Eduard Ševardnadze: Bílá liška z Tbilisi aneb Příběh jednoho politického vzestupu a pádu

Gruzie se nachází na východní periferii Evropy, při východním pobřeží Černého moře a na dotek Kavkazu; přesto má její historie i současnost s Evropou mnoho co do činění. 

Ponecháme-li stranou starší dějiny, v 19. století se Gruzie dostala do područí Ruska. Po krátkém intermezzu s nezávislostí na přelomu desátých a dvacátých let 20. století se země stala v roce 1921 součástí komunistického Sovětského svazu. Protisovětské povstání v roce 1924 bylo poměrně rychle poraženo. Pokus o integraci s Ázerbájdžánem skončil v roce 1936 neúspěchem. 

Gruzii od bolševických hrůz neuchránila ani skutečnost, že odtud pocházel samotný vůdce sovětských komunistů Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953) a jeho blízcí kumpáni Grigorij Konstantinovič „Sergo“ Ordžonikidze (1886–1937), jeden z tzv. „kavkazské kliky“ v moskevském politbyru, a Lavrentij Pavlovič Berija (1899–1953), v letech 1938–1945 nechvalně proslulý šéf sovětské státní bezpečnosti NKVD.

Eduard Ambrosis dze Ševardnadze (1928–2014) se narodil ve vesničce Mamati v západní Gruzii do – na místní poměry – intelektuální rodiny; jeho otec byl učitelem ruštiny a ruské literatury.

Eduard se setkal, podobně jako malý/mladý Boris Jelcin, s krutostí bolševického režimu i ve své vlastní rodině – během tzv. „velkého teroru“ ve třicátých letech byl zatčen jeho otec, člen komunistické strany; z „politicky nespolehlivé rodiny“ (otec popraven jako „nepřítel státu“) navíc pocházela i jeho budoucí manželka Nanuli Cagareišviliová.

Sám Ševardnadze vstoupil – rodinné zkušenosti navzdory – již v roce 1946 do komunistické strany a vzhledem ke své inteligenci, schopnosti jednat s lidmi a bezskrupulóznosti, s níž plnil svěřené úkoly, stoupal rychle nahoru.

V roce 1959, tedy v jednatřiceti letech, už byl členem gruzínského nejvyššího sovětu a v šedesátých letech, respektive na přelomu šedesátých a sedmdesátých let gruzínským ministrem vnitra.

Ti, kteří Ševardnadzeho později adorovali jako ctihodného brilantního diplomata a intelektuála by si měli uvědomit, co výkon výše zmíněných funkcí v dané době znamenal a jakými prostředky musel Ševardnadze nutně vládnout, postupoval-li v gruzínské komunistické hierarchii tak rychle kupředu.

Po pádu šéfa gruzínských komunistů Vasilije Pavloviče „Vasila“ Mžavanadzeho (1902–1988) v roce 1972 nastoupil Ševardnadze na jeho místo, které zastával až do roku 1985, přičemž pokračoval v „tvrdé stranické linii“ (včetně boje proti korupci), v níž si získal respekt už jako ministr vnitra.

Mezi oběti jeho tažení proti disidentům patřil mimo jiné vědec a spisovatel Zviad Gamsachurdia (1939–1993), budoucí první prezident samostatné Gruzie. Ostrý postup proti skutečným i skrytým nepřátelům strany zajistil Ševardnadzemu již ve druhé polovině sedmdesátých let postup i v Moskvě – v roce 1976 se stal členem ÚV KSSS a o dva roky později kandidátem politbyra strany.

Jakkoli v Gruzii vládl téměř neomezeným způsobem, připomínajícím Stalina (s výjimkou masových čistek a „velkého teroru“), teprve nyní pro Ševardnadzeho začínala opravdu velká politická kariéra.

V první polovině osmdesátých let panovaly v Moskvě velmi turbulentní politické poměry. Stranický šéf Leonid Iljič Brežněv (1906–1982), sužovaný vysokým věkem a nemocemi, pomalu „odcházel“ a stranické špičky se rvaly o nástupnictví.

Ševardnadze, jenž měl pověst naprostého oportunisty, nejprve podpořil „starého barda“ Konstantina Ustinoviče Černěnka (1911–1985), ale když se ukázalo, že je bez šance dosáhnout na funkci generálního tajemníka, v rychlosti obrátil a prosazoval kandidaturu Jurije Vladimiroviče Andropova (1914–1984), všemocného šéfa KGB, který úřad prvního muže v zemi po Brežněvově smrti v roce 1982 skutečně získal.

Ševardnadze, o němž si Andropov nedělal nejmenší iluze, se stal spolu s Michailem Sergejevičem Gorbačovem (1931–2022) jedním z jeho chráněnců a jedním z mužů, kterým „patřila budoucnost“. Andropovova kampaň proti korupci, nepotismu a alkoholismu byla dokonce podle některých současníků i historiků inspirována právě Ševardnadzem.

Po brzkém úmrtí Andropova se pragmatický Ševardnadze vrátil k podpoře Černěnka, který v roce 1984 ve „hře o trůn“ napodruhé uspěl, ani to ale nebylo nadlouho.

Když tento poslední představitel „kremelské gerontokracie“ v roce 1985 zemřel, zvolilo politbyro s Ševardnadzeho podporou jednomyslně novým „šéfem“ Michaila Gorbačova.

Odměnou pro Ševardnazdeho byl vysoce prestižní post ministra zahraničních věcí, který od roku 1957 zastával „diplomatický veterán“ a „mistr světa v politickém přežití“ Andrej Andrejevič Gromyko (1909–1989), jenž se stal čistě formální hlavou státu, konkrétně předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Léta známá jako časy „perestrojky a glasnosti“, česky přestavby i informovanosti, právě začínala.

Ševardnadze byl rozhodným stoupencem domácí (viz výše) i zahraniční politiky Michaila Gorbačova, jež vedla ke snížení mezinárodněpolitického napětí, zejména ve vztazích se Spojenými státy americkými, na jejichž straně byl jeho partnerem ministr zahraničí George Shultz (1920–2021).

Stejně jako Gorbačov byl i Ševardnadze stoupencem stažení sovětské armády z Afghánistánu, k čemuž došlo v roce 1989. Finálním výsledkem, k němuž Gorbačovova a Ševardnadzeho politika, z velké části mimoděk, přispěla, byl pád komunistických režimů ve střední a jihovýchodní Evropě a konec tzv. studené války a, ve finále, i rozpad samotného Sovětského svazu.

Na konci osmdesátých let se Ševardnadze s Michailem Gorbačovem, jehož cílem bylo zachovat v Sovětském svazu reformní komunismus, začal názorově rozcházet.

Výsledkem jejich střetu byla jeho demise na úřad ministra zahraničních věcí, plynoucí mimo jiné z obav z toho, že se sovětský reformní režim nepodaří udržet a že dojde k návratu konzervativních neostalinistů k moci.

Jejich pokus o převrat vůči Michailu Gorbačovovi ze srpna 1991 sice přišel, jak Ševardnadze předpokládal, ale neuspěl, což vedlo na krátký čas k návratu Ševardnadzeho do funkce sovětského ministra zahraničí (od listopadu do prosince 1991). S koncem SSSR ale přišel i konec této fáze jeho politické kariéry.

Po rozpadu Sovětského svazu a po obnovení gruzínské státnosti se stal prvním prezidentem země již zmíněný Zviad Gamsachurduia, politický vězeň z časů Ševardnadzeho vlády (viz výše).

Po jeho násilném sesazení v roce 1992 (a po jeho úmrtí, k němuž došlo v roce 1993 za ne zcela jasných okolností) se stal Ševardnadze, jenž si v rodné Gruzii udržel ze „starých časů“ cenné kontakty a cenná politická spojenectví, předsedou parlamentu (faktickou hlavou státu) a po obnovení prezidentského úřadu v roce 1995 jím byl drtivě zvolen sedmdesáti procenty hlasů.

V roce 2000 vyhrál znovu, tentokrát však volby provázely četné pochybnosti o jejich regulérnosti a o manipulaci s hlasy.

Vládnout Gruzii nebylo ani pro zkušeného politického matadora, jakým byl Eduard Ševardnadze, přezdívaný pro svoji rafinovanost Bílá liška (Tetri Melia; viz výše) z Tbilisi snadné. Nepokoje a občanská válka v Abchazské autonomní republice ohrožovaly jednotu země, a to tím spíše, že autonomisty podporovalo jelcinovské Rusko.

Počátky mnoha problémů dnešní Gruzie začaly právě tehdy. Gruzínská vláda v čele se Ševardnadzem musela řešit rovněž složité problémy v Jižní Osetii a v Adžarii, zdrojem četných komplikací byl i vývoj v sousedním Čečensku. O složitosti postavení gruzínského prezidenta svědčily též dva atentáty, které se Ševardnadzemu podařilo přežít v letech 1995 a 1998.

Pro politické přežití Ševardnadzeho bylo důležité, že se mu podařilo navázat přátelské vztahy se Spojenými státy americkými, stejně jako partnerství Gruzie s Evropskou unií a Severoatlantickou aliancí. Současně však první muž země zjevně využíval korupčních praktik a nepotismu, které ještě v době existence SSSR nemilosrdně potíral.

Političtí spojenci i někteří rodinní příslušníci během Ševardnadzeho prezidentských mandátů vydělali velké peníze a získali obrovský majetek, což vedlo k prudkému poklesu jeho oblíbenosti v zemi.

Po prezidentských volbách z roku 2003, jež byly a dodnes jsou pokládány za zfalšované, došlo v Gruzii k tzv. růžové revoluci, na jejímž konci Ševardnadze rezignoval na prezidentský úřad. Jeho nástupce Michail Nikolozis dze Saakašlivi (* 1967) mu nicméně garantoval bezpečí. Ševardnadze odmítl politický azyl ve Spolkové republice Německo a v létě 2014 zemřel v rodné Gruzii.

Ševardnadzeho politický odkaz je, podobně jako v případě dalších sovětských a postsovětských politiků, rozporuplný, složitý a nesnadno interpretovatelný.

Na jedné straně se jedná o politika, který – navzdory časům svého vzestupu – přispěl k demokratizaci sovětské společnosti, ke konci studené války i, nepřímo, k pádu komunismu a k rozpadu Sovětského svazu, a o politika, který se zásadně zasloužil o samostatnost Gruzie, relativní udržení její územní celistvosti a státnosti, současně ale i o politika, který podlehl mnoha svodům moci, za což nakonec zaplatil neslavným koncem a ztrátou části prestiže, kterou si během života vybudoval.

Pokud Vás příběh gruzínského politika a státníka Eduarda Ševardnadzeho zaujal, pusťte si tři filmy jeho krajana, režiséra Tengize Abuladzeho (1924–1994) – Prosba (1967), Strom přání (1977) a Pokání (1984).

Zejména ten poslední, jenž v roce 1987, tj. již po nástupu Gorbačovovy politiky „perestrojky a glasnosti“, získal zvláštní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, stojí za vidění. O Gruzii v časech komunismu vám všechny tři snímky řeknou víc než ten nejvědečtější text se spoustou poznámek pod čarou.