Americká CIA v první polovině 80. let hlásila: „Analýzy nepřátelských zpravodajských aktivit naznačují, že východoevropské zpravodajské služby byly v posledních letech možná úspěšnější než sovětské zpravodajské služby (KGB, GRU), a to především v oblasti obranných technologií ve Spojených státech. Východoevropské služby dosáhly pozoruhodných úspěchů nejen v USA, ale i jinde, a to především proto, že jsou obecně považovány za menší hrozbu než Sověti, často jsou vnímány jako zpravodajské služby v podřízeném postavení vůči Sovětům, v některých zemích, včetně USA, působí za méně přísných cestovních omezení a některé, zejména Čechoslováci a východní Němci, jsou pravděpodobně schopni snadněji působit v západoevropském kulturním a obchodním prostředí.“
V lednu 1981 doručil vnitřní odbor I. správy SNB „informace pro přátele SSSR“ v souvislosti s osobami, „které mohou získat embargovaná zařízení, vzorky v oboru elektroniky“. Praha předala „přátelům“ informace o aktivitách firmy Uni-Export britského občana Eduarda Baizerta a sdělila jim, „že firma má asi 8 zaměstnanců a je relativně finančně silná. Pan Baizert si vybudoval v minulosti dobré kanály na dodávky embargovaného zboží. Firma Uni-Export dodala přes ČSSR do SSSR (pro Hlavní inženýrskou správu Státního výboru pro zahraniční ekonomické vztahy SSSR, pozn. autora) v roce 1976 linku na výrobu integrovaných obvodů D. Mann (hodnota 2,2 mil. USD) a v roce 1979 zařízení na elektronové litografie Cambridge EBMF 2 (hodnota 700 tis. liber) aj. Ceny embargovaných zařízení jsou + 100 % ceny výrobní firmy.”
V další části informovala čs. rozvědka KGB o švýcarském obchodníkovi André Juillardovi, který byl vlastníkem firmy Equipment Distributors Ltd. se sídlem u ženevského letiště a která byla ve styku s Hlavní technickou správou Ministerstva zahraničního obchodu ČSSR (PZO Omnipol).
„Firma zaměstnává pouze sekretářku. Pan Juillard je vlastníkem letadla Beechcraft, ve kterém dopravuje některé zboží. (...) Nemá přílišné technické znalosti, ale je dobrý obchodník. Má velmi dobré spojení s USA a daří se mu zajišťovat velmi obtížné zboží včetně vojenské techniky (komunikační technika). Ceny embargovaného zboží jsou + 100 % ceny výrobní firmy. Přes firmu (…) lze zajistit měřící techniku, mikrovlnnou techniku (16-40 GHz) a komunikační vojenskou techniku. V r. 1975 se účastnil nepodařeného pokusu získání tankového motoru Leopard 2…”
Bitevní tank Leopard 2 vstoupil do služeb západoněmeckého Bundeswehru v roce 1979. V případě neúspěšného pokusu získání motoru tanku Leopard 2 sehrála důležitou roli vojenská rozvědka, Zpravodajská správa generálního štábu MNO (ZS/GŠ), která byla prodlouženou rukou sovětské GRU. Integrální součástí činnosti armádních rozvědek socialistických států bylo získávání vojenské techniky protivníka, a to i prostřednictvím delegátů a tajných spolupracovníků v podnicích zahraničního obchodu.
Samotný PZO Omnipol soustřeďoval „utajované skutečnosti související ve značném rozsahu s obranyschopností států Varšavské smlouvy“. Konkurenci ZS/GŠ dělala vědecko-technická rozvědka I. správy SNB, která rovněž do svých směrných úkolů implicitně zahrnovala bojovou techniku.
Archivní dokumenty potvrzují, že snahy získat moderní tanky britské, francouzské, resp. německé provenience se u I. správy SNB datují minimálně do poloviny šedesátých let 20. století.
V letech 1963 až 1983 byl generálním ředitelem PZO Omnipol Ing. František Langer (1930), který ze své funkce řídil většinu zbrojních obchodů bývalé ČSSR. Vzhledem k tomu, že Langer neprochází evidencemi československých tajných služeb, je více než pravděpodobné, že byl spolupracovníkem některé sovětské služby.
Do roku 1974 se PZO Omnipol minimálně v šesti případech pokoušel získat motor tanku Leopard 2. O akcích vojáků měla I. správa SNB dodatečný přehled, neboť v Omnipolu pracovali rovněž legalizovaní příslušníci vědeckotechnické rozvědky I. správy SNB (VTR). Od října 1973 například pracoval na příslušném oddělení PZO Omnipol Ing. Miloslav Pospíšil, který byl později přijat za příslušníka VTR s krycím jménem Polner.
