čím větší škola, tím lepší.
Přitom je to přesně obráceně: malotřídka má v sobě už z principu zakódován alternativní program, který dětem zajistí individualizaci výuky, vede je k samostatnosti a tím pádem jsou mnohem víc směřovány ke kompetencím. Nicméně ve městě, kde máte veřejnou dopravu, je celkem jedno, jestli děti pojedou tři stanice tramvají doprava, nebo sedm stanic doleva. Jinak řečeno: mobilita umožňuje větší variabilitu, navíc ve městě je větší kupní síla, což vede mimo jiné k tomu, že tam existují i neveřejné školy.
Ale nedívejme se na neveřejné školy jako typicky založené nějakým byznysmenem, jako na školy, které jsou vždy elitářské, protože se na nich vybírá výpalné 180 tisíc korun ročně. Dívejme se na ně jako na projekty, které jsou dnes nejčastěji zakládány komunitou rodičů, a začínají převážně jako jejich reakce na nespokojenost se stávajícím vzděláváním poskytovaným v místě, kde se usadily.
Většinou to zprvu zkoušejí nějak ve stávající místní škole, a když zjistí, že to nejde, a že už nemají také moc času, protože děti rostou, zariskují a něco pro ně založí. Jsou to většinou soukromé školy, ale neziskové. A pokud jde o způsob výuky, její nejčastější podoba spočívá v tom, že jde o projekt na míru, který si bere prvky z mnoha alternativních výukových směrů a kombinuje je.
