Jedním z nejbizarnějších evropských politických vůdců druhé poloviny 20. století byl rumunský politik a vládce země Nicoale Ceauşescu (1918–1989), v letech 1965–1989 generální tajemník Komunistické strany Rumunska a v letech 1974–1989 rovněž prezident republiky. S výjimkou Envera Hodži (1908–1985), jenž vládl od konce druhé světové války až do smrti v roce 1985 v Albánii, nebylo v Evropě – znovu to opakuji – bizarnějšího a krutějšího politika, než jakým byl Ceauşescu.
„Orientální despocie“, jak Ceauşescovo Rumunsko výstižně označil historik Karel Durman v knize „Útěk od praporů. Kreml a krize impéria, 1964–1991“ (1998), byla zcela unikátní – a její vládce patřil k těm lídrům, kteří zásadně změnili přinejmenším část „starého kontinentu“.
Na dlouhé cestě k (absolutní) moci
Nicolae Ceauşescu se narodil na počátku posledního roku Velké (první světové) války, 13. ledna 1918 (tehdy to vycházelo na sobotu, ovšem ne podle „našeho“ gregoriánského kalendáře, ten zde byl přijat až o rok později).
Pocházel z rolnické rodiny z vesnice Scornieşti na jihu Rumunska, kterou by nebýt jeho nikdo neznal. V Bukurešti, kam z chudých poměrů odešel ještě jako kluk, se vyučil ševcem a už ve čtrnácti letech vstoupil do Komunistické strany Rumunska, což bylo dáno především sociálními poměry, ze kterých vzešel, a indoktrinací ze strany zkušených soudruhů, kteří již tehdy dobře věděli, jak „pracovat s mládeží“.
V roce 1933 skončil Ceauşescu poprvé ve vazbě, rumunská vláda totiž komunistické straně logicky nepřála. O tři roky později byl v osmnácti letech coby „fanatický komunistický agitátor“ vypovězen z hlavního města do rovné vesnice, čehož však nedbal, vrátil se ilegálně do Bukurešti a v důsledku toho byl znovu zatčen a na více než dva roky uvězněn. Věru „formativní mládí“ to bylo…
V roce 1939 byl Ceauşescu z vězení propuštěn, na svobodě však nevydržel dlouho a roku 1942 byl dokonce poslán do koncentračního tábora ve valašském Târgu Jiu na úpatí Karpat, kde došlo k jeho osudovému setkání s Gheorghem Gheorghiem-Dejem (1901–1965), jenž se po skončení druhé světové války stal vůdcem komunistického Rumunska a po němž se v roce 1965 Ceauşescu chopil nejvyšší moci.
Na sklonku války se stal Ceauşescu vůdcem rumunské komunistické mládeže a – po svatbě s podobně fanatickou Elenou (původně Lenuțou Petrescuovou; 1916–1989) – též stranickým tajemníkem v oblasti Olténie (někdy označované za Malé Valašsko).
Vzhledem k přátelství s Gheorghiem-Dejem, k již zmíněnému fanatismu a naprosté bezskrupulóznosti stoupal Ceauşescu velmi rychle na mocenském žebříčku – náměstek ministra, zástupce velitele armády, člen a poté i tajemník ústředního výboru strany, kandidát a člen Politbyra.
Diktátor Rumunska
Když v březnu 1965 Gheorghe Gheorghiu-Dej po dvaceti letech u moci zemřel, byl Nicolae Ceauşescu už dostatečně silný na to, aby pro sebe „urval“ klíčovou funkci generálního tajemníka Komunistické strany Rumunska a následně začal stranu i zemi přetvářet podle svých velikášských představ. Výsledkem byla jedna z nejtvrdších diktatur v rámci celého sovětského bloku.
Poměry v Československu nejen v šedesátých „letech tání“, ale i v sedmdesátých a osmdesátých normalizačních letech, jakkoli byly všechno jenom ne – eufemisticky řečeno – utěšené, ve srovnání s „orientální despocií“ Nicolaea Ceauşeska se Čechům a Slovákům žilo velmi dobře (viz dále).
Rumunská diktatura měla navíc, znovu to zdůrazňuji, silný osobní rozměr. Nicolae a jeho žena Elena, jež se stylizovala do role „matky národa“ a světově proslulé „chemičky“ (třebaže byla ve skutečnosti velmi prostá žena) terorizovali, zejména prostřednictvím státní bezpečnosti, nechvalně proslulé Securitate, rumunské obyvatelstvo, prováděli bizarní sociální reformy (totální zákaz interrupcí ve snaze zvýšit porodnost, nebo urputná, ovšem silně kontraproduktivní snaha smazat úplně vysoký státní dluh, nebo přestavba Bukurešti – tamní sídlo Ceauşeska, tzv. Palác lidu, patří k největším budovám na světě a dnes je sídlem rumunského parlamentu atd.).
A vůbec obecně vedli Rumunsko, kde část obyvatelstva trpěla hlady (z kteréhožto důvodu byl zaveden přídělový systém), způsobem, jenž budil děs i v „táboře komunismu“.
