Karel Gargulák – výzkumník, analytik a expert organizace PAQ Research v oblasti vzdělávání a současně i poradce ministra školství Mikuláše Beka – v následujícím obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ popisuje současné problémy českého školství. Jedním z těch hlavních je podle něj fakt, že tuto oblast nikdo v podstatě systematicky neřídí. „Školstvím se zabývá pouze stát z pohledu nějaké základní regulace a financování. Nikdo ho ale na místní úrovni neřídí a nenese odpovědnost za to, co se ve školách v regionech děje, jak se tam učí ani jak se propojují školy a další služby kolem nich.“
V čem spatřujete největší problémy českého školství? A daří se je vládě, respektive ministrovi školství nějak uspokojivě řešit?
Důležité je vnímat to v celkovém kontextu vlády Petra Fialy. V zásadě deklaruje, že chce dělat dva typy politiky a cílů. Zaprvé jde o takzvaně štíhlejší a efektivnější stát. S tím souvisí soubor opatření, jež mají napomoct k tomu, aby u školství i dalších veřejných služeb vyvolaly tlak na redukci veřejných peněz. To ale vyvolává pnutí ve společnosti a protitlak – zmínit mohu stávku právě ve školství.
Na druhé straně existuje od vlády celá série slibů právě pro školství, které jsou i součástí programového prohlášení. Myslím pro učitele a ředitele škol deklarovanou úroveň platů a obecně investic do vzdělávání. To se odehrává v kontextu vzdělávací politiky, která byla v posledních letech realizována a s níž většina aktérů vzdělávacího systému takzvaně počítala.
Čeho se týkala tato vzdělávací politika?
Mnoha aspektů. Jedním z nich byl tolik diskutovaný růst platů pedagogických pracovníků. Následně se změnil jenom na růst platů učitelů, takže z toho vypadlo několik skupin zaměstnanců – speciální pedagogové, psychologové nebo asistenti pedagoga. Další aspekt byl celkový růst a objem prostředků na vzdělávání, který měl být úměrný tomu, kolik do vzdělávání průměrně investují země OECD.
V posledních letech investice do vzdělání rostly, blížili jsme se průměru zemí OECD. S nástupem vlády Petra Fialy se s ohledem na první cíl vlády – takzvaný štíhlý stát – růst zastavil a stagnuje.
Musíme si přitom uvědomit důležitou věc. Pokud země považují vzdělání za skutečnou prioritu, vidí v něm klíč ke své budoucí prosperitě, dávají do něj daleko víc nad průměr OECD. Vezměme si Dánsko, Irsko, Estonsko nebo Finsko. Do vzdělávání investují velké peníze, a co je klíčové: z veřejných i soukromých zdrojů.
Pokud země považují vzdělání za skutečnou prioritu, dávají do něj daleko víc nad průměr OECD.
Toto všechno je nějaký obecný kontext, a pak jsou konkrétní opatření. Tak pojďme k nim…
Ministr školství Mikuláš Bek si v loňském roce opakovaně povzdechl, že pro něj nejsou požadavky odborů vždy úplně srozumitelné. Odbory historicky vždy vystupovaly tak, že žádaly zvyšování tarifních platů, což je velmi legitimní požadavek. Avšak nyní musí říkat trochu něco jiného, protože tady v posledních letech – byť aktuálně jen symbolický – růst platů učitelů byl.
V každém případě musí odbory reagovat na nové nástroje, na které nejsou zvyklé, a které historicky nikdy neartikulovaly – například kvalita pedagogické práce, její podmínky a předpoklady. A to byl také jeden z hlavních momentů, který loni na podzim mobilizoval jednotlivé aktéry ke stávce. Myslím škrtání tzv. maximálního počtu hodin, tedy hodin, které stát proplatí školám, a které tak mohou odučit.
Jde o systém financování, který školy využívají různě. Přičemž platí, že ty víc progresivní tento systém chtěly využívat naplno, což jim umožňovala legislativa. A právě tyto školy na škrtech nejvíce tratily.
Jaké jsou ty další kroky?
Další velké téma je aktuálnější a týká se nepedagogických pracovníků a jejich limitů, které je současná vláda ochotna proplácet. Jde o jednu z variant, jak chce vláda šetřit, a tedy prosadit jeden ze svých cílů.
Takže si ministr řekl, že škrtne určitý počet nepedagogických pracovníků, konkrétně počet míst, která nejsou obsazená. A zase: vychází se z určitých podmínek a tabulkových platů, které jsou mimochodem zoufale nízké, což je také jedna z příčin toho, že jsou místa neobsazená.
My jsme dělali reprezentativní šetření pro ministerstvo školství, kde část ředitelů deklaruje, že peníze určené na neobsazená místa využívá na doplácení těch pozic, které jsou mizerně ohodnocené, a tudíž pro spoustu lidí naprosto neatraktivní. Pokud kuchařky vaří místo v deseti jen v osmi, peníze za dvě neobsazené pozice se rozdělí mezi ně.
Část peněz někteří ředitelé využívají i na platy učitelů. A o tento objem prostředků vláda krátí víceméně plošně, neboť nelze škrtnout přesně ty neobsazené pozice. Uvidíme, jak se po protestech bude vyvíjet debata, a zda třeba vláda nakonec prostředky najde.
Další specifické téma jsou pozice asistentů pedagogů. Není příliš jasné, jaká bude jejich budoucnost, aspoň pokud jde o nějakou parametrizaci a finanční „zašpuntování“ celého systému podpory.
Dnes je ten systém nastaven tak, že pokud má dítě nárok na asistenta, stát mu ho platí. A samozřejmě nárůst těchto pozic je poměrně velký: z několika tisíc se to dostalo až ke dvaceti tisícům. Stát má pochopitelně právo si říct, že to od nějakého momentu už není udržitelné. Ale musí to vycházet z dobře odůvodněných parametrů.
A děje se to?
My jsme právě v tom šetření pro ministerstvo zdůrazňovali, že aktuálně navržené parametry ideální nejsou. A že by ministerstvo mělo pracovat se sociálním složením žáků v jednotlivých školách a třídách. V opačném případě nezasáhne ty školy, kde je podpora nejvíc nutná, tak efektivně, jak by to potřebovaly. Ministerstvo školství teď spolu s Českou školní inspekcí pracuje na vylepšení parametrů navrhovaných změn. Tak uvidíme.
Vládě se v každém případě podařilo těmito kroky sjednotit učitele, odbory, zřizovatele i ředitelské organizace proti sobě.
Ano, všichni aktéři jsou s různými motivacemi a cíli v jednom šiku proti navrhovaným opatřením. A hlavně: kritika vlády je rámována kvalitou výuky a vzdělávání. To je mimořádně zajímavé. Historicky se většinou bojovalo hlavně o peníze – o prostředky na platy. Nyní je to podstatně širší, a tedy také svým způsobem méně přehledné – pokud jde o artikulaci jednotlivých témat. Možná proto také ministr tvrdí, že často požadavkům nerozumí.
Jedním z protiargumentů ministra je ale třeba to, že máme vysoký počet učitelů ve vztahu k počtu žáků…
To sice ano, ale platí to různě pro různé úrovně a stupně vzdělávání. Platí to pro střední školství, především odbornou větev, pro kterou je typická velká specializace v rámci celého systému. Podíly počtu žáků na učitele tam jsou menší.
Částečně to platí také pro druhý stupeň základních škol, protože máme relativně dost fragmentovanou soustavu a pro zajištění výuky všech předmětů na druhém stupni potřebujete poměrně hodně učitelů. Obecně máme hodně základních škol.
Problém z pohledu kvality výuky nemusí být úplně přes tisíc malotřídních nebo nižší stovky prvostupňových škol. Problémem jsou úplné školy, tedy ty s druhým stupněm, které mají málo žáků, nenaplněné třídy. I podle inspekce často nedokážou zajistit kvalifikované sbory a jejich výsledky nejsou ideální.
V některých okresech jde až o desítky procent dětí, o kterých lze říct, že si nevybraly dobře a hledají jiný obor.
