První prezident postkomunistického Ruska, Boris Nikolajevič Jelcin, byl ve všech ohledech mimořádnou osobností. Během své dlouhé politické kariéry – nejprve jako komunistický aparátčík a vysoký stranický funkcionář a poté jako klíčový reformátor země po pádu komunismu, to zejména, – změnil Rusko a svým způsobem i svět jako jen málo politiků ve 20. století. Navíc je třeba dodat, že právě Jelcin přivedl do čela země jejího současného vládce Vladimira Putina, což jen podtrhuje jeho význam pro dnešní Rusko a vlastně pro celý svět. Tak se na jeho životní a politické osudy pojďme podívat podrobněji.
Dětství, mladí a začátek kariéry
Boris Nikolajevič Jelcin (1931–2007) se narodil v únoru 1931 ve vesnici Butka ve Sverdlovské oblasti v relativně dobře zajištěné rodině. V roce 1930, kdy již Josif Vissarionovič Stalin z velké části ovládal komunistickou stranu a kdy začínala mohutná industrializace a s ní související kolektivizace, byl Borisův děd Ignatij obviněn jako kulak a jeho farma byla zkonfiskována.
Po přestěhování do Kazaně byl Borisův otec Nikolaj, který, mimochodem, odmítl vstoupit do kolchozu, odsouzen za protisovětskou činnost ke třem letům v pracovním táboře. Jak vidno, bylo dětství budoucího komunisty i jednoho z „likvidátorů“ sovětského komunismu v mnoha ohledech formativní.
Boris Jelcin již jako kluk vstoupil do pravoslavné církve, poté ale i do dětských, respektive mládežnických komunistických organizací. Vzdělání získal nejprve na Puškinově střední škole v Berezinkách, vysokou školu vystudoval v prvních poválečných letech, konkrétně Uralskou technickou univerzitu (či polytechniku) ve Sverdlovsku.
V průmyslu také logicky začínala Jelcinova kariéra. Brzy se však zaměřil hlavně na politickou dráhu, která se stala jeho životním osudem. Kandidátem komunistické strany se Jelcin stal v roce 1960, plným členem pak v roce 1961, tedy jako třicetiletý muž, jenž – i vzhledem k rodinné anamnéze – dobře věděl, co to obnáší.
Pravda je nicméně taková, že léta Chruščovovy vlády (1953/56–1964) byla s roky stalinismu, zejména s léty „velkého teroru“, nesrovnatelná a osobní rizika, plynoucí z politického angažmá, sice nebyla zanedbatelná, ale podstatně nižší.
V této souvislosti je třeba dodat, že na počátku kariéry Jelcinovi výrazně pomohla řada přátel, zejména vlivný komunistický boss Jakov Rjabov. O rostoucím vlivu ve straně a o důvěře, kterou soudruzi v Borise Jelcina vkládali, svědčilo krom jiného to, že mu v roce 1968 bylo umožněno vycestovat na Západ, konkrétně do Francie.
Ambiciózní troublemaker na vzestupu
V sedmdesátých letech začala politická kariéra Borise Jelcina nabírat na obrátkách. V roce 1977, poté co výše zmíněný Rjabov povýšil do Moskvy, se stal Jelcin šéfem sverdlovských komunistů (mimo jiné proto, že v jeho prospěch intervenoval i sám Leonid Iljič Brežněv).
Jelcin si ve funkci počínal velmi razantně (kamarád rusista mi řekl, že mu tak trochu připomíná hlavního zesnulého hrdinu slavné knihy Ladislava Mňačka Jak chutná moc v první fázi své kariéry).
Kromě výstavby infrastruktury a angažmá ve vojenských záležitostech nechal Jelcin – ve snaze zahladit po nich všechny stopy – zbořit tzv. Ipaťjevův dům v Jekatěrinburgu, v němž bolševici v červenci 1918 zavraždili příslušníky carské rodiny, čímž si získal řadu sympatizantů a obdivovatelů.
Na jedné straně byl Jelcin dostatečně konformní a pragmatický, aby poměrně rychle stoupal ve stranické hierarchii, současně byl ale i opatrně kritický, pokud šlo o papalášské chování funkcionářů a nepotismus, o korupčních praktikách nemluvě, v některých případech se ocital až na „hraně disentu“.
Jelcin se úspěšně snažil o jakýsi osobní leadership; bez ohlášení navštěvoval fabriky a provozy, relativně bez obalu mluvil s novináři, s umělci a s vysokoškolskými studenty…
Díky tomu byl stále oblíbenější, v roce 1981 obdržel Leninův řád, sovětské nejprestižnější vyznamenání, a mohl snít o kariéře v Moskvě.
Jeho sny došly naplnění v roce 1985, kdy se po zvolení Michaila Gorbačova stal členem Ústřední výboru KSSS. Nyní už před ním byl jen pomyslný „vrchol kluzkého stožáru“.
Vztahy Borise Jelcina s Michailem Gorbačovem nebyly nikdy jednoduché, natož přátelské či vřelé. Elitářský a ve stranických strukturách výtečně zabudovaný „Gorby“ měl mocensky dlouho navrch, jakkoli Jelcin stále více pochyboval o jeho vůdcovských a manažerských schopnostech.
Na konci roku 1985 se Jelcin stal, právě díky podpoře Gorbačova, šéfem stranické organizace v bezmála devítimilionovém hlavním městě, v Moskvě, což byl jeden z nejvlivnějších a, znovu používám to slovo, nejprestižnějších postů ve vnitrostranické struktuře země.
Následně se Boris Jelcin stal i kandidátem politbyra a vše nasvědčovalo tomu, že by se jednou mohl stát i nástupcem samotného generálního tajemníka strany.
