Málokterý politik a státník změnil tolika lidem v Evropě, zejména v té střední a jihovýchodní, ale zdaleka nejenom v ní, na konci 20. století život jako Michail Sergejevič Gorbačov.
Generální tajemník strany sovětských komunistů a první a poslední prezident Sovětského svazu totiž přivedl, navzdory svým záměrům zreformovat ji a učinit ji životaschopnou, „říši zla“, jak SSSR nazval americký prezident Ronald Reagan, ke konci existence, aniž přitom využil její vojenský potenciál k destrukci světa.
Jakkoli se jedná ve všech ohledech o nejednoznačnou, kontroverzní osobnost, přinejmenším za to, co jsem uvedl výše, bychom mu měli být vděční.
Na cestě k moci
Cesta Michaila Sergejeviče Gorbačova (1931–2022) k nejvyšší moci byla složitá a svým způsobem „neuvěřitelná“.
Narodil se v březnu 1931 ve vesničce Privolnoje ve Stavropolské oblasti, jako kluk prožil s rodinou hladomor, jeden z důsledků Stalinovy překotné kolektivizace a industrializace země, i čas tzv. „velkého teroru“, tj. brutální likvidace skutečných i domnělých nepřátel strany.
Po studiích práv na moskevské Lomonosovově univerzitě a na stavropolském zemědělském institutu pak začal, přirozeně jako člen strany, jinak to v někdejším Sovětském svazu nebylo možné, strmou politickou kariéru.
Vzhledem ke svému „mladistvému nadšení“ pro věc, charismatu, schopnosti argumentovat, rozhodovat a získávat si přátele i „přátele“ stoupal Gorbačov ve zkostnatělém, rigidním systému rychle nahoru.
Již v polovině sedmdesátých let se stal poslancem, poté kandidátem Politbyra ÚV KSSS a jeho řádným členem a budoucnost se mu nutně musela jevit jako velmi nadějná.
Vzhledem k tomu, že se stal chráněncem dlouholetého šéfa KGB a posléze i generálního tajemníka ÚV KSS Jurije Andropova (v čele strany v letech 1982–1984), se Gorbačov po jeho smrti stal jedním z „horkých kandidátů“ na tento post.
Po krátkém intermezzu, kdy „vládl“ poslední zástupce nechvalně proslulé kremelské gerontokracie, Konstantin Černěnko (1984–1985), na Gorbačova opravdu došlo: v březnu 1985 se stal v bezprecedentním věku čtyřiapadesáti let šéfem sovětských komunistů a faktickou hlavou státu.
Perestrojka a glasnosť
Je předmětem takřka nekonečných sporů, zda byl Gorbačov spíše idealista a politický naivka, který upřímně věřil, že je Sovětský svaz prostřednictvím opatření, jež mu ordinoval, reformovatelný a schopný modernizace, anebo naprosto bezskrupulózní, chladnokrevný mocenský pragmatik, který reformy nazývané „perestrojka“ a „glasnosť“ („přestavba“ a „informovanost“) využíval k likvidaci svých konzervativních (neostalinistických) odpůrců a nepřátel.
Ať tak či tak, jeho kniha Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět (Perestrojka i novoje myšlenije dlja našej strany i dlja vsego mira, 1987; česky 1987 v nakladatelství Svoboda) a jeho reformní politika byly pro další vývoj v samotném SSSR i v jeho satelitech včetně Československa v každém případě naprosto klíčové, už jen proto, že jasně pojmenovávaly nefunkčnost a blížící se kolaps systému nazývaného socialismus či komunismus.
Pokud jde o samotného „Gorbyho“, pravda bude s vysokou pravděpodobností někde uprostřed. Na vrchol mocenského žebříčku v Sovětském svazu (a v obecné rovině, bez ohledu na to, o jaký režim se jedná, prakticky všude) se nebylo a není možné dostat bez ostrých loktů, potřebné tvrdosti a bezohlednosti.
Gorbačov měl navíc – vzhledem k „politickému přátelství“ s Jurijem Andropovem – velkou kompetitivní výhodu, relativně přesné informace o tom, jak vypadá reálný stav země a jaký má před sebou výhled. Jeho představa, že lze tento systém reformovat a zefektivnit tak, aby přežil a mohl konkurovat rychle se rozvíjejícímu Západu, byla nicméně zoufale naivní.
Prohlubující se ekonomický rozvrat, všudypřítomná korupce a nepotismus, nemluvě o ztrátě víry v budoucnost, dokonce i u příslušníků stranických elit – to všechno nebylo možné zvrátit žádnou reformou, snad jen, dočasně, nastolením skutečně tvrdého totalitního, dost možná vojenského režimu. To ale bylo Gorbačovovi cizí, a proto tuto možnost ani teoreticky nezvažoval.
